Kdyby tragicky nezemřel, stal by Virgil Grissom prvním mužem na Měsíci?

Virgil Grissom přitom kdysi prohlásil: „Vlastně jsem nechtěl být astronautem. Zajímal mě jen dnešek. Ne to, co se stane v budoucnu.“ 

Když NASA vybírala astronauty, zvala si vhodné kandidáty na úvodní pohovory do Washingtonu. Piloti neměli znát důvod pozvání, přesto se informace o chystané volbě kandidátů pro vesmírný let roznesla. Jakmile se pak dostala ke Grissomovi, jen se smál. Když ovšem o týden později sám obdržel dopis, aby do hlavního města dorazil, začal tušit, že figuruje na seznamu uchazečů. 

Původně chtěl výběr sabotovat, aby mohl zůstat u milovaných letadel, ale nakonec se nechal přesvědčit. Jen málo jej přitom dělilo od vyřazení ze zdravotních důvodů. Poté co si lékař přečetl jeho záznamy, sdělil mu: „Obávám se, že jste byl z programu právě vyloučen.“ Jisté drobnosti v Grissomových materiálech si totiž do té doby nikdo nevšiml – trpěl sennou rýmou. „Domnívám se, že tam, kam bych se měl vydat, žádná posečená pole nejsou,“ odvětil pohotově budoucí vesmírný průkopník. Lékař se zasmál a záznam ignoroval. Virgil Grissom se tak stal jedním z členů prvního amerického oddílu astronautů.

Kamarád pilot

Virgil Ivan „Gus“ Grissom se narodil 3. dubna 1926 ve městě Mitchell ve státě Indiana. K letadlům se poprvé dostal na nedalekém letišti v Bedfordu, kde ho místní nadšenec bral za jeden dolar na vyhlídkové lety a učil jej základům pilotáže. Druhá světová válka zastihla Grissoma na vyšší odborné škole, poté vstoupil do armády. Skončil u letectva, ale jako úředník. 

Po válce byl kromě jiného i tesařem či kuchařem, ale nakonec se vrátil k vojákům. Nasadili jej v korejském konfliktu, kde odlétal sto bojových misí. Návrat do USA ho nelákal, proto požádal o možnost absolvovat dalších 75 letů. Později to vysvětloval lakonicky: „Budete-li prodavačem bot, budete chtít být tam, kde se prodávají boty.“ Armáda však odmítla a Grissom odjel zpět do Států. Několikrát jej převeleli, až skončil na základně Wright-Patterson AFB, kde si pak při službě dodělával vysokoškolský diplom. Během studií se navíc poznal s jistým Gordonem Cooperem, s nímž sdílel lásku k létání. (Cooper stejně jako Grissom letěl do vesmíru s lodí Mercury i Gemini.)

V červnu 1956 potkala Guse jediná letecká havárie v životě. Oba přátelé měli letět na stroji Lockheed T-33, jenže bezprostředně po startu jim zhasl motor a následoval tvrdý dopad na dráhu. Letadlo bylo na odpis, ale pilotům se jako zázrakem nic nestalo. Na vině byla technická závada, kterou mohli oba muži odhalit při předletové prohlídce. Měli nepsané pravidlo, že kontrolu provede Cooper – ten si ji ovšem tentokrát odpustil, a Grissom na něj spoléhal. „Ať pak letěl s kýmkoliv, předletovou prohlídku prováděl sám,“ komentovala Betty Grissomová, jak moc nehoda jejího manžela změnila.

Zbytečné testy

V únoru 1959 pozvali Grissoma na lékařské a psychologické testy, jež halila rouška tajemství, a navíc byly extrémně důkladné. Uskutečnily se na klinice doktora Randolpha Lovelace, který na ně po letech vzpomínal jako na „nejintenzivnější“ a v žertu dodával: „Jen jsem doufal, že tito kandidáti nikdy nedostanou příležitost provádět podobné testy na mně.“

Všechny přísné zkoušky však byly paradoxně zbytečné – finální výběr totiž nakonec provedli specialisté NASA, kteří chtěli od odborníků na poli medicíny slyšet odpověď na jedinou otázku: „Existují nějaká lékařská či psychologická omezení, kvůli nimž bychom o kandidátovi neměli uvažovat?“ Z 35 adeptů tak nakonec zůstalo 31, volili se však především na základě jiných kritérií: například spolehlivosti, dosaženého vzdělání nebo IQ (u všech kandidátů dosahovalo hodnot 131 až 141). Prvního dubna 1959 sedmi vybraným pilotům oznámili, že byli přijati do kosmického programu – a zeptali se jich, zda přijímají – neodmítl nikdo.

