Kde se vzal lakros? Drsná hra se zrodila na indiánských prériích

Za lingvistickým nedorozuměním stáli francouzští misionáři, kterým indiánské sportovní náčiní připomínalo biskupskou berlu – „la crosse“. Cílem kolektivního sportu, který se ze severoamerických prérií postupně rozšířil do celého světa, je stejně jako v případě fotbalu či basketbalu dopravit míček do branky soupeře. 

Míček, hole, síťky

Klíčový prvek, jímž se hra odlišuje, představuje právě hůl zakončená síťkou na chytání míčku. Manipulaci s lakrosovým balonkem o velikosti tenisáku lze tudíž vzdáleně přirovnat k práci s česáčkem na ovoce – s tím rozdílem, že v zápalu sportovního boje se vše odehrává mnohonásobným tempem a při zacházení s míčkem nejde ani tak o jemnost, jako spíš o rychlost a postřeh. Hráči si ho přihrávají a chytají do napřažených sítěk, zatímco soupeři se jej v „mezičase“, kdy letí z jedné hole do druhé, pokoušejí polapit a získat pro sebe. 

Hole zároveň slouží k bránění a hráči si mohou míček navzájem tzv. vysekávat, přičemž míra „násilí“ a tělesných kontaktů se liší na základě konkrétního typu hry (viz Není lakros jako lakros). Zatímco tzv. interkros je zcela bezkontaktní, halový box lakros tvoří opačný extrém a připouští zásahy „tělo na tělo“, podobně jako lední hokej.

Uhlí a jelení šlachy

Kořeny lakrosu zřejmě spadají do počátků 12. století a jeho původní podoba byla patrně výrazně drsnější než dnes. Nešlo totiž primárně o sportovní klání, ale spíš o zábavnou formu přípravy na boj mezi válčícími kmeny. Zpočátku indiáni vyráběli míčky pravděpodobně ze dřeva, později ho nahradila jelení kůže vycpaná kožešinou. Stejně tak se vyvíjely hole a jako materiál pro síťky se nakonec nejlépe uplatnily jelení šlachy.

Pro indiány měl lakros vskutku specifický, ne-li přímo náboženský význam: Věřili, že je hra darem od Stvořitele, a kolem jejího vzniku se vyprávěly hotové legendy. Před zápasem měli navíc účastníci, jakož i jejich příbuzní či fanoušci z řad „obyčejného lidu“ ve zvyku strávit celou noc rituálními zpěvy, tancem a vyzýváním příslušných božstev s prosbou o podporu. Na tváře a polonahá těla si uhlím malovali obrazce s obdobným účelem – zastrašit protivníka a probudit v sobě sílu. A skutečně ji potřebovali: Utkání totiž trvala i několik dní a do jejich průběhu mohly postupně zasáhnout stovky, ne-li tisíce lidí. Neexistovalo žádné speciálně vymezené hřiště: Coby hrací plocha sloužila veškerá volná prostranství mezi osadami a branku tvořily předem zvolené přírodní objekty jako stromy či skály, vzdálené od sebe často i několik kilometrů. 

Půvabné ke sledování

Do Evropy se zmínka o netradičním kolektivním sportu dostala poprvé v roce 1636, díky Francouzům působícím v dnešním Quebecu. Jezuitský misionář Jean de Brébeuf zřejmě jako jeden z prvních obyvatel starého kontinentu sledoval lakrosové klání v podání kmene Huronů a nezvyklé sportovní náčiní jej zaujalo natolik, že se o něm ve svých zápiscích zmínil jako o „berlích“. Právě odsud tak zřejmě pochází dnes již zavedený termín „lakros“.

Trvalo však ještě zhruba dvě století, než se původně domorodá zábava proměnila v regulérní sportovní klání. Dnešní lakros vděčí za svou fenomenální popularitu pionýrům z Kanady, kde se již v roce 1859 stal národním sportem – mimochodem patnáct let před oficiálním „vynálezem“ ledního hokeje, který jej později v oblibě předčil (přinejmenším během zimního období). Z původní verze lakrosu se postupně vyvinulo hned několik variant s mírně odlišnými pravidly, ovšem základní regule roku 1867 sepsal a sjednotil montrealský zubař William George Beers, považovaný dnes za „otce moderního lakrosu“.

Netrvalo dlouho, a o sportu s holemi a míčky se doslechli i na druhé straně Atlantiku. Zaujal dokonce královnu Viktorii, která si po zhlédnutí exhibičního zápasu zapsala do deníku: „Jde o vskutku půvabnou hru ke sledování.“ Názor respektované panovnice dost možná přispěl k tomu, že se lakros krátce nato otevřel i něžnému pohlaví. Ženy provozující sport tehdy sice představovaly vzácný úkaz, přesto již v roce 1880 vznikl první ženský lakrosový klub – tentokrát ovšem nikoliv v Kanadě, nýbrž ve Skotsku.

Olympijské přísliby

O rapidně narůstající oblibě lakrosu svědčí jeho mimořádně brzké zařazení mezi olympijské sporty. Poprvé se v něm soutěžilo roku 1904 v americkém St. Louis, tedy hned na třetích obnovených letních hrách v historii. Bylo to dokonce ještě před prvním světovým mistrovstvím v lakrosu, jež se konalo až v roce 1967 v Torontu.

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

Nicméně dnes již lakros pod pěti kruhy nefiguruje: Po své premiéře zažil jen jeden regulérní olympijský turnaj hned na příštích hrách v Londýně. V obou případech se ho však zúčastnili zástupci pouze tří států – Kanady, USA a Spojeného království – takže následně z prestižní společnosti vypadl. Organizace World Lacrosse, sdružující zástupce lakrosových hráčů z více než stovky zemí, nicméně oznámila, že po zdlouhavých vyjednáváních přislíbil Mezinárodní olympijský výbor zařadit lakros mezi sporty, jež budou k vidění na losangeleských hrách v roce 2028.