Kde se vzal šrapnel, sendvič nebo třeba bojkot? Jména slavných, která přežila věky

Henry Shrapnel

Kdy: 1786
Co: dělostřelecká munice

Už od renesančních dob používalo dělostřelectvo tzv. sekané olovo nebo „kartáče“: Když se nepřátelská pěchota či jízda dostala příliš blízko, pálili dělostřelci do řad vojáků drobné kuličky a v případě nouze zkrátka jakýkoliv kousek kovu, který našli po kapsách. Kanon v té chvíli fungoval jako obrovská brokovnice. S rostoucí vzdáleností však podobné střely ztrácely na účinnosti, a k ostřelování na dálku proto sloužily klasické plné koule. Ačkoliv se už před napoleonskými válkami naučili dělostřelci pálit tak, aby se koule prostě jen nezavrtaly do země, ale aby se naopak několikrát odrazily jako oblázek od vodní hladiny (a proklestily si tak cestu masou nepřátel), nešlo o příliš efektivní metodu. 

Jak tedy dostat kartáče na velkou vzdálenost? Nad tím přemítal britský důstojník dělostřelectva Henry Shrapnel, který z vlastní iniciativy experimentoval s novými druhy střeliva. Nakonec přišel v roce 1786 s originálním řešením: Vzal podlouhlou kartáčovou nábojnici a z poloviny ji naplnil prachem, jenž střelu následně vymetl z děla, zatímco druhá část obsahovala olověné kuličky a roznětku, která se manuálně nastavila ještě před palbou. Pokud dělostřelec správně spočítal vzdálenost, vybuchla střela přímo nad hlavami nepřátel a zasypala je vražednou sprškou. Britská armáda vynález nadšeně přijala, načež se dočkal ještě mnoha vylepšení. V bitvě u Waterloo roku 1815 způsobil Francouzům těžké ztráty, a přispěl tak k definitivní porážce Napoleona. 

Shrapnelovi se dostalo slávy i peněz, a později byl dokonce jmenován inspektorem dělostřelectva. Jeho vynález představoval na počátku první světové války nejběžnější dělostřeleckou munici. Proti zákopům se však ukázal být málo účinný a nakonec ho nahradila vysoce tříštivá munice.

Joseph Pilates

Kdy: 1934
Co: cvičební technika

Systém pilates, určený především k posílení středu těla, ale i zádových, hýžďových a břišních svalů, milovníci pomalejšího cvičení dobře znají. O jeho popularitě svědčí i fakt, že jej před deseti lety jen v Americe cvičilo na jedenáct milionů lidí. 

Odborník na pohyb Joseph Pilates jej ovšem vytvořil už dlouho předtím. Zmíněný specialista německého původu se pohybu věnoval od dětství: Coby neduživý chlapec trpěl rachitidou a chronickým astmatem, a vyzkoušel proto řadu cvičebních programů, jež měly jeho křehké zdraví upevnit. Později studoval západní i východní formy fyzických cvičení, včetně gymnastiky, šermu, boxu, plavání, potápění, lyžování a jógy. V roce 1925 zamířil do New Yorku, kde poté vyvinul unikátní cvičební metodu. Veřejnosti ji představil roku 1934 v knize nazvané „Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení – revoluce na celém poli tělesné výchovy“. 

Novinku nesoucí jméno svého tvůrce zpočátku zavedla pouze specializovaná studia, ale její popularita se rychle šířila i do běžných fitness center. Ke vzrůstajícímu zájmu o pilates přispěla rovněž skutečnost, že si jej velmi oblíbili tehdy známí tanečníci jako George Balanchine nebo Martha Grahamová a doporučovali ho svým studentům coby rehabilitační cvičení. Sám autor shrnul vlastní metodu následovně: „Po deseti lekcích se budete lépe cítit, po dvaceti budete lépe vypadat, po třiceti budete mít nové tělo.“

Alexander Graham Bell

Kdy: 1928
Co: jednotka intenzity zvuku

Alexander Graham Bell způsobil v oblasti přenášení a záznamu zvuku opravdovou revoluci. Není proto divu, že se jeho jméno stalo i součástí související fyzikální jednotky, ačkoliv bychom to možná na první „poslech“ netipovali. Slovo „decibel“ vzniklo spojením výrazu pro desetinu („deci“) a samostatně málo používané bezrozměrné logaritmické jednotky „bel“, jež udává poměr mezi dvěma veličinami. Netřeba dodávat, že právě druhá část výsledného slova vzešla ze jména slavného otce telefonu a autora celé řady dalších vynálezů. 