Nečekané šílenství 

Devátého dubna 1959 se pak konala legendární tisková konference, na níž NASA „sedm vyvolených“ představila. Reakce novinářů byla víc než překvapivá. I John Glenn, který používal velmi diplomatickou mluvu a měl s médii největší zkušenosti, hovořil o „neobvyklém chování“ tisku: „Od reportérů se neočekává, že budou aplaudovat ve stoje těm, o nichž informují.“

Neskutečný zájem médií o sedmičku astronautů se rychle přesunul i k jejich rodinným příslušníkům. Telefon u Grissomových zvonil nonstop, přestože jejich číslo nebylo v seznamu. Pokud nevolali američtí reportéři, snažili se spojit novináři z Londýna či z Asie – bez ohledu na časová pásma. Telefonní operátor proto rodině nabídl změnu čísla: dva nebo tři dny byl klid, pak začal „blázinec“ nanovo.

Zvon svobody

Pod praporem NASA zahájil Grissom přípravu na velké kosmické dobrodružství. Počet kandidátů se následně omezil na menší skupinu, z níž měl vzejít první Američan ve vesmíru: a kromě Alana Sheparda a Johna Glenna zahrnovala i Guse. Když se jako první – přestože „jen“ na suborbitální dráhu – vydal do kosmu Shepard, Glenn mu dělal náhradníka. Počítalo se s tím, že do druhé lodi usedne právě on, ale k všeobecnému překvapení vybrali Grissoma.

Jeho loď Mercury dorazila na mys Canaveral pouhé dva dny po Shepardově letu. Gus se zúčastnil přejímky i většiny následujících testů a při té příležitosti na adresu techniků a inženýrů poznamenal: „Někteří lidé jsou perfekcionisté a nejraději by navrhli celou loď úplně znovu od základů. Já se ale domnívám, že pokud je s ní spokojen ten, kdo v ní má letět, musí s ní být spokojeni i všichni ostatní.“

Svoje plavidlo pojmenoval podle jeho tvaru Liberty Bell neboli „zvon svobody“. A protože skutečný Zvon svobody ve Filadelfii je prasklý, napadlo kohosi namalovat i na Mercury symbolickou prasklinu. Prý to byla osudová chyba…

Boj o život

Jednadvacátého července 1961 Grissom odstartoval a let probíhal nad očekávání hladce. Kabina následně dosedla do stanovené oblasti a kroužily kolem ní záchranné vrtulníky. Grissom je požádal o chvíli strpení, protože chtěl splnit poslední úkol mise: zaznamenat pozici všech přepínačů v kabině těsně po přistání. Ještě předtím odpojil svůj skafandr od palubních systémů a uvolnil pojistku pyrotechnického oddělování vstupního průlezu. Pak se konečně věnoval zapisování požadovaných údajů. Náhle se však ozvala rána, Grissom se otočil a spatřil modrou oblohu. Okamžitě pochopil, že v lodi nemůže zůstat – průlez se odpálil a dovnitř se hrnula voda. „Nikdy jsem se nepohyboval tak rychle,“ vzpomínal později, jak opouštěl potápějící se kabinu.

Skafandr programu Mercury sice umožňoval plavat na hladině, ale Gus na něm zapomněl při odpojování od palubních systémů uzavřít ventil přívodu kyslíku. Než si chybu uvědomil, měl už uvnitř několik litrů vody, která ho nemilosrdně táhla pod hladinu. Snažil se plavat, ale v neforemném vesmírném obleku to nešlo. Navíc mu do obličeje stříkala voda, kterou vířil vrtulník snažící se loď zachytit. Kontrolka stavu motoru však začala hlásit, že se stroj přehřívá. Posádka proto po několika minutách marného boje vyhlásila stav nouze, kabinu odhodila a vrátila se na letadlovou loď. Vyčerpaného astronauta na palubu nevzala, protože předpokládala, že sama do cíle nedoletí.

Nad místem přistání se vznášely ještě dvě helikoptéry. Grissom zamířil k té bližší, ale zvolil špatně – její posádka na něj vesele mávala a fotografovala ho. „Takový vztek jsem už nikdy v životě nepocítil,“ vzpomínal později. Teprve pak si všiml, že druhý vrtulník spouští do vody záchranný límec. Z posledních sil k němu doplaval a vlezl dovnitř. „Uvědomoval jsem si, že jsem se do něj nasoukal naopak, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Věděl jsem, že mě nějak dostanou na palubu, a to mi stačilo.“ Jako první sáhl v helikoptéře po záchranné vestě. Docházely mu síly a byl si jistý, že kdyby musel znovu do vody, neudržel by se na hladině už ani minutu.

Kdo otevřel průlez?

Dodnes nevyřešenou otázkou zůstává, jak se vstupní průlez odpálil. Zpanikařil Grissom, udělal chybu, aktivoval pyrotechniku omylem, nebo se jednalo o technickou závadu? V době, kdy k odstřelení průlezu došlo, se astronaut věnoval jiné činnosti. Verzi o panikaření tak asi můžeme vyloučit, stejně jako možnost, že by se spoušti dotkl neúmyslně. Při rekonstrukci se totiž Grissom i jeho kolegové v dalších lodích Mercury snažili o spínač různými pohyby zavadit, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Zbývá tak chyba astronauta či technická závada. Samovolné odpálení krytu se přes veškeré úsilí nepovedlo nasimulovat, přesto nelze poruchu vyloučit. Otevírací mechanismus se nacházel uvnitř lodi i zvenčí: pokud by se při průletu atmosférou z nějakého důvodu oddělil kryt vnějšího spínače, stačilo, aby za aktivátor lehce zatáhla třeba jedna z padákových šňůr. Pro verzi s technickou závadou hovoří i skutečnost, že všichni astronauti, kteří vstupní průlez odpálili manuálně – tedy Glenn, Walter Schirra a Cooper –, utrpěli i přes skafandr drobné popáleniny a škrábance na ruce. U Grissoma se nic podobného nenašlo.

Loď Liberty Bell se každopádně podařilo vylovit v červenci 1999, nešťastný průlez však spočívá na dně oceánu dodnes. Pokud jej někdy v budoucnu odborníci najdou a vyzvednou, možná zazní definitivní odpověď na otázku, co se tehdy v červenci 1961 skutečně stalo.

Loď na míru

Po svém suborbitálním letu zůstal Grissom v oddíle astronautů. Tušil, že program Mercury nebude mít dlouhého trvání a že v něm už druhou šanci nedostane. Proto se začal připravovat na mise v lodích Gemini. Traduje se, že když jejich výrobce McDonnell Douglas ze St. Louis požádal NASA o konzultanta z řad astronautů, přidělila vesmírná agentura úkol právě Grissomovi. Jenže: Gus byl z celého oddílu nejmenší, zatímco inženýři jej brali jako „typického zástupce“. Plavidlo mu proto navrhli na míru, za což je pak vyšší astronauti proklínali. Hlava jim doslova trčela ven a měli problém se zavřením průlezu. Pro ty nejvyšší se ve vstupních dveřích, které se nacházely právě nad hlavou, muselo „vyřezat“ místo v tepelné izolaci. Kabině Gemini se tak přezdívalo „Gusmobil“.

TIP: 10 kosmonautů, kteří změnili dějiny

Grissoma každopádně jmenovali do záložní posádky první pilotované Gemini, společně s nováčkem Frankem Bormanem. Oba pak měli absolvovat rekordní čtrnáctidenní let, jenže všechno dopadlo jinak. Původně nominovaná dvojice pro premiérovou misi – Alan Shepard a Thomas Stafford – se totiž kvůli zdravotním důvodům rozpadla, a Grissom se tak stal velitelem. Bormana mu však v týmu nenechali: dali mu k ruce pilota Johna Younga, načež se oba dál připravovali na dvoutýdenní let. Grissom a Young nakonec plavidlo úspěšně otestovali 23. března 1965. Po přistání se první zmíněný odmítal čehokoliv dotknout a kabinu opustil až po vyzvednutí na letadlovou loď. „Kdyby se mi potopila i Gemini, rovnou bych skočil přes palubu,“ smál se.

Následovala další nominace, a to do prvního zkušebního letu s novým Apollem. Grissom ho měl otestovat společně s Edwardem Whitem a Rogerem Chaffeem. Po návratu z vesmíru by se pak pustil do náročné přípravy k první misi na Měsíc. Jenže celá tříčlenná posádka zahynula při rutinním testu 27. ledna 1967 poté, co v lodi vypukl požár…