Karabina SKS: Sovětský poloautomat pro čínskou válku

Na začátku druhé světové války měla naprostá většina armád jako standardní dlouhou výzbroj pěšáka opakovací pušku, která se pouze málo lišila od těch, jež se používaly v první světové válce. Jedinou výjimkou byla US Army, protože hlavní puškou amerického vojáka tehdy byla poloautomatická zbraň M1 Garand.

Poloautomatické (samonabíjecí, tedy jednotlivými ranami bez nutnosti ručního ovládání závěru střílející) pušky v menším měřítku užívala i další vojska, ale tyto zbraně nikdy nedosáhly významu opakovaček a po válce je relativně rychle vystřídaly plně automatické (dávkou střílející) pušky. Jako příklad jednoho z mála typů, které se opravdu široce uplatnily, lze zmínit sovětskou 7,62mm karabinu SKS.

Karabina pro nový typ náboje 

Sovětský svaz disponoval samonabíjecími puškami již před válkou, konkrétně šlo o zbraně od konstruktérů Simonova a Tokareva, označené AVS-36 a SVT-38. Příliš se neosvědčily, ačkoli z druhé z nich byla vyvinuta mnohem kvalitnější puška SVT-40, každopádně však nedokázaly nahradit ani staré opakovačky Mosin-Nagant, ani široké spektrum sovětských samopalů, takže nebylo jasné, co bude standardní dlouhou zbraní sovětského vojáka po skončení války.

V roce 1946 sice mladý konstruktér Kalašnikov předložil návrh své plně automatické zbraně, z něhož se posléze vyvinul legendární „automat“ AK-47, v té době však panovala vůči takto převratně pojaté zbrani jistá skepse, a proto bylo rozhodnuto pokračovat i s programem poloautomatické pušky. Při hledání jejích kořenů se však musíme vrátit až do roku 1943 a začít s nábojem, jenž v té době vznikl.

Univerzální střelivo

A jde právě o náboj vzor 1943 neboli 7,62×39 mm, tedy stejný, jaký používá i AK-47, přestože původně vznikl pro poloautomatickou pušku. Šlo fakticky o jeden z prvních pokusů vytvořit tzv. náboj střední balistické výkonnosti, nacházející se někde mezi standardní dlouhou puškovou a krátkou pistolovou municí a optimalizovaný pro palbu na vzdálenosti, ve kterých se odehrává většina bojů, tedy mezi 100 a 300 metry.

Pro nový náboj poté konstruktér Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) začal upravovat svou pušku AVS-36, avšak nakonec ji upravil tak, že vznikla zcela nová zbraň, mající s původním vzorem společného pouze velmi málo. Nová puška byla sice také poháněna prachovými plyny odebíranými z hlavně, ale na rozdíl od svisle se pohybujícího klínového závěru, jaký měla AVS-36, byl použit spolehlivější systém, v němž se závěr zamyká kývavým pohybem.

Jiným velkým rozdílem bylo zásobování zbraně, jelikož zatímco AVS-36 měla vyměnitelný zásobník, u nové pušky byla použita pevná nábojová schránka obsahující deset nábojů ráže 7,62×39 mm; ta se dá nabíjet jak jednotlivými náboji, tak pásky pro rychlé nabíjení na deset ran.

Premiéra proti Hitlerovi 

Zbraň, která je dnes známa pod názvem SKS (Samozarjadnyj karabin Simonova, samonabíjecí karabina od Simonova), však původně dostala oficiální označení SKS-45, které odkazovalo na rok jejího zařazení do výzbroje. Sovětská armáda sice formálně přijala pušku do výzbroje až v roce 1949, ovšem již roku 1945 byly dodány první zkušební kusy.

Ty se v omezeném měříku objevily v závěrečných bojích proti třetí říši, v nichž se jednoznačně projevily kvality nového náboje. Mj. i proto si jej pak Michail Kalašnikov vybral pro svou automatickou pušku, která byla zavedena do výzbroje v roce 1947, ale kvůli již zmíněné skepsi vojáků se zároveň vyráběla i samonabíjecí karabina SKS, kterou produkovaly zbrojovky v Tule a Iževsku.