Původně se decibel zavedený roku 1928 užíval jako jednotka k vyčíslení ztráty signálu v telegrafních a telefonních obvodech (předtím ke stejnému účelu sloužila jednotka MSC neboli miles of standard cable). Dnes se decibel nejčastěji spojuje s vyjádřením intenzity zvuku či rádiového signálu, používá se ale v mnoha dalších oblastech. 

Svět fyzikálních jednotek je ostatně jmen plný – stačí si připomenout třeba pány Newtona (síla), Watta (energie) nebo Pascala (tlak). 

John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche

Kdy: 1762
Co: sendvič

Sendvič – plátek masa, sýra či zeleniny vložený mezi dva kousky chleba – je dnes neodmyslitelnou součástí rychlého občerstvení a pro lidi z anglosaského prostředí, kteří nejsou zvyklí v poledne odcházet z práce, představuje často synonymum slova „oběd“. Jeho původ se však překvapivě pojí s aristokratickými kruhy. Pojem „sandwich“ poprvé zmínil ve svém díle britský historik Edward Gibbon v roce 1762. Spojoval jej se jménem Johna Montagu, čtvrtého hraběte ze Sandwiche, který prý po svém komorníkovi požadoval, aby mu připravoval speciální pochoutku – plátek masa vložený mezi dva krajíce chleba. Ostatní si pak po jeho vzoru začali objednávat „stejně jako Sandwich“ a zrodila se novinka, jež zůstala populární dodnes. Šlechtic si uvedené jídlo zamiloval údajně proto, že při jeho konzumování mohl nerušeně pokračovat v oblíbených karetních hrách, aniž by si umastil karty nebo se musel zdržovat použitím příboru. Původní sendviče přitom sestávaly z plátku hovězího masa mezi dvěma krajíci opečeného chleba. 

Hrabě du Plessis-Praslin

Kdy: 17.  století
Co: pralinky

Kdo by neznal pralinku – lahodný čokoládový bonbon s oříškem, mandlí, likérem či jinou lákavou ingrediencí uvnitř. O její vznik a autorství se dodnes vedou spory – nepříliš překvapivě mezi Francií a Belgií. Převažuje však názor, že její kořeny sahají až do 17. století, k mlsnému jazýčku jistého francouzského generála a proslulého gurmána, hraběte du Plessis-Praslina. Jelikož se hláska „s“ ve jméně Praslin nevyslovuje, začalo se laskomině říkat „la pralin“. 

Hraběcí „pralinky“ ovšem ještě neměly svou dnešní podobu: Jednalo se spíš o mandle máčené v čokoládě. Navíc vyhlášenou cukrovinku nevymyslel zmíněný aristokrat, nýbrž jeho dvorní kuchař – Clément Lassagne. Čokoládové pralinky s oříšky, ovocem či sladkými krémy, jak je známe dnes, se začaly objevovat až na počátku 20. století, a to na pultech belgických cukráren. Za zdokonalení populární laskominy pak vděčíme belgickému cukráři Jeanu Neuhasovi II – svou vylepšenou pralinku představil světu v roce 1912.

King Camp Gillette

Kdy: 1901
Co: žiletka, holicí strojek

Když se údajně americký obchodník z Wisconsinu King Camp Gillette jednoho rána roku 1895 při holení břitvou již poněkolikáté pořezal, bleskl mu hlavou nápad: Místo nepohodlné břitvy by se dal použít jednoduchý ocelový plátek s velmi ostrou čepelí, který by se jen připevnil k držátku! Plátek by se pak po každém použití vyhodil a nahradil novým… Tak nějak se prý zrodil slavný vynález, jenž se stal později nezbytnou výbavou většiny mužů a svému tvůrci vydělal miliony. 

Realita byla ovšem trochu jiná: Gillette „žiletku“ a holicí strojek ve skutečnosti nevymyslel – pouze zdokonalil jejich design. S dost podobným patentovaným strojkem přišli již dřív například bratři Frederick a Otto Kampfeovi působící v New Yorku. Gillettovi však nelze upřít smysl pro obchod: Už v roce 1901 podal žádost o patent na holicí strojek a o dva roky později zahájila provoz jeho společnost American Society Razor Company. Neúnavná reklamní kampaň, korunovaná uplatněním strojků v americké armádě za první světové války, nakonec přinesla ovoce. Muži si na jednoduché a cenově dostupné strojky zvykli a Gillettova značka zůstala pojmem dodnes.

