Kdo byli skuteční Vikingové? Rozhovor s norským historikem Kimem Hjardarem

Vikingové zažili v populární kultuře zřejmě nejlepší dekádu a mnohé z jejich současného úspěchu jde na vrub stejnojmenného seriálu. Jakkoliv ho diváci milují, historici a reenactoři mají přesně opačný názor. Jak se na věc díváte vy? 

Zkoušel jsem ho sledovat, hlavně tedy první sérii, a jak říkáte – veřejnost jej miluje, akademici nesnášejí. Problém je, že společnost Vikingů, jak ji prezentuje, se vůbec nepodobá té, kterou známe z historických zdrojů. A další potíž spočívá v materiální kultuře, kterou ukazuje: Věci, jež uvidíte na obrazovce, se nijak nezakládají na nálezech archeologů. Oblečení, šperky, zbraně ani lodě nemají oporu v realitě.

V jednom z prvních dílů například vystupuje výrobce lodí Floki, používá však techniky patřící do středověku. V určitém záběru má loď hotová žebra napojená na kýl, nicméně Vikingové nejdřív vytvořili tělo a teprve poté ho zpevnili žebry. Jinde zas náčelník s mečem v ruce rozkazuje lidem, jenomže takový styl práva praktikovali Římané, zatímco seveřané měli odlišné zvyky a zákony. Tvůrci opominuli soustu historických perel, jež mohly být pro diváky zajímavé. 

Další komplikaci představují válečnice. Seriál se jimi hemží, ale ve skutečnosti nemáme žádné důkazy, že by takto velká část ženské severské populace byla ve válce aktivní. Ženy samozřejmě tvořily součást válečné kultury, ale ne tak, jak je seriál zobrazuje. Na druhou stranu, něco se autorům i povedlo: Ukázali brutalitu bitev, odvahu, objevitelské cesty – to docela sedí. 

Zdá se, že okolo válečnic panuje docela kontroverze. Četl jsem, že ačkoliv nacházíme hroby „štítonošek“ s válečnou výbavou, spíše než o aktivní účastnice nájezdů šlo o vysoce postavené členky společnosti pohřbené s mužskými atributy moci. Co o tom soudíte? 

Nemyslím, že by příliš mnoho lidí v tehdejší době skutečně nějakou válečnici potkalo. Je to samozřejmě možné, ale těžko říct, jak se na takové ženy nahlíželo. Jde v podstatě o otázku genderu, podobně jako dnes. Bylo možné si změnit pohlaví? Stát se z muže ženou a naopak? Jinak to totiž asi nešlo, protože válečná obživa nebyla obecně ženám přístupná, do války nesměly. Takže pokud chtěly být válečnicemi, musely si změnit „kulturní pohlaví“ a stát se formálně mužem, ačkoliv v ženském těle.

Současně však musím zdůraznit, že lidé v éře Vikingů měli obraz válečnic v hlavě, všichni slyšeli legendy o valkýrách, posvátných štítonoškách. Mytologie je plná bojovnic, takže lidé mohli běžně věřit, že existují, ale mnoho z nich je fakticky nepotkalo. Muselo jít o velmi vzácný úkaz. Navíc vstup do světa plného maskulinity musel být pro ženy velmi těžký. Vyžadoval bezpochyby spoustu tréninku a obratnosti, pokud chtěly soupeřit s mužskými protějšky. I dnes ženy slouží ve frontových jednotkách a bojují spolu s muži – není to nepředstavitelné a ve vikingské době to určitě bylo stejné, ale nikoliv běžné. Stovky válečnic ženoucích se bitevním polem do útoku, to je moderní fantazie. 

Mluvil jste o maskulinitě. Z historických vyobrazení i archeologických nálezů víme, že se o sebe tehdejší muži starali, nosili čisté, dobře vypadající oblečení, česali si vlasy a zaplétali vousy. V seriálech však nic takového nevidíme…

