Kauza Otce vlasti: Byl Karel IV. milující král, nebo tvrdý a pragmatický vladař?

„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější,“ napsal ve svých Dějinách národa českého František Palacký. Bylo to před více než 150 lety, ale popularita druhého Lucemburka na českém trůně od té doby nepoklesla. V celonárodní anketě byl dokonce před časem zvolen jako „Největší Čech“. Mezi Čechy se ustálil obraz Karla IV. jako moudrého, mírumilovného a dobrého českého krále, který, na rozdíl o jiných velikých mužů a žen českých dějin, dnes nevzbuzuje žádné velké kontroverze. Nebo ano?

Karlova osobnost

Karel IV. má oproti mnoha jiným obdivovaným historickým postavám určitou zvláštnost. Ta spočívá v tom, že i když ho poznáváte do hloubky a pomalu se před vámi rozplývá ten krásně zjednodušený romantický obraz jeho osobnosti, stejně nepřestanete nad jeho osobou a dílem žasnout a nezbyde vám nakonec, než uznale pokývat hlavou.

Karel IV. byl vzdělaný, velice chytrý a rozvážný, měl ohromný talent na jazyky a na poznávání lidských povah. Měl rád mír a také umění a byl velmi zbožný. Měl však i stinné stránky. Dokázal být nepříjemný, upjatý, vychytralý, úskočný a lstivý a v neposlední řadě také až machiavelisticky pragmatický a poněkud samolibý.

Dnes už víme, že Karlovy negativní rysy nebyly jen výmysly závistivých Němců, jak říkal František Palacký, ale Karlova osobnost tím netrpí. Naopak se stává z nereálného obrázku konkrétním člověkem z masa a kostí, který se přes své chyby a nezdary stal slavným, ačkoliv neměl na růžích ustláno a nezřídka dokonce unikl jen o vlásek jisté smrti. Stává se člověkem, který nám může být přes propast staletí do jisté míry vzorem.

Všechny Karlovy tituly

Karel IV. začal svou politickou kariéru jako patnáctiletý mladík roku 1331 v severní Itálii, v takzvané lucemburské signorii, kde jej jeho otec Jan Lucemburský nechal volně vládnout, vybírat daně, uzavírat aliance a vést boje. Hodil tak mladého Karla do vody, ale ten se neutopil a naopak se naučil zdatně plavat. O dva roky později dostal na starost celou zemi – Moravské markrabství, kde se dovedl obklopit schopnými rádci. O České království se poté staral hlavně od roku 1341, když otci Janovi začal ubývat zrak. K českým zemím tehdy už patřila velká část Slezska, Chebsko a skoro celá Horní Lužice, což všechno zabezpečil král Jan svou zdatnou evropskou diplomacií.

Karel se po Janově smrti v bitvě u Kresčaku roku 1346 stal českým králem a nedlouho poté byl, po velkém diplomatickém úsilí, korunován také králem Svaté říše římské, do které kromě českých zemí patřilo v podstatě celé území dnešního Německa, ale také Švýcarska, Rakouska, Slovinska, Nizozemí, Lucemburska a část Itálie a Polska.

Během Karlovy vlády se české země nejen konečně mohly přestat bránit tlaku, který po stovky let přicházel z Říše, ale mohly přejít do vlastní „protiofenzívy“. Karel zajistil Koruně české výjimečná práva a podstatně rozšířil její území, když získal Horní (Českou) Falc (1355), Svídnicko a Dolní Lužici (1368) a Braniborsko (1373).

Kromě již zmíněných titulů náležel Karlovi také titul krále lombardského, tedy panovníka ovládajícího severní Itálii (od roku 1355) a krále arelatského neboli burgundského (od roku 1365). Do roku 1353 také držel titul hraběte lucemburského, jež mu náležel po otci, ale ten poté předal svému nevlastnímu bratru Václavovi. Jeho největším a nejslavnějším titulem byla ale hodnost císařská.

Český král římským císařem

Honosit se titulem císaře, to nebylo pro vládce Svaté říše římské žádnou samozřejmostí. Mnozí římští králové na něj nikdy nedosáhli, přestože se snažili. Dva Karlovi císařští předchůdci, tedy jeho děd Jindřich VII. a jeho sok Ludvík Bavor, byli korunováni za dost nestandardních okolností a v dozvuku řinčení zbraní, a tak jejich císařský titul mohl být kdykoli snadno zpochybněn. Karlův nástupce na římském trůně, jeho syn Václav IV., sice po císařské koruně nepřestával lačně pokukovat, ale nikdy ji nezískal. Jeho bratr Zikmund ji získal po značném úsilí až 22 let po své korunovaci římským králem.

TIP: Slavná císařská korunovace: Co čekalo Karla IV. v Římě?

Dosáhnout na vysněný diadém tedy nebylo nic jednoduchého. Karlovi IV. se to v dubnu 1355 podařilo. Tím natrvalo upevnil svou moc v Říši a teprve pak mohl uskutečnit své dlouho připravované projekty doma i za hranicemi. Karlova cesta za císařskou korunou zůstává zlomovou událostí českých dějin a proto je důležité prozkoumat, jak této hodnosti Karel dosáhl. Nápovědu nám zanechal ve vlastním životopise Vita Caroli: „Jestliže budete nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství. Avšak nepřikládejte k němu srdcí svých, nýbrž shromažďujte sobě poklady moudrosti. Neboť v moudrosti spočívá mnohé panování.“