Adolphe Sax

Kdy: 1846
Co: saxofon

Málokterý muzikant se může pochlubit tím, že jeho jméno označuje hudební nástroj, Adolphe Sax však mezi takové šťastlivce patřil. Vynikající designér instrumentů a vášnivý hráč na flétnu a klarinet ovšem nestvořil pouze saxofon: Vymýšlení a zdokonalování nástrojů měl v krvi. Jejich výrobě se věnovali oba jeho rodiče a Sax si svůj první vynález – vylepšený basklarinet – nechal patentovat již ve čtyřiadvaceti letech. Následovaly saxtrubka, saxroh či saxtuba, zdaleka však nedosáhly takové popularity jako právě saxofon. 

Designér jej poprvé představil veřejnosti v roce 1841 a patentovat si ho nechal o pět let později. Záměrem prý bylo zkonstruovat dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a v němž by se snoubila dobrá ovladatelnost dřevěných instrumentů s masivním tónem žesťů. Novinka se začala těšit značné oblibě prakticky ihned po svém uvedení; Saxovi rivalové ovšem nadšení hudebníků nesdíleli a proti oprávněnosti jeho patentů zahájili vleklý soudní proces, jenž nakonec vedl až k bankrotu jeho společnosti. Vynálezce – který mimochodem navrhl celkem čtrnáct typů saxofonů, z nichž některé dosud nebyly zkonstruovány – pak zemřel v naprosté chudobě.

Jean Nicot de Villemain

Kdy: 1560
Co: nikotin

Nikotin je silný alkaloid a stimulační droga, která se získává z rostlin tabáku a jejíž účinky znali už indiáni v oblasti dnešního Mexika okolo roku 1000 př. n. l. V čistém stavu byl však objeven a popsán teprve v roce 1828. Název pak získal podle tabákové rostliny Nicotiana tabacum, jíž pro změnu propůjčil jméno francouzský diplomat Jean Nicot de Villemain. Zmíněný muž byl v roce 1559 vyslán do Lisabonu, aby tam dojednal sňatek tehdy šestileté dcery francouzského krále Markéty z Valois a teprve pětiletého Sebastiana Portugalského. Mimo jiné však v zemi objevil novinku, jež se do Evropy dostala díky zámořským objevitelům a která mu učarovala: Byl to tabák. 

Semena rostliny zaslal Nicot roku 1560 do Paříže a v přiloženém listě vyzdvihoval její léčivé účinky, zahrnující dokonce údajnou ochranu před morem. Po návratu do Francie představil šňupání tabáku na královském dvoře, přičemž Kateřině Medicejské doporučil, aby pomocí tabákových listů léčila své vleklé migrény. Panovnice si novinku skutečně oblíbila a za odměnu Nicota povýšila do šlechtického stavu. Tabáku se začalo říkat „královnina rostlina“ a jeho popularita prudce rostla. Když pak v roce 1586 hledal francouzský botanik Jacques Daléchamps pro rostlinu vhodné jméno, Nicot byl první na seznamu.

Charles Boycott

Kdy: 1880
Co: bojkot

Bojkot se odborně definuje jako nátlakový akt, který spočívá v „odstřižení“ osoby či osob od ekonomických, politických nebo osobních kontaktů. Vzniklé ztráty mají postiženého přimět, aby se podvolil nátlakové skupině. Tolik odborná mluva. 

Méně známý je fakt, že se pojem odvozuje od jména pozemkového agenta Charlese Boycotta, který zastupoval majitele půdy lorda Ernea v irském hrabství Mayo. Kvůli velmi nízké úrodě v roce 1880 nabídl Erne farmářům snížení ročního nájmu pozemků o deset procent. Muži však požadovali ještě větší úlevy – a šlechtic odmítl. Následně jeho agent Boycott vypudil z pozemků celkem jedenáct nájemců, což u místních vyvolalo velké rozhořčení. 

Jeden z farmářů pak tamní obyvatele vyzval, aby se stranili všeho, co s agentem souvisí. A lidé svůj protest dovedli téměř k dokonalosti: Podnikatelé přestali s Boycottem obchodovat, pošťáci mu nedoručovali dopisy, zaměstnanci z jeho stájí zmizeli a nakonec nemohl na uvolněné pozemky sehnat vůbec žádnou pracovní sílu. Musel si tak dovézt dělníky z jiného města, a to ještě pod dohledem policie: Celá kauza ho tudíž stála podstatně víc, než by činil výnos ze zabavené půdy. Termín se pak rozšířil hlavně díky značné publicitě, kterou případu zajistila média – včetně The Times či The New-York Tribune.