Když jedna hlaveň nestačí: Rotační kulomety v dějinách válek (1)
Vícehlavňové zbraně mají vůči těm jednohlavňovým řadu výhod, avšak bývají těžší a neohrabanější. Jako nejlepší kompromis se ukázaly kulomety s rotujícím svazkem laufů symetricky rozmístěných kolem jedné osy
Autorem první zbraně takové konstrukce se roku 1861 stal Američan Richard Gatling. Jeho motivací při vymýšlení revolučního kulometu byla paradoxně snaha zredukovat velikost armád a tím pádem i válečných ztrát. V 19. století totiž většinu úmrtí vojáků způsobovaly infekční nemoci, zatímco v přímém boji umírala jen menší část obětí. Z tohoto pohledu se Gatlingovo uvažování ve své době mohlo zdát logické a sám vynálezce prohlásil: „Napadlo mě, že kdybych mohl vymyslet stroj, který by svou rychlostí střelby umožnil jednomu muži vykonat totéž co stovce, že by do značné míry nahradil nutnost velkých armád a v důsledku toho by se snížily ztráty v bitvách a kvůli nemocem.“
Děsivá palebná síla
Co se týče technického řešení, Gatlingův nápad byl vlastně jednoduchý. U klasického kulometu se hlaveň kvůli kadenci i rychlosti vystřeleného náboje brzo přehřívá, takže je třeba buď dělat pauzy, nebo lauf často měnit. Američan přišel s třetí možností: použít více hlavní, mezi něž se tepelná i mechanická zátěž rozloží.
Prototyp dostal několik hlavní rozmístěných symetricky kolem středové hřídele, přičemž každá měla vlastní nábojovou komoru. Náboje se podávaly shora trychtýřem nebo ze zásobníku. Při pootočení svazku hlavní pomocí manuálně ovládané kliky se střela zasunula do komory, po výstřelu se prázdná nábojnice vytáhla a vyhodila. Střelec tedy jen otáčel klikou a pomocníci přisypávali další „krmivo“. Zbraň při prvních zkouškách dosahovala kadence až 300 ran za minutu, nicméně v praxi záleželo pouze na fyzické síle a zručnosti obsluhy. Lafeta se příliš nelišila od klasického děla – šlo o jednoduchý model se dvěma loukoťovými koly.
Roku 1862 si Gatling vynález patentoval a rozjela se produkce, kterou v následujících desetiletích zajišťovalo hned několik zbrojovek v čele s Eagle Iron Works, American Ordnance Company nebo Colt’s Manufacturing Company. Ozbrojené síly strýčka Sama gatling postupně zavedly do výzbroje v několika kalibrech od .42 přes .30-06 až po půlpalcovou ráži. V 80. a 90. letech 19. století se přelomová zbraň, tentokrát komorovaná pro střelivo .45-70, objevila také na plavidlech US Navy. Prvního ostrého nasazení se dočkala za občanské války Severu proti Jihu, když představitelé Unie zakoupili tucet exemplářů a armáda je použila při obléhání virginského Petersburgu (1864–1865).
Proti kočovníkům i Španělům
Rotační kulomety se osvědčily jako výkonný bojový prostředek a podplukovník George Custer určitě litoval, že je – coby přílišnou zátěž – odmítl vzít s sebou v červnu 1876 k Little Bighornu. Při kruhové obraně proti triumfujícím indiánským válečníkům by mu totiž poskytly zdrcující palebnou sílu, jež mohla výsledek bitvy zvrátit. Gatlingovými kulomety naopak nepohrdla argentinská armáda (1867) ani peruánské námořnictvo. To si jich pořídilo několik desítek a v letech 1880–1881 je za druhé tichomořské války nasadilo proti chilským výsadkům.
Jako nejúčinnější se „rotačák“ jevil při rozšiřování koloniálního panství západních mocností, neboť domorodí válečníci s lehkou výzbrojí proti němu neměli šanci. Palebná síla gatlingu rozbíjela hromadné útoky Zuluů, beduínů i mahdistů. Pod vlivem těchto výsledků zakoupilo asi 400 exemplářů též carské Rusko a efektivně je použilo proti turkmenské jízdě a dalším kočovníkům ve Střední Asii. Britská armáda premiérově nasadila rotační kulomety v letech 1873–1874 při střetech s Ašantskou říší v západní Africe. Oblíbilo si je také Královské námořnictvo, jehož příslušníci kropili přívalem olova egyptsko-súdánské jednotky (1882).
Do legend vstoupilo užití gatlingů při americko-španělské válce (1898), kdy čtyři desetihlavňové kulomety z Coltovy produkce utvořily výzbroj oddílu poručíka Johna Parkera. Tato „baterie“ dokázala efektivně podporovat postup americké pěchoty na Kubě při zteči kopců San Juan a Kettle. Tři kulomety tehdy vypálily celkem 18 000 ran, přičemž každý v průměru nepřetržitě střílel 8,5 minuty při kadenci 700 ran za minutu a náboje ráže .30 způsobily mezi španělskými pěšáky krveprolití.
Dočasný ústup ze slávy
V následných bojích na Kubě se však rotační kulomety ukázaly jako příliš těžké (hmotnost přesahovala 77 kg) a kvůli zastaralé dělostřelecké lafetě i nemotorné. Mimo cesty nedokázaly držet krok s pěchotou a v těžším terénu se jako vhodnější jevily nové kulomety Colt–Browning M1895 o váze pouhých 16 kg, navíc instalované na trojnožce.
TIP: Vyorávač brambor: Těžký kulomet Colt-Browning vzor 1895
Tato zkušenost předznamenala další vývoj. S příchodem flexibilnějších automatických zbraní, pracujících na principu zpětného rázu či odběru plynů z hlavně, gatling rázem působil jako relikt minulé doby. A to přesto, že jeho autor nahradil ruční kliku elektromotorem, který zbrani poskytoval teoretickou kadenci 3 000 ran za minutu – tedy zhruba trojnásobek oproti jednohlavňovému automatu. Gatling nehodil flintu do žita a roku 1893 si modernizovaný „rotačák“ nechal patentovat. Další zákazníky přesto nenalezl, roku 1903 se zbraň přestala vyrábět a princip svazku rotujících, externě poháněných hlavní upadl v zapomnění.