Ano, všichni vypadají jako špinavý motorkářský gang. Popsanou image Vikingům přiřklo devatenácté století: Když Wagner uváděl své opery, pročesávali rekvizitáři muzea a zkoušeli najít objekty, jež by se daly použít na jevišti. A jelikož se archeologie nacházela ještě v plenkách, tak brali, co jim přišlo pod ruku – věci z doby bronzové, předměty vyrobené Kelty – a vytvořili z nich představu, jak by měl správný Viking vypadat. Právě z uvedené doby pochází jeden z největších mýtů, tedy Vikingové s rohatými přilbami, ohromnými plnovousy, odění do kůže a kožešin. A zůstal v našich myslích natolik zaklíněný, že když chcete dnes někomu prezentovat Vikingy na plátně, musíte herce navléct do kůže, z níž na všechny strany trčí šňůrky, každý na scéně musí mít dlouhé vlasy a lebku po stranách vyholenou a potetovanou. Pro moderního diváka to vypadá „cool“, ale nemyslím si, že by Vikingové v podobném zobrazení sami sebe poznali.

Viděl jste nový film Seveřan? Dočkal se značného ocenění za to, jak je realistický. 

Viděl jsem ho! Navíc si v něm zahrála spousta mých kamarádů reenactorů (lidé prezentující konkrétní období dějin) a znám také mnoho řemeslníků, kteří do něj přispěli šperky i oblečením. A odvedli špičkovou práci – protože když se dobře podíváte, mají na sobě herci ty správné látky, skutečně šité ručně. Báječné! Ten příběh je v podstatě klasický Hamlet, ovšem na můj vkus velmi násilný a trochu moc plný krve. Ale velmi jsem si užil část s berserky: Dochovala se spousta amuletů zobrazujících nahé tanečníky, kteří drží kopí a meč, takže to tvůrci rekonstruovali velmi přesvědčivě. 

Ano, když jsem viděl scénu s běsnícími berserky, úplně jsem nadskočil. O nich samotných však víme velmi málo, nebo se mýlím? 

Ne, nemýlíte se. Dochované skaldské balady je popisují jako útočné jednotky norských králů. Podle některých zdrojů operovaly „vlčí kůže“ ve skupinách po dvanácti a nějakým způsobem se pojily s totemovými zvířaty jako vlky a medvědy. Zachovaly se runové kameny, jež o nich někdy hovoří jako o „vlčích mečích“. A víme, že být berserkem se v rodině dědilo. Tito specializovaní válečníci mohli být zasvěceni bohu Odinovi. Problém je, že většina vyprávění, jež k nám doputovala, se podává křesťanskou optikou. Takže se spojení s Odinem často klade naroveň spojení s ďáblem a démony, čímž si berserci vysloužili velmi špatnou reputaci. 

Náš hlavní zdroj poznání tvoří ságy sepsané křesťanským autorem Snorrim Sturlusonem. Do jaké míry nová víra staré příběhy naředila? Jak přesně dokážeme rekonstruovat mentální svět Vikingů a kolik toho přibylo později? 

Ságy byly samozřejmě sepsány o několik století později, v křesťanském světě a v novém společenském kontextu. Ale Snorri často používal skaldskou poezii, přičemž dnes se akademici široce shodnou, že jsou dané verše komponovány ve velmi striktním stylu, který patří k orální tradici. Lehce si můžeme představit večer v dlouhém domě (centrální stavení vesnice, obvykle sídlo náčelníka – pozn. red.), kde se vykládaly příběhy. A jakmile vypravěč skončil, přidal ještě skaldskou báseň, jež vše zdůraznila.

Vyprávění se v průběhu věků pochopitelně měnilo; ale skaldské básně jsou natolik striktní, že když v nich něco pozměníte, ztratí smysl. Takže pokud je chcete recitovat, musíte je podat přesně tak, jak byly složeny. Tudíž představují exaktní zdroj informací, i když se věnují pouze horním vrstvám společnosti. 

Navíc máme anglosaskou kroniku, francké kroniky, a dokonce i spoustu arabských zdrojů. A ty bývají často kvalitní, protože jde nezřídka o výpovědi očitých svědků. Mohli život Vikingů sledovat přímo, takže se nám dochovala řada popisů jejich pohřebních rituálů, jaké zbraně používali a jakou mentalitu měli. Existují doklady o užívání líčení, o stylu oblékání a podobně. Naše archeologické zdroje jsou pak ještě silnější: Arabové například popisují, že byli někteří válečníci vyzbrojeni krásnými meči tepanými stříbrem a ženy nosily na hrudích ozdobné tobolky – což skutečně odpovídá nálezům ve vikingských hrobech. 

