Kde je ta Halič, pane veliteli? Turecký XV. armádní sbor za světové války (4)

Nastupující zima a rok 1917 přinesla na východní frontě klid zbraní. Štáby tureckých divizí provedly během listopadu revizi početních stavů svých prořídlých jednotek a snížily počet pěších praporů. Probíhal výcvik 5 600 nových záložníků a doplňovaly se zásoby munice a zbraní.

Vítanou posilou bylo 80 kořistních kulometů Maxim a velký počet ruských „mosinek“ a střeliva. Ke změnám došlo i na úrovni nejvyššího velení sboru – plukovník Yakup Şevki Subaşı byl povýšen na generálmajora a odvelen zpět do Turecka, zatímco novým velitelem XV. sboru se stal generálmajor İsmail Cevat Çobanlı, veterán bojů u Gallipoli.

Kolotoč návštěv

Vojenské akce se na přelomu let 1916 a 1917 omezily jen na lokální přestřelky a oběma stranám vyvstal společný nepřítel – zima. Během prosince zákopy a kryty zapadaly sněhem a muže trápily kruté mrazy. V chladném a vlhkém podnebí Haliče trpěli zejména turečtí vojáci, vždyť řada z nich sníh nikdy neviděla, což platilo zejména pro ty ze Súdánu a severu Afriky. Vzpruhou upadající morálky se stala krátce před koncem roku návštěva osmanských princů, kteří navštívili vojenskou nemocnici v Rohatynu a jednotky v první linii.

Obtížím tuhé zimy v lednu 1917 dala na nějaký čas zapomenout další mimořádná událost. Sbor navštívil 22. ledna nový rakousko-uherský císař Karel I. a ministr války Enver Paša s delegací vysokých německých a tureckých důstojníků. Role hostitele se ujal velitel německé Jižní armády generál von Bothmer. Na počest vzácných hostů uspořádal XV. armádní sbor dvoudenní slavnosti, během kterých se udělovala četná vyznamenání a ocenění. Sláva nebrala konce, neboť na rakousko-tureckou delegaci navázala již 4. února návštěva německého císaře Viléma II. s početnou suitou důstojnictva.

Manifest přátelství

Koncem ledna carské jednotky obnovily aktivitu a zahájily sérii dalších neúspěšných pokusů o prolomení fronty v severní části tureckého sektoru. Počátkem března se iniciativa nepřítele omezila jen na sporadické pokusy, které vždy skončily nezdarem a ztrátami na straně útočníka. Po 15. březnu nastal na ruské straně klid a nad zákopy se objevovaly transparenty s protiválečnými hesly. Důvodem byla vrcholící vnitrostátní krize, která vedla během března 1917 ke svržení carské moci a nastolení republiky. Počátkem dubna 1917 na východní frontě zavládla euforie z možného konce války a vojáci obou stran se se začali spontánně setkávat na území nikoho.

Německo-rakouské velení sledovalo tyto tendence s nelibostí a snažilo se jim zamezit zpřísněním disciplíny. V první polovině dubna byl XV. armádní sbor uveden do stavu bojové pohotovosti kvůli přípravám ofenzivy, k níž však nakonec nedošlo. Ve stejné době navštívili turecké linie dva ruští vojáci tatarské národnosti a muslimského vyznání. Přinesli svým souvěrcům Manifest přátelství, který vyzýval k ukončení války a společnému boji proti utlačovatelům. Ačkoli mezi vojáky a vyslanci nepanovala jazyková bariéra, bolševická propaganda nevyvolala u sultánových poddaných žádnou odezvu. 

Poslední ofenziva

Rusové se mezitím připravovali na nový útok, protože prozatímní vláda hodlala pokračovat ve válce. Na frontu dorazily čerstvé sibiřské a finské divize, zatímco politikové a generálové posilovali svými návštěvami a projevy bojového ducha. Naproti tomu na druhé straně XV. armádní sbor obdržel koncem května 1917 rozkaz stáhnout se z fronty a připravit se na návrat do vlasti. Jako první odjely po železnici 11. června jednotky 19. pěší divize, jejíž pozice obsadila německá 15. záložní pěší divize.

Přípravy ke stažení a odjezdu 20. divize ale byly zastaveny a sultánovi vojáci se místo cesty domů chystali na nepřátelskou ofenzivu, již opět předcházela mohutná dělostřelecká příprava. Palbu více než 200 děl vystřídal ruský plynový útok a teprve poté se 1. července pohnula ruská pěchota a drtila zbytky tureckého odporu v první a druhé linii obrany. V noci osmanští vojáci s podporou Němců dokázali nepřítele vytlačit zpět.

V následujících dnech se scénář opakoval – útoky střídaly protiútoky. Podobná situace panovala po celé délce fronty a přes úspěch ruských jednotek v severním sektoru u Zborova, kde byla prolomena rakousko-uherská obrana, se nakonec ruská ofenziva za cenu obrovských ztrát zastavila.

Zpět do vlasti

Ve druhé polovině července 1917 bylo zrušeno velitelství XV. sboru a generálmajor İsmail Cevat Çobanlı se vypravil se svým štábem zpět do vlasti železničním transportem. Velení nad 20. tureckou pěší divizí připadlo štábu německého XXV. rezervního armádního sboru, spolu se kterým se osmanští vojáci zúčastnili úspěšné ofenzivy jedenácti německých a tří rakousko-uherských divizí. Po prolomení obrany se začaly ruské jednotky rychle stahovat na východ, ale ústup se brzy zvrhl v chaos a panický útěk. Již 27. července stanul německý XXV. rezervní armádní sbor spolu s tureckými jednotkami před branami Ternopilu, kde pozdravily německého císaře Viléma II., který se chtěl stát svědkem vítězství spojeneckých sil.

TIP: Chemická válka: plyn použili poprvé za první světové války Francouzi

Další postup 20. divize se zastavil u obce Nyvra na nové frontové linii, kterou tvořila řeka Zbruch. Tam turecké vojáky zastihl rozkaz opustit pozice a připravit se na transport do vlasti. Návrat komplikovaly poškozené koleje a divize se musela často přesouvat vlastními silami. Konečně 16. srpna 1917 odjely první železniční transporty s dělostřelectvem, později následovala pěchota s týlovými jednotkami. Do konce září 1917 byla 20. pěší divize zpět v Konstantinopoli.