Kapesní král pouště: Zdánlivě křehký fenek berberský

Roztomilost je ryze subjektivní kategorie. Fenek berberský (Vulpes zerda) ovšem objektivně vypadá, jako by ho nestvořila příroda, ale navrhnul geniální designér hračkářské firmy vyrábějící „plyšáky“. Ne náhodou je druhá část jeho vědeckého jména odvozená od řeckého výrazu pro „roztomilý“. Fenek je také držitelem titulu nejmenší psovité šelmy a zároveň se řadí k nejušatějším tvorům planety.

Fenek a Malý princ

Z korespondence francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944) vyplývá, že když v roce 1927 působil jako velitel stanice letecké pošty v západoafrické Jubě, choval fenka jako domácího mazlíčka a zvířátko miloval.

Když Exupéry v roce 1935 havaroval s letadlem nad Saharou a po čtyři dny bloudil na pokraji smrti žízní pouští, pozoroval divoké fenky hned několikrát ve volné přírodě. Literární historici se domnívají, že právě tato setkání inspirovala Exupéryho při psaní knížky Malý princ k vytvoření postavy lišky.

Do vedra i zimy

Droboučký příbuzný našich lišek měří bez ocásku na délku asi 30 centimetrů a vysoký je jen něco přes 20 centimetrů. Přitom jeho uši jsou běžně dlouhé i více než 10 centimetrů. Velké boltce přispívají k vynikajícímu sluchu fenků, ale ještě mnohem důležitější se zdá jejich podíl na regulaci tělní teploty. Do ucha přitéká horká krev z těla, koluje hustou síti cév a krevních kapilár a přitom předává přes kůži teplo okolnímu vzduchu. Před návratem do těla se tak krev významně ochladí.

Fenek se ušima zbavuje nadbytečného tělesného tepla, což je v jeho přirozeném prostředí životně důležité. Obývá totiž písečné pouště severní Afriky a Arabského poloostrova, kde teploty přes den stoupají nad 50 °C. Na druhou stranu se však fenek musí umět zahřát, protože v noci může teplota v poušti klesnout pod bod mrazu. K tomu se dokonale hodí hustý, jemný bělavý kožíšek. Chlupy dlouhé až tři centimetry nepouští rozpálený vzduch ke kůži a stejně tak chrání fenka i před zimou během nočních loveckých výprav. Přesto se těmto zvířátkům za chladných nocí ježí zimou srst a nejednou se neubrání zimomřivému třesu.

V chladu podzemních katakomb

Ačkoli je fenek před denním žárem chráněn, jak je to jen možné, maximálním teplotám se vyhýbá únikem do podzemí. Vyhrabává si hluboké nory, z nichž vylézá až večer. Některé nory měří na délku až deset metrů a sahají metr pod úroveň terénu. Fenek je k jejich budování dokonale vybaven. Plochu lopatkovitých tlapek mu zvětšují dlouhé měkké chlupy, kterými má souvisle porostlá chodidla. S tímto „nářadím“ si za jedinou noc vyhloubí v písku chodbu dlouhou až pět metrů. Kromě hrabání se „chlupaté podrážky“ hodí i při chůzi. Izolují fenka od rozpáleného písku pouště a nedovolí, aby se mu do něj tlapky příliš bořily.

Kromě „vnějšího fyzického vybavení“ má fenek v boji proti vedru jednu „tajnou zbraň“. Přes den totiž šetří energii i tak, že sníží tělesnou teplotu a tepovou frekvenci. S večerním ochlazením vzduchu procitá z útlumu a vydává se na lov a za dalšími aktivitami.

Boj o každou kapku

Velkou výzvu představuje pro tuto drobnou šelmu sucho. Na Sahaře nebo v pouštích Arabského poloostrova v průměru nespadne za rok víc než 15 milimetrů srážek. Fenek se ale cítí v těchto písčitých pustinách jako ryba ve vodě a oblastem bez písečných dun se vyhýbá. Na drsnou pouštní přírodu se dokonale adaptoval.

Příležitost k napití se fenkovi naskytne jen výjimečně. Jeho organismus proto úzkostlivě šetří vodou a vystačí často jen s tělními tekutinami své kořisti. Ledviny fenků koncentrují moč na nejvyšší možnou míru. Podobně „nejmenší lišky“ nemrhají ani vodou v trusu. U většiny zvířat je trus tvořen ze tří čtvrtin vodou. V trusu fenka může voda zabírat pouhou šestinu hmotnosti.

Jak moč, tak i trus fenků citlivému lidskému nosu ostře páchnou. Šelmičky je používají k pachovému značkování hranic svých revírů. Samci jsou v tomto ohledu obzvláště „výkonní“ během námluv. Mláďata fenka se dají snadno ochočit. Pronikavý „odér skunka“ šířící se z moči a trusu bývá hlavním důvodem, proč se tento obyvatel pouští netěší mezi chovateli velké oblibě. V nekonečných písčinách nepotřebuje fenek shromažďovat trus a moč na vybraných místech a nijak zvlášť se nestará o to, kde svou tělesnou potřebu vykoná. Naučit jej používat k močení a kálení „toaletu“ bývá proto neřešitelný problém.

Lov v noční temnotě

Na poušti není nadbytek potenciální kořisti, ale fenek je zdatný lovec. Na výpravy se vydává sólo a ve tmě vyhledává úlovek především sluchem a čichem. Pokud najde živočicha ukrytého v písku, pustí se do hrabání všemi čtyřmi tlapkami a písek pak od něj lítá na všechny strany.

Větší kořist obvykle zabíjí kousnutím do krku. Zdolá tak i tvory, kteří jsou větší než on sám. Byly popsány případy, kdy fenek ulovil třeba dospělého králíka, ale tak obří porci masa nedokáže na posezení zkonzumovat. Zbytky si proto schová na horší časy. Volí při tom podobnou strategii jako naše liška obecná (Vulpes vulpes). Vyhrabe v zemi díru, potravu do ní uloží a čenichem na ni pak nahrne písek. Zásobárny si častěji vytvářejí samice. Samci si při vytváření rezerv počínají bezstarostněji.

Na stráži před „porodnicí“

Na rozdíl od jiných druhů lišek jsou fenci společenská zvířata a žijí ve skupinách čítajících i deset kusů. Smečku tvoří dospělý pár a jeho mláďata, někdy zůstávají s rodiči i potomci z loňského vrhu. O samotě, bez kontaktu s příslušníky svého druhu trpí fenci stresem. Samičky chované po spáření v izolaci, jsou vystresované natolik, že většinou nezabřeznou. Za běžných podmínek má samice fenka mláďata obvykle jednou do roka. Pokud ale o mladé přijde, může zabřeznout podruhé a někdy dokonce i potřetí. Námluvy fenků probíhají zjara, ale pokud se fenci pokoušejí o druhý nebo třetí vrh, opakují námluvy v létě nebo na podzim.

Po padesátidenní březosti vrhne samice jedno až šest mláďat. Ta se sice rodí s hustým kožíškem, ale přesto si sama nedokážou v nočním chladu udržet tělesné teplo. Jsou odkázána na péči matky, která je zahřívá. Otec sice hlídá noru, ale matku s mláďaty nenavštěvuje. Samice je v této době velmi nervózní a k mláďatům nikoho nepouští. I samec proto zůstává raději venku před norou. Strážní službu ukončí, když se mláďata dožijí stáří kolem jednoho měsíce.

Cesta do života

Na svět přicházejí fenci slepí. Váží asi 40 gramů a včetně ocásku měří na délku zhruba 15 centimetrů. Bezmocný chlupatý váleček se rychle se staví na vlastní nohy. Kolem desátého dne se mu otevírají oči, na konci druhé týdne se mu prořežou první zuby a malý tvoreček se začíná samostatně pohybovat.

Matka mláďata kojí, ale od tří týdnů už je přikrmuje masitou potravou. V té době s nimi také začne vycházet z nory ven. Mláďata se venku sluní a dovádějí při nejrůznějších hrách. Zpočátku matka vynáší potomky z nory v tlamě a drží je opatrně za kůži na hřbetě. Mláďatům se to nejprve příliš nezamlouvá a snaží se ze stisku matčiných čelistí vymanit. Rychle si ale na tento způsob transportu zvyknou a pak se nechají bez protestů přenášet z místa na místo. Zdá se, že někdy se samice přenášením mláďat sama odreagovává od stresu.

Loveni kvůli kožichu

Fenci jsou velmi komunikativní tvorové. Dorozumívají se máváním oháňky, výrazy ve tváři ale i pestrou škálou zvuků. Varují se štěkavým voláním. Spokojenost dávají najevo zvukem podobným kočičímu předení. V ohrožení ňafají a navzájem se zdraví pištěním. Pokud jsou od sebe samice a samec násilně odloučení, protestují nářkem.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

V zajetí se fenci dožívají více než dvanácti let. Ve volné přírodě ale podléhají svým nepřátelům či nepříznivým životním podmínkám mnohem dříve. Nevadí jim přitom konkurence blízkých příbuzných – lišky obecné a lišky pouštní. Mnohem nebezpečnější jsou pro ně zdivočelé kočky a psi. Z volně žijících šelem loví fenka šakali a hyeny, ale největší hrozbu představuje člověk. Lidé loví fenky především pro jemnou kožešinu a v některých oblastech Sahary proto už jejich stavy v poslední době povážlivě poklesly.