Pro čestnou stráž

První série měly jehlový bodák, ale poté se přešlo na standardní nožové provedení. Výroba trvala až do roku 1955, kdy už bylo jasné, že SKS ve srovnání s AK-47 zastarala. Karabiny se tak u poválečné Sovětské armády dostaly do boje jen velmi málo (např. v roce 1956 v Maďarsku), ale samozřejmě nezamířily do šrotu.

Putovaly k jednotkám druhého sledu, nebojovým útvarům a řada z nich byla upravena do „ceremoniální“ verze, jež se vyznačuje nápadným chromováním a je dodnes užívána čestnými strážemi.

Civilní trh

Vedle základní armádní a „ceremoniální“ podoby byla vytvořena i civilní varianta OP-SKS pro lovce. Nejprve šlo o konverze exemplářů vyřazených z armády, ale pak zbrojovka Molot ve městě Vjatskije Poljany spustila produkci nových kusů, jež dosud pokračuje.

Kopie pušky SKS se vyráběly v řadě zemí východní Evropy, a sice v Polsku (místní označení KSS), východním Německu (Karabiner-S), Rumunsku (M56), Albánii („Puška 10. července“) a Jugoslávii (PAP M59 a M59/66; druhá zmíněná verze má na ústí hlavně nástavec pro střelbu 22mm granátů). Své vlastní verze vyráběly a pořád používají i Vietnam (puška Typ 1) a Severní Korea (Typ 63), ovšem nepochybně největší význam získala puška konstruktéra Simonova v Čínské lidové republice. 

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

V době, kdy sovětská armáda stahovala zbraně SKS od bojových jednotek prvního sledu, projevila o ně velký zájem Čína, tehdy ještě blízký spojenec Sovětského svazu. Ačkoli měla v úmyslu koupit a licenčně vyrábět i plně automatické pušky systému Kalašnikov, rozhodla se pořídit si také samonabíjecí karabiny. Tento na první pohled podivný záměr vycházel z čínské doktríny „lidové války“, ve které měla hrát úlohu jak pravidelná armáda branců (ti měli dostat „automaty“), tak guerilla a vesnická domobrana, pro niž se více hodily samonabíjecí pušky.

Čína tedy koupila licence na obě zbraně a začala je sama vyrábět, poněkud matoucí však je, že obě mají v čínském provedení název Typ 56. Jak název naznačuje, kopie SKS vstoupila do služby v roce 1956. Od sovětského vzoru se liší jen v detailech, např. pouzdro závěru je lisované, zatímco u sovětské pušky je produktem přesného obrábění. Pozoruhodné ale je, že u starších kusů „Made in China“ je bodák nožový, zatímco u pozdějších jehlový; jde tak vlastně o opačný vývoj než v SSSR.

Dlouhá kariéra karabiny v Číně

Všeobecně (a asi ne překvapivě) platí, že karabiny čínské výroby jsou méně kvalitní než sovětské originály. Číňané si jich však kupodivu cenili více než kopií „automatů“ principu Kalašnikov, možná také proto, že se v čínské vojenské doktríně sází více na přesnost než na rychlost palby (a jak známo, kalašnikov není právě z nejpřesnějších). Čína se pokusila oba typy pušek nahradit zbraní Typ 63, která ale naprosto zklamala, a tudíž se obě pušky jménem Typ 56 zase vrátily do výzbroje.

TIP: 7,62mm samopal PPŠ vzor 1941: Legendární balalajka

Až na počátku 80. let je nahradila nová zbraň Typ 81, ačkoli se kopie SKS dodnes občas objevují u některých jednotek milice. Karabiny SKS nejrůznějšího původu jsou dosud k vidění i u armád nebo povstaleckých a teroristických skupin ve státech třetího světa a naposledy byly zaznamenány v rukou proruských ozbrojenců na východě Ukrajiny.