Někteří z mých přátel historiků se věnují Slovanům a občas si postesknou, že celou naši dávnou kulturu musejí rekonstruovat z několika málo nálezů. A že těm, kdo se zabývají vikingskou dobou, docela závidí… 

To chápu. Proto taky vždycky říkám, že si k Vikingům nemusíme nic přimýšlet – protože realita byla tak fantastická, že na nic lepšího stejně nepřijdeme.

Kromě toho, že jste historik, jste také reenactor. Co k vás k tomu přivedlo? 

Když jsem studoval na univerzitě v Oslu, potřeboval jsem letní brigádu. A v zábavním parku kousek za městem zkoušeli rekonstruovat dobu Vikingů. Potřebovali přitom studenty, aby ho zabydleli a chovali se, jako by tam žili. Jednalo se o úžasnou možnost zabývat se něčím, co souviselo s mým studiem. Později jsem potkal spoustu lidí, kteří se reenactmentu věnovali vážně, a mnozí pocházeli z akademického prostředí. Takže jsem vyhodnotil, že by mohlo jít o skvělou kombinaci: Uděláte vědeckou práci, nastudujete zdroje a pak všechno trénujete naživo.

Řada věcí se samozřejmě dělá pro radost, ale jsou tam i zcela praktické aspekty poznání – zkoušíte třeba, jak hluboko do masa lze zatnout meč, jak moc v roubených domech táhne a do jaké míry vás ochrání oblečení. Opravdu zvládne dánská obouruční sekera přetnout prase? Ano! (smích). Představuje meč účinnou zbraň v bitvě? Ne! To všechno si můžete sami otestovat. 

Před časem jsem četl knihu o řecko-perských válkách, v níž se autor snažil rekonstruovat fungování falangy. Místo teoretických dohadů si najal tucet reenactorů a stejný počet hráčů amerického fotbalu, načež zkoušel, co je fyzicky možné. Ve výsledku musel zavrhnout řadu tradovaných představ, které si historici vytvořili výhradně na základě vykopávek a obrazů na amforách. Stalo se něco podobného i vám? 

Ano. Ve svých knihách se hodně věnuju válečnictví a tomu, jak se vlastně Vikingové chovali na bitevním poli. Historické zdroje zmiňují dlouhé řady mužů se štíty, které se navzájem překrývají, tedy onu slavnou „štítovou hradbu“. Jenže když totéž zkusíte v reálu, zjistíte, že se vám ji bez ohledu na disciplinovanost štítonošů nikdy nepodaří udržet pohromadě – kromě případu, kdy stojíte na místě. Jenže když dojde na ofenzivu, musíte vše zorganizovat jinak. Ve skutečnosti taky nikdy neuvidíte, že by dvě armády pochodovaly proti sobě: Jedna je vždy statická, zatímco druhá se k ní přibližuje v nějakém útvaru. 

Jiný zajímavý příklad nabízí takzvaná loď z Osbergu. Dochovala se ve skvělém stavu a rekonstruovali ji v muzeu v Oslu. Lidé pak podle ní vytvářeli funkční repliky, na moři však byly nepoužitelné, jelikož se strašně snadno překlápěly. Historici proto přišli s teorií, že se nejednalo o plavidlo válečné, ale určené k zábavě a kratochvílím, které možná mohlo plout po klidných vodách fjordu, s královnou pohodlně usazenou na přídi. Moc smyslu to ovšem nedávalo, až nakonec někdo řekl: Postavme tu loď od základů znova, s použitím tehdejších nástrojů, a vědecky ji otestujme. Vyzkoušejme, jak lidé tenkrát řezali dřevo a jak ho skládali. A ukázalo se, že je loď v muzeu sestavená špatně. Kdyby ji takto původní stavitelé spustili na vodu, taky by nefungovala.

Povíte nám ještě něco o novém seriálu pro National Geographic, na němž jste se podílel? 

Viděl jsem některé záběry a musím říct, že se jedná asi o nejlepší seriál o Vikinzích, jaký existuje. Bere totiž naše znalosti o jejich materiálním světě vážně a lidé, kteří dělají reenactment, opravdu vědí, co dělají. Seriál nabízí to nejlepší, co můžete na dané téma vidět – což neříkám proto, že v něm vystupuju, ale protože si to opravdu myslím.

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků