Kanonýři strýčka Sama: Taktika polního dělostřelectva US Army

Dobové armádní manuály řadí polní dělostřelectvo mezi podpůrné druhy zbraní, které přispívají k výsledku vševojskových operací blízkou a kontinuální palbou ve prospěch pěchoty a obrněných sil. K hlavním úlohám kanonýrů patřila protibaterijní palba, ostřelování nástupových prostorů a nepřátelských záloh za frontovou linií, omezování pohybu v protivníkově týlu i narušení řetězce velení napadáním jeho složek. Plněním uvedených úkolů umožňovala polní artilerie US Army vést ofenzivní operace rychleji a do větší hloubky.

Různé úrovně mobility

Polní dělostřelectvo působilo v boji na relativně velké vzdálenosti, přičemž jeho koncentrovaná palba vykazovala značný ničivý i neutralizační potenciál. Aniž by baterie změnily své pozice, mohly střelbu rychle přesunout co do hloubky i šířky aktuálního bojiště. A pokud potřeba přesunu přece jen nastala, díky motorizaci se snadno přeskupily a zaujaly nová postavení. Taková flexibilita dovolila polnímu dělostřelectvu významně ovlivňovat výsledek bitvy. Jeho účinnost nicméně závisela na řadě faktorů – od korekce palby přes úzkou spolupráci s podporovanými jednotkami po efektivní komunikaci a velení.

Jednotlivé druhy polního dělostřelectva se lišily především úrovní mobility, a to v závislosti na typu přepravy. Děla tažená koňmi vykazovala skvělou pohyblivost a každý člen jednotky měl vlastní zvíře, v jehož sedle se přesouval. Díky tomu dokázalo hipomobilní dělostřelectvo snadno držet krok s klasickou kavalerií. Horské dělostřelectvo disponovalo odlehčenými modely zbraní, proto našlo uplatnění také v džungli a v dalších oblastech nedostupných pro jiné typy artilerie. K jeho nevýhodám patřila omezená mobilita, protože houfnice zpravidla táhli samotní vojáci a rychlost přesunu tak odpovídala maximálně tempu chůze. Z toho nicméně plynula i jedna výhoda, a to nehlučnost samotného transportu.

Kanony zapřažené za tahači, traktory či dalšími motorizovanými vozidly tvořily páteř polní artilerie, přičemž při pohybu po silnicích se jako nejmobilnější ukazovaly zbraně tažené nákladními automobily. Zapomenout nelze na samohybná děla instalovaná na kolových, pásových či polopásových platformách – k jejich benefitům patřila schopnost dostat se i na místa nedostupná pro tažené typy a především rychle měnit pozice bez nutnosti zdlouhavé přípravy. Na posledním místě manuály zmiňují výsadkové dělostřelectvo přepravované letecky a v některých případech schopné též shozu na padácích.

Od „prcků“ po těžké kusy

Z jiného úhlu pohledu dělili washingtonští teoretici polní dělostřelectvo podle schopností a účinnosti – tedy na základě ráže a hmotnosti. V praxi šlo o lehké, střední a těžké dělostřelectvo, přičemž všechny tyto kategorie mohly zahrnovat děla, houfnice i minomety. Za lehké považovala US Army 105mm houfnice a kanony menších kalibrů, na nichž si cenila vysoké pohyblivosti, schopnosti flexibilně přenášet palbu i rychlosti při zaujímání či opouštění pozic. To vše umožňovalo lehké artilerii poskytovat takřka kontinuální podporu útočícím jednotkám.

Střední dělostřelectvo se pohybovalo od 4,5palcových (114 mm) děl na jedné po 155mm houfnice na druhé straně pomyslné škály. Vykazovalo menší kadenci, ovšem vyšší účinek v cíli. Větší hmotnost projektilu i delší dostřel jej činily vhodnějším pro odvetnou palbu na protivníkovy baterie. Na druhou stranu, v obtížnějším terénu tyto zbraně trápila daleko horší mobilita.

Do třetice se jednalo o těžké dělostřelectvo neboli typy s kalibrem nad 155 mm. K jeho charakteristikám patřila nízká rychlost palby, nejvyšší účinek v cíli a nejdelší dostřel. Tvořilo preferovaný prostředek odvetné palby, umělo zasahovat cíle hluboko v nepřátelských pozicích a často se užívalo k posílení neutralizačního účinku lehké a střední artilerie. Jeho rozmístění i stažení nicméně vyžadovalo značnou časovou dotaci.

Napříč strukturou armády

Na bojišti bývalo polní dělostřelectvo organizováno do různých typů jednotek. Tu základní představovala baterie: nejmenší oddíl schopný samostatného působení, který disponoval vlastním personálem, prostředky pro manévrování, municí a údržbářskými i administrativními kapacitami. O stupeň výše stál dělostřelecký prapor sestávající z velitelství, dvou nebo více baterií (nejčastěji tří) a servisních oddílů. Měl taktickou i administrativní funkci a jednalo se o nejčastější jednotku povolávanou k provádění dělostřeleckých přepadů. Následovala skupina sestávající z takřka libovolné kombinace menších oddílů, nejtypičtěji 2–4 praporů. Její velitelství mohlo vzniknout dvěma způsoby – buď bylo od počátku vytvořeno pro celou skupinu, nebo došlo k povýšení velitelství některé z podřízených jednotek.

Divize, sbory i armády

Divizní dělostřelectvo vždy disponovalo vlastním velitelstvím s přidělenou velitelskou baterií a několika prapory – buď organickými, nebo připojenými k divizi pro konkrétní operaci. Jednotky trvale podřízené divizi se považovaly za minimální sílu vhodnou pro bojové nasazení – k akcím proti jiným než vyloženě slabým jednotkám Osy se k divizi automaticky přidělovaly další dělostřelecké složky. Podobnou strukturu dostala do vínku i brigádní artilerie.

O úroveň výše se nacházelo sborové dělostřelectvo, k němuž se v případě potřeby přiřazovaly útvary podřízených brigád, skupin a praporů. Pokud se v anglosaských pramenech objeví termín „artillery with the corps“, má se na mysli společně jak sborové, tak divizní dělostřelectvo. Jednotlivé armády vlastní organickou artilerií nedisponovaly – vrchní velitelství nebo velitel daného bojiště ji každé armádě přiděloval pro konkrétní operace. Na vrcholu organizační struktury se nacházelo právě dělostřelectvo vrchního velitelství, zahrnující veškerou artilerii s výjimkou té sborové a divizní.

S centralizovaným velením

Američané považovali polní artilerii primárně za ofenzivní prvek. Pro útok měly obsluhy rozmístit svá děla dostatečně dopředu, aby mohly naplno využít jejich dostřel a usnadnit soudržnost velení mezi podpůrnými a podporovanými formacemi. Prapor polního dělostřelectva zpravidla zaujímal postavení přímo v prostoru jednotky, jíž měl podporu zajišťovat. Nejblíže první linii bývaly baterie přiřazené na úrovni sboru či divize.

Po rozmístění předsunutých hlídek se veškeré k nim přidělené dělostřelectvo rozložilo v okolí s úkolem je krýt. Takové hlídky musely počítat s tím, že se brzy budou znovu přesouvat, aby se udržely na hrotu postupu. Totéž platilo pro jejich artilerii, která se proto těšila z takřka absolutní přednosti na silnicích před ostatními jednotkami. Pokud Američané v témže sektoru zahájili současně hlavní ofenzivu a několik vedlejších útoků, měla být děla rozmístěna za útvary podnikajícími prvně zmíněnou akci. Kdyby to okolnosti dovolily a všechny směry útoku se nacházely blízko sebe, vyžadovala se od artilerie i paralelní podpora sekundárních směrů. 

Jestliže se podařilo včas vytvořit komunikační kanály mezi jednotlivými úrovněmi jednotek, preferovala US Army centralizované velení veškeré artilerii v oblasti ze stupně armády, sboru či divize. Když taková možnost neexistovala, muselo se spoléhat na decentralizované udílení rozkazů. Přesto se na velení z jednoho místa kladl maximální důraz a během operace na něj měly jednotky co nejrychleji přecházet. Teprve s dalším rozvojem ofenzivy se směla tato zásada porušit – kupříkladu jakmile se od hlavních úderných sil oddělily obchvatné útvary a zahájily klešťový manévr, přebírali jejich velitelé také řízení příslušných baterií.

Útok i defenziva

Některé operace kombinovaly jak obrannou, tak útočnou fázi, kdy US Army po odražení nepřátelského úderu přešla do protiútoku. Na prvotní etapu takového boje Američané obvykle shromáždili jen nezbytně nutný počet hlavní, zatímco většina dělostřelectva setrvávala v záloze – pečlivě maskovaná v okolních sektorech. Její obsluhy nesměly vypálit ani ránu, aby po zahájení protiofenzivy nepřítele zaskočily svou přítomností. 

Za specifický druh útočných akcí bylo považováno pronásledování ustupujícího protivníka. V takovém případě artilerie sehrávala dvě role. Za prvé měla vyvíjet přímý tlak na nepřítele – šlo o baterie přidělené k útvarům pohybujícím se největším tempem, které měly palbou uzavřít únikové cesty. Za druhé šlo o dělostřelectvo podřízené formacím provádějícím obchvat – pro takový účel se jako nejvhodnější jevily 105mm houfnice. Obkličovací operace vyžadovaly rychlé přesuny, proto měli logistici dbát na nepřetržité dodávky munice a paliva.

Pokud Němci, Japonci nebo Italové přinutili Američany k defenzivě, zaujímali dělostřelci pozice v sektoru podporovaného útvaru v rámci hloubkové obrany. Používaná doktrína vyžadovala, aby veškeré lehké dělostřelectvo a všechny střední houfnice byly schopny pokrývat prostