Kdo chránil prezidenty republiky: Na Hradě se vystřídali sokolové i hasiči
Hradní stráž na Pražském hradě či v Lánech bere většina z nás jen jako jakousi vojenskou ozdobnou reprezentaci hlavy státu podobně jako třeba gardisty v medvědích čepicích v Londýně či evzony v sukních a s bambulemi na botách v Athénách. Její služba i historie je však pestřejší…
V Praze na podzim 1918 vystřídala nekorunovaného českého krále, jinak rakouského císaře Karla I., republika s prezidentem T. G. Masarykem v roli hlavy státu. A již 7. prosince 1918 vyšel zvláštní rozkaz Velitelství branné moci Republiky československé, který zřídil speciální pěší setninu, jež měla za úkol střežit Pražský hrad a formálně spadala pod pražský pěší pluk 28.
První byli sokolové
Pravěk dnešní Hradní stráže jako součásti ozbrojených sil České republiky však můžeme hledat již u sokolstva, protože první stráž Hradu po pádu monarchie prováděli členové Obce sokolské z Hradčan. Při převratu hráli sokolové významnou roli a starosta České obce sokolské dr. Josef Scheiner se stal i prvním inspektorem branné moci. Ovšem od roku 1919 velel tehdejší ostraze Pražského hradu důstojník, který byl členem vojenského oddělení Kanceláře prezidenta republiky, jež se v té době rovněž začala formovat.
Postupně začali jádro vznikající „hradní stráže“ tvořit legionáři z Itálie, Francie a Ruska. V roce 1922 dostala stráž konečně pevnější organizaci o síle 195 důstojníků a délesloužících poddůstojníků. Zároveň jí legendární propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru a autor mnoha publikací o etiketě dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský vypracoval systém slavnostních ceremoniálů, které až na drobné změny platí stále.
Spor o uniformy
Zatímco Pražský hrad od roku 1919 střežili muži v běžných vojenských uniformách, probíhala debata o tom, že by se ostraha prezidentova sídla měla jako reprezentativní útvar branné moci odlišovat od normálních příslušníků pěchoty či dělostřelectva. Logicky by připadaly tři druhy legionářských uniforem, ale kolem toho se nakonec vlekl letitý spor prezidentské kanceláře s agrárnickým ministerstvem národní obrany.
Nakonec až v roce 1929 ministr národní obrany dal definitivní souhlas s nošením historických legionářských uniforem. Pro turisty i školní exkurze to byla doba sázek, zda právě při jejich návštěvě Prahy zastihnou na stráži muže v baretech a modrých uniformách francouzských legií, v alpinských kloboucích s pérem z Itálie či ve „vydumkách“ – čapkách ruských legionářů ze závěru jejich sibiřské anabáze.
Protektorátní náhražka
Legionářské uniformy nosila Hradní stráž až do 21. května 1938, kdy byla vyhlášena v souvislosti s rostoucím ohrožení republiky ze strany nacistického Německa mimořádná opatření, která jsou dnes nejčastěji nepřesně označována jako „částečná mobilizace“. Tehdy stráž sídla prezidenta Edvarda Beneše oblékla z praktických důvodů běžné vojenské uniformy. To se po mnichovském diktátu hodilo představitelům takzvané druhé republiky, neboť utlumením legionářských tradic se chtěli zalíbit pohlavárům v Berlíně. A tak i při volbě nového prezidenta Emila Háchy jej 30. listopadu 1938 vítala sice Hradní stráž se svou standartou – ale v normálních uniformách…
Po okupaci zbytku Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava byla Hradní stráž 29. června 1939 oficiálně zrušena a po řadě měsíců, kdy na Hradě sídlily jen německé uniformy, bývalou Hradní stráž nahradil 1. prapor Vládního vojska, jehož vojáci si mezi sebou říkali „vladaři“. Jejich působnost na Hradě však byla minimální, protože většinu areálu střežili Němci. Ti dávné sídlo českých králů udrželi ve svých rukou prakticky i po celou dobu Pražského povstání v květnu 1945 přes marné pokusy pražských policistů a příslušníků Vládního vojska jej obsadit. Československou vlajku nad Pražským hradem mohli „vladaři“ nakonec vztyčit až 37 minut před půlnocí v úterý 8. května 1945.
Londýnská stráž v battledressech
Hradní stráž má ve svých tradicích i exilovou kapitolu. Když v roce 1940 vznikla v Londýně československá vláda v exilu a Edvard Beneš byl postaven do funkce exilového prezidenta, dali Britové 18. září 1940 souhlas se vznikem Oddílu stráže obrany prezidenta. Ten na počátku pod velením kapitána Josefa Podhory tvořilo 16 poddůstojníků a vojínů čs. zahraniční armády v britských uniformách s československými insigniemi. Tento oddíl, který se později rozrostl na 42 mužů, střežil zprvu v londýnské čtvrti Putney dům, ve kterém Edvard Beneš bydlel a pracoval. Po zesílení náletů na Londýn se prezident i s touto jednotkou přemístil do Aston Abbots v hrabství Buckinghamshire. Oddíl zároveň hlídal i novou Benešovu kancelář v londýnské Grosvemor Place No. 9 i archiv Vojenské kanceláře prezidenta republiky ve Wingrave.
Po odjezdu prezidenta Beneše v únoru 1945 do Sovětského svazu a odtud na osvobozená území Slovenska vyvstal nový úkol, a sice vytvořit vojenskou ochranu prezidenta v Košicích. Na Benešovo výslovné přání byla z řad vojáků 1. čs. armádního sboru v SSSR zformována malá jednotka, kterou tvořili většinou Rusíni z Podkarpatské Rusi. Šlo převážně o bývalé příslušníky předmnichovského čs. četnictva a policie. Tito vojáci s frontovými i bezpečnostními zkušenostmi chránili prezidenta při jeho pobytu na Slovensku a především v košické Jákobově vile v Mlýnské ulici. Mimoto v blízkosti prezidenta působila i čestná stráž, které velel jednooký hrdina od Sokolova, Kyjeva a Dukly, kapitán Richard Tesařík. Netřeba snad ani připomínat, že všude kolem „bděla“ i sovětská NKVD.
Hasiči chrání Hrad
Benešovi rusínští četníci přijeli s prezidentem i 16. května 1945 do Prahy na Wilsonovo nádraží, kde čestné stráži opět velel Richard Tesařík, již v hodnosti štábního kapitána. Ale jaká vojenská jednotka uvítá prezidenta po jeho triumfální jízdě Prahou na Hradě? Problém řešilo vojenské velení Pražského povstání a volba padla na plzeňskou rotu požární policie, protože „byla jednotně ustrojena i dobře vyzbrojena a vycvičena“. Šlo o hasičský útvar, který se velice aktivně zúčastnil bojů na barikádách a byl za protektorátu vytvořen z přebytečných českých četníků a příslušníků pohraniční finanční stráže. Hasiči tak několik dní plnili roli „hradní stráže“, než se 19. května opět vrátili do Plzně.
V letech 1945–1948 byla Hradní stráž opět budována podle vzoru předmnichovské republiky a tvořili ji převážně vojáci, kteří za války sloužili v čs. zahraniční armádě na západní i východní frontě. Právě v uniformách z východní fronty byl uvítán vojenskou jednotkou na Pražském hradě 27. července 1945 slavný americký generál George S. Patton. V důsledku komunistických manipulací však nedošlo k návratu k legionářským uniformám. Zatím se alespoň nosily barety a britské battledressy s odznakem Hradní stráže na klopách…
Neúcta k legionářským tradicím?
Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 další proměny uniforem Hradní stráže již jen kopírovaly v lepším vycházkovém provedení víceméně stávající vojenské stejnokroje. Když byl v červnu 1948 prezidentem zvolen Klement Gottwald, došlo dokonce načas k degradování stráže na pouhou okrasu Hradu pro turisty a oficiální návštěvy, protože skutečnou ochranu hlavy státu začal zajišťovat zvláštní útvar Sboru národní bezpečnosti „HRAD“. Hradní stráž, ve které nově sloužili i vojáci základní služby, byla nakonec součástí armády jen do 15. prosince 1952. Poté spadala k vojskům Ministerstva vnitra, kterému byla podřízena až do 1. února 1990, kdy opět přešla pod armádu.
Po pádu komunistického režimu leckdo možná očekával, že dojde k návratu k tradicím a Hradní stráž oblékne legionářské uniformy jako za Masarykovy republiky. Například v Bulharsku se dokonce už za komunismu nosily historické uniformy z dob národně osvobozeneckého boje proti osmanské nadvládě v 19. století a v Maďarsku se zase vracely honvédské tradice. Na Hradě ovšem vládla jiná atmosféra, a tak zde již 15. března 1990 byly zavedeny nové, mírně operetní uniformy, které navrhl filmový výtvarník Theodor Pištěk. Hradní stráž je používá stále, i když se již několikrát diskutovalo o jejich změně. Vše se nakonec odbylo tím, že výměna by byla chápána jako projev marnotratnosti. A tak je dnes už jen věcí každého z nás, zda se mu stávající uniformy líbí, či nelíbí…
