Když jedna hlaveň nestačí: Rotační kulomety v dějinách válek (2)

Koncept rotačních kulometů počátkem 20. století upadl do zapomnění a znovu oživl až v 60. letech, kdy američtí vojáci zažívali ve Vietnamu krušné chvíle. Na místo výsadku je dopravovaly vrtulníky, které se ukázaly jako extrémně zranitelné palbou z ručních zbraní nebo RPG.

21.12.2023 - Miroslav Mašek



Transportní helikoptéry představovaly na počátku války ve Vietnamu snadný cíl. V bočních dveřích sice mívaly lafetovány jednohlavňové kulomety, jenže kolem přistávacích ploch se to nepřáteli hemžilo natolik, že se laufy rychle přehřívaly. Kohosi v Pentagonu napadlo vrátit se ke starému nápadu elektricky poháněného gatlingu a zrodil se legendární M134 Minigun.

Předchozí část: Když jedna hlaveň nestačí: Rotační kulomety v dějinách válek (1)

Jeho vývoj byl překvapivě rychlý – společnost General Electric totiž už vyráběla rotační kanon M61 Vulcan pro stíhací letouny a od začátku 60. let se zabývala výzkumným projektem, který měl tuto zbraň zmenšit. Výsledný M134 tak představuje zeštíhlený vulcan, který místo 20mm granátů pálí projektily ráže 7,62×51 mm. V základním provedení šlo o šestihlavňový vzduchem chlazený rotační kulomet, u něhož elektrický pohon otáčí celou zbraní v jejím pouzdře a součástí rotující sestavy je i úderník a komora.

Postrach Vietkongu

Kromě vyšší spolehlivosti a menšího zahřívání přináší tento princip i další výhody. Více hlavní umožňuje střílet s vyšší kadencí, protože proces výstřelu, extrakce prázdné nábojnice a nabíjení probíhá ve všech laufech současně. Zatímco jedna hlaveň pálí, další dvě se nacházejí v různých fázích vytahování nábojnice a poslední trojice se v témže okamžiku nabíjí. Minigun střílí z uzamčeného závěru, přičemž pohyb hlavní může mít kromě elektrického zdroje na starost i hydraulický či pneumatický systém. Kadenci nastavili inženýři jako volitelnou s maximální hodnotou 6 000 ran za minutu, ve většině případů se používá rozpětí 3 000–4 000 výstřelů.

Příslušníci australsko-americké vrtulníkové jednotky EMU si prohlížejí kulomet M134 Minigun na stroji UH-1 Iroquois. (zdroj: Wikimedia Commons, RAN PR, CC0 1.0)

Novinka se na vietnamském bojišti představila v roce 1964 a američtí vojáci si ji zamilovali. Minigun se ve speciálním pouzdře montoval na boky lehkých vrtulníků OH-58 KiowaOH-6 Cayuse, do dveří a na pylony transportních UH-1 Iroquois a v otočné věži pod přídí se stal integrální výzbrojí bitevníku AH-1 Cobra. Výkonná zbraň se záhy začala uplatňovat též u letounů pro vzdušnou podporu pozemních sil jako Cessna A-37 Dragonfly nebo Douglas A-1 Skyraider. A její nasazení bylo tak intenzivní, že na konci roku 1967 osádky zaznamenaly milion vystřelených nábojů.

Do všech koutů světa

Postupně vznikly nejrůznější lafety a instalace, díky nimž lze M134 umístit i na lodě a obrněná vozidla. Ne náhodou se vydařený rotační kulomet rozšířil do desítek dalších armád, letectev a námořnictev – namátkou lze jmenovat Argentinu, Kanadu, Chorvatsko, Finsko, Thajsko nebo Jižní Koreu. Časem se ukázalo, že pro některé úkoly by se lépe hodila menší a lehčí verze. Inženýři General Electric podrobili M134 „odtučňovací kúře“ a roku 1966 představili generálům šestihlavňový XM214 Microgun v kalibru 5,56×45 mm. 

Kromě redukce rozměrů a váhy ze 39 na 10 kg přinášela zbraň i další konstrukční změny – například modifikovaný vyhazovač nábojnic či šrouby povolitelné bez použití nářadí. Pomocí elektrického přepínače mohla obsluha regulovat kadenci v rozmezí 400–4 000 ran za minutu, u pozdějších verzí činil horní limit 6 000 výstřelů. Kromě leteckých lafet a stojanů pro pozemní použití vznikl i GE Six-Pak, který mohl přenášet jediný voják.

Neúspěšný nástupce 

Výrobce připravil pro microgun montáže na malé říční čluny a upozorňoval, že novinku „uvezou“ i subtilnější typy letounů či vrtulníků. U strojů, které dosud nosily M134, by XM214 znamenal výraznou úsporu váhy, která by umožnila zvýšit zásobu střeliva. Nejdůležitější prodejní argument spočíval v tom, že zbraň pálila totožným nábojem jako standardní útočná puška M16, což se zamlouvalo logistikům. Ačkoliv zprvu vše vypadalo slibně, zkoušky přinesly vystřízlivění. Palubní střelci vrtulníků i piloti letounů si stěžovali na zhoršenou přesnost při vyšších rychlostech, v porovnání se 7,62mm variantou výrazně poklesl dostřel. Vedení General Electric zareagovalo snahou přeměnit XM214 na pěchotní zbraň, jenže US Army neprojevila zájem. Nakonec vzniklo jen pár Six-Paků pro výzkum. 

Vzhledem k tomuto vývoji se M134 Minigun vyrábí dodnes. Jeho nejmodernější varianty produkuje zbrojovka Dillon Aero, která původní konstrukci zevrubně přepracovala a při nižší hmotnosti dosáhla lepší spolehlivosti a výkonnosti i delší životnosti. V současnosti společnost dodává ozbrojeným silám verzi M134D, která se osvědčila například u amerických speciálních jednotek v Iráku.


Další články v sekci