Kdo zachránil kalifornské „zlato“? Citrusový průmysl málem zničila invaze perlovců

Pomeranče, které do Kalifornie roku 1769 přivezli španělští misionáři, se o století později staly oblíbeným a v podstatě nejcennějším kalifornským zbožím. Počet akrů pomerančových sadů v jižní Kalifornii vzrostl mezi lety 1877 a 1890 sedminásobně, zatímco počet železničních vagonů vyvážejících tyto šťavnaté poklady se zdvojnásobil na téměř 6 000 ročně. To bylo podpořeno železniční tratí, která v roce 1876 dosáhla Los Angeles. 

Počínaje rokem 1888 přepravovala společnost Southern Pacific pomeranče ve vagonech chlazených obrovskými bloky ledu. Toho času činila hodnota transportovaných pomerančů 20 milionů dolarů ročně. Zdálo se, že nic nemůže takzvanou druhou zlatou horečku zastavit. Vše změnil perlovec zhoubný, který v sadech způsobil doslova katastrofu. 

Nezničitelný škůdce 

K jeho populační explozi došlo na Novém Zélandu v roce 1878, kdy ho tamější entomologové objevili jako nový druh a přiřadili mu název Icerya purchasi. Je záhadou, jak se tento nebezpečný škůdce, připomínající bílý polštář, rozšířil ze své australské domoviny na citrusy po celém světě. Nicméně již počátkem osmdesátých let pustošil citrusovníky v San Francisku a rychle migroval na jih. V roce 1884 se dostal až do Los Angeles, kde nejvíce poničil jižní část ranče Williama Wolfskilla, jemuž patřil první a jeden z největších kalifornských citrusových sadů. 

Agresivita napadení plantáží předčila všechny do té doby zaznamenané problémy se škůdci. Wolfskill vyzkoušel aplikovat řadu opatření, mezi něž patřilo potírání stromů velrybím tukem, nahřívání párou či pálení infikovaných větviček, vše bezvýsledně. Bílé chomáčky perlovců se šířily na další a další stromy a vysloužily si tak od Wolfskilla přirovnání k „ohavné lepře“. V zoufalství dokonce sáhl po střelném prachu, ale otřesy z výbuchu neměly na škůdce žádný vliv. 

Palčivý problém s perlovcem přiměl do té doby nezávislé pěstitele, aby se roku 1885 zorganizovali a sdružili v prvním ovocnářskému družstvu v Kalifornii (pozdější Sunkist). Do boje proti němu nasadili směsi petroleje, kyselin a další chemikálie, ale výsledek byl stejný jako v případě pokusů Williama Wolfskilla. Rozlehlé lány citrusů představovaly stále pro perlovce potravní ráj a dál se nekontrolovaně šířil. 

Jako by to nestačilo, podle nekompromisního nařízení museli pěstitelé zasažené stromy vykopat a spálit. Toho času rostlo v Kalifornii na 600 000 pomerančovníků. Ačkoliv jejich přesný počet, který padl za oběť perlovci, není přesně znám, lze si představu o rozměrech katastrofy udělat z vývozu. Jestliže v roce 1887 bylo přepraveno 2 000 nákladních vagonů s pomeranči, o rok později už pouze 400. 

Přírodní cestou 

Ničivá vlna, která se valila kalifornskými pomerančovými sady, přiměla v roce 1886 vedoucího oddělení entomologie na americkém ministerstvu zemědělství, Charlese Valentina Rileyho, k vyslání dvou federálních entomologů na farmu Williama Wolfskilla. Byli jimi Daniel Coquillett a Albert Koebele. Třebaže v 19. století zemědělství neznalo nic jako syntetické pesticidy (k jejich rozmachu došlo až po druhé světové válce), vyzkoušeli tito odborníci bezpočet tehdy známých chemikálií, opět bezúspěšně. Coquillet doslova žasl nad tím, kolik toho samička perlovce vydržela. Přestože žíravý roztok spálil její bílý vlnatý „polštář“, stále žila.

Toho času svitla naděje na řešení katastrofy biologickou cestou. V Austrálii totiž objevil entomolog Fraser Crawford parazitickou mouchu Cryptochetum iceryae, která napadala perlovce zhoubné. Přes původní pochyby se Riley rozhodl poslat k protinožcům Alberta Koebeleho. Ten se v srpnu 1888 vydal na cestu a 20. září dorazil do Sydney. Parazitickou mouchou byl nadšený, dokud 15. října nezpozoroval, jak perlovec požírá slunéčko australské (Novius cardinalis). O svém objevu hned informoval Crawforda a také Rileye, oba však byli skeptičtí. Riley mu napsal, že mnohem více očekává od Cryptochetum iceryae. 

První várka parazitických much, které Koebele odeslal parníkem, dorazila do Kalifornie 30. listopadu 1888. Při pokusech, které prováděl Coquillett na farmě Wolfskilla, byla ovšem neúčinná. Koebele však prozíravě spolu s mouchami poslal také zásilku slunéčka australského. Cestu přežily pouze dvě larvy, které Coquillett vypustil na napadený pomerančovník, jenž izoloval od ostatních pomocí entomologického stanu. K jeho překvapení se okamžitě vrhly na perlovce, jehož usmrtily a zkonzumovaly. Od října 1888 do ledna 1889 Koebele poslal do Spojených států celkem 164 slunéček australských. Aby dokázala přečkat třicetidenní transpacifickou plavbu, nechal je uložit do mrazících boxů. 

Jakmile slunéčka dorazila na farmu Williama Wolfskilla, opět se u nich při styku s perlovci projevil nebývale silný apetit. Jedno takové setkání těchto zástupců hmyzu popsal Koebele následovně: „(…) samička australského slunéčka zprvu v poklidu konzumovala perlovce, aby ho vzápětí zuřivě sevřela za zadní část kusadly a doslova ho odtrhla od listu a otočila jím ve vzduchu. Po jejím řádění zůstal po perlovci jen prázdný skelet a samička se pak vrátila ke kladení vajíček.“ 

Úspěšný experiment 

Mezitím Coquillet pokračoval v pokusech s jedinci slunéčka australského, které mu poslal Koebele. Testy probíhaly v entomologických stanech, které vždy uzavřely celý strom. Počátkem dubna 1889 Coquillet jeden stan pootevřel, aby vypustil hemžící se slunéčka. Během pouhých několika týdnů se brouci rozšířili na všechny pomerančovníky a zbavili je perlovců. Senzační zpráva se rozšířila mezi další pěstitele, kteří přijížděli k Williamu Wolfskillovi s napadenými větvičkami a na nich si pak odváželi slunéčka australská do svých sadů. Koncem roku 1889 došlo k vyhubení téměř všech perlovců, takže se slunéčka v sadech začala navzájem kanibalizovat.

Před pěstiteli tak vyvstal úkol, jak zachránit alespoň malé množství perlovců, aby se na nich slunéčka australská mohla množit pro případ nové populační exploze citrusového škůdce. Na jaře roku 1890 byl Koebele oslavován jako hrdina a zachránce. Kalifornské ovocnářské družstvo mu darovalo zlaté hodinky a jeho manželce diamantové náušnice. 

Koebeleho objev je dodnes prezentovaný jako první historický příklad použití moderní biologické ochrany na základě vědeckého poznání. A příběh nekončící potravní vazby slunéčka australského a perlovce zhoubného se píše také v současnosti, kdy už oba druhy hmyzu najdeme na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Ironií osudu se totiž ukázalo, že i přes vynález moderních syntetických pesticidů je perlovec proti většině z nich rezistentní, a tak někteří pěstitelé citrusů dodnes organizují vysazovaní slunéčka australského do svých sadů.