Když kulomety nestačí: Velkorážní děla a rakety korejské protivzdušné obrany
Severokorejská protiletadlová obrana zpočátku konfliktu spoléhala na ruční zbraně a ojediněle také kulomety. S tím, jak ale stoupala intenzita vzdušných bojů a aktivity letectva vojsk OSN, spojenci KLDR na poloostrov začali dodávat také mnohem sofistikovanější prostředky.
Mezi systémy střední ráže si v KLDR záhy získal značnou oblibu sovětský kanon S-60 ráže 57 mm, někdy označovaný také jako AZP-57. Sovětský svaz jej vyvinul na základě studií německých protiletadlových kanonů, neboť již během bitev na východní frontě ukořistil tehdy výborné zbraně Flak 41 ráže 50 mm. Po skončení války padly do sovětských rukou i výsledky projektu 55mm kanonu s pracovním označením Gerät 58. Nešlo však jen o samotný kanon – Němci vyvíjeli celý integrovaný komplet s několika kanony, které řídil centrální radar, což ve své době představovalo mimořádně pokrokové řešení.
Systém středních kalibrů
Na tomto základě po válce vznikl sovětský kanon S-60 a k němu příslušející systémy řízení palby, díky nimž se dalo pálit na vzdušné cíle ve výšce až 6 000 metrů. Sovětská armáda jej zavedla do služby roku 1950 a záhy se přidávaly další státy včetně Číny, kde se rozběhla produkce licenční kopie nazvané Typ 59. Tyto kanony tak získala i Korejská lidová armáda, byť jich nebylo dost na to, aby mohly dosáhnout tolika sestřelů jako početnější „sedmatřicítky“.
Severokorejské a čínské jednotky provozovaly i sovětské 76,2mm kanony vz. 1938, které umožňovaly palbu do výšky přes 9 000 metrů, šlo však o poměrně málo rozšířený typ, který ve větším počtu neměla vlastně ani sovětská armáda. Lze ještě dodat, že se v arzenálu severokorejské protivzdušné obrany vyskytovaly též některé další kanony středních ráží, někdy i hodně exotické.
Jednalo se zvláště o zbraně švédského principu Bofors ráže 40 mm, které licenčně vyrábělo mnoho zemí, a tudíž se v KLDR objevovaly například japonské zbraně Typ 5 či kanony z Maďarska a Finska, které za druhé světové války ukořistili vojáci Rudé armády, takže je Moskva mohla předat svému korejskému spojenci. Některé zdroje dokonce naznačují, že čínské jednotky na korejském bojišti měly také několik slavných německých kanonů Flak 18 ráže 88 mm. Čínští nacionalisté totiž koupili 20 kusů, z nichž se některé mohly dostat i ke komunistům.
Palba proti bombardérům
Páteřní typ protiletadlového kanonu velké ráže ovšem za korejské války naprosto nepochybně představoval sovětský KS-12, běžně označovaný rovněž jako vz. 1939 nebo 52-K.
Šlo o zbraň ráže 85 mm, jež mohla pálit na cíle ve výškách přes 10 000 metrů. Potřebovala početnou obsluhu, nejméně sedm mužů, ale pokud šlo o zkušené vojáky, dalo se dosahovat kadence i přes 10 ran za minutu. Užívaly se granáty s přibližovacími zapalovači, jež nabízely daleko větší efektivitu než dřívější časované zapalovače, a proto jeden takový granát mohl snadno způsobit destrukci amerického čtyřmotorového bombardéru. Tyto kanony byly rozmístěny především poblíž těch cílů, na něž nejčastěji směřovaly americké nálety, to znamená kolem Pchjongjangu, jiných velkých měst v KLDR a také okolo důležitých přehrad či mostů. Kromě základní verze KS-12 se v menším počtu uplatňovalo zdokonalené provedení KS-18 alias vz. 1944, jež dostalo delší hlaveň, díky které maximální výškový dostřel přesahoval 12 000 metrů.
Ještě vyšší parametry pak nabídl vůbec nejvýkonnější těžký protiletadlový kanon, který Sovětský svaz zavedl do služby, a sice KS-19 ráže 100 mm. Jeho výškový dostřel činil zhruba 15 000 metrů a k obsluze bylo třeba 15 mužů. Také tyto obří zbraně se nacházely jen okolo nejvýznamnějších cílů, aby je chránily před americkými bombardéry.
Coby kuriozitu lze ještě uvést málo známý fakt, že severokorejská protivzdušná obrana experimentovala i s raketovými zbraněmi, jelikož v říjnu 1952 provedla pokusy s neřízenými dělostřeleckými raketami ráže 82 mm, respektive proslulými „kaťušemi“. Korejci na ně instalovali časové zapalovače, díky kterým měly nastávat výbuchy ve výšce asi 3 000 metrů, a poté vypouštěli salvy raket proti americkým letounům. „Kaťuše“ však už z principu patřily mezi nepřesné zbraně pro plošnou destrukci, takže zajímavá myšlenka na jejich protiletadlové nasazení nepřinesla úspěchy.
Přístroje pro řízení palby
Ostatně také protiletadlové kanony by si nepochybně připsaly daleko méně sestřelů, pokud by severokorejské, čínské a sovětské jednotky neměly k dispozici vhodné systémy k řízení palby. Především u kanonů větších kalibrů se tudíž od počátku používaly radiolokátory, jež se potom objevovaly i po boku zbraní střední a malé ráže. Sovětský svaz tedy nejdříve poslal na korejské bojiště radiolokátory SON-2, což byla přesná kopie britského radaru GL Mk II. Moskva dostala tento přístroj od Londýna během druhé světové války a dá se bez nadsázky říci, že se jednalo o jeden ze základů pro další sovětský rozvoj radarů, byť v SSSR fungoval i samostatný domácí program. Z toho vzešly zejména přístroje řady RUS, na něž pak navázal úspěšný radiolokátor P-3, který se (spolu s typem RUS-2) rovněž objevil v KLDR.
V korejské válce se uplatnily také přístroje SON-9, jež vznikly speciálně k řízení palby 100mm kanonů KS-19. Kromě sovětských radarů se omezeně používaly některé další typy, protože KLDR zprovoznila také například staré japonské výstražné radary Tachi 18 a pravděpodobně užívala i americké SCR-270, jež nejspíše získala coby válečnou kořist.
Důležitý prvek protivzdušné obrany tvořily jednoduché počítače pro určování parametrů střelby, nejčastěji sovětské komplety řady PUAZO (pribor upravlenija artillerijskim zenitnym ogňom), tedy přístroj pro řízení protiletadlové dělostřelecké palby, mimo jiné typy PUAZO-2 či PUAZO-3. Tyto mechanické prostředky dokázaly pracovat se vzdáleností a výškou cílů, avšak proti stále rychlejším proudovým strojům jejich efektivita znatelně klesala, což se ostatně týkalo též protiletadlových kanonů.
Američané ztratili nad Koreou kolem 1 230 letadel, z nichž jen 147 bylo zničeno ve vzdušných soubojích, kdežto 816 prokazatelně zničila PVO (včetně kulometů a malorážních kanonů), ale je velmi příznačné, že tři čtvrtiny z těchto 816 strojů měly vrtulový pohon. Korejská válka tedy vlastně symbolizovala i konec éry dominance protiletadlových kanonů a naznačila, že budoucnost již náleží především řízeným raketám.
Severokorejská PVO dnes
Nasazení protivzdušné obrany za korejské války logicky znamenalo i hlavní zdroj poučení pro další rozvoj Korejské lidové armády. Pchjongjang tudíž vybudoval jednu z nejhustších sítí PVO na světě, byť její velká část je zastaralá, protože pořád zahrnuje i množství typů zbraní, které se uplatňovaly v konfliktu na počátku 50. let.
Protivzdušná obrana vojsk, která náleží do struktury pozemních sil, tedy zahrnuje tisíce tažených nebo samohybných kulometů a kanonů, mezi nimi též nové typy severokorejského původu, protože vedle kopírování sovětských a čínských vzorů se KLDR pustila i do domácího vývoje.
Je známo, že zařadila do výzbroje mimo jiné několik typů kulometů a kanonů systému Gatling, tedy zbraní s rotujícími svazky hlavní. Dále umístila na samohybné platformy některé původně statické systémy s raketami země–vzduch a sériově vyrábí přenosné protiletadlové střely k odpalování z ramene, které by mohly znamenat velkou hrozbu zejména pro letouny v malých výškách.
Protivzdušná obrana státu tvoří součást vzdušných sil a podle satelitních snímků ji tvoří zhruba 1 200 postavení, kde se nachází kolem 8 000 kulometů a kanonů a stovky odpalovacích zařízení pro řízené střely. Spektrum zbraní je skutečně pestré a obsahuje jak kulometné sestavy řady ZPU, kanony série KS a staré sovětské raketové komplexy S-75, S-125 a S-200, tak i nové modely domácího původu. Pozornost budí zejména systémy, jako Pongae-5 nebo Pyolji-1-2, které vyhlížejí překvapivě moderně a zřejmě náležejí do podobné kategorie jako ruské S-300/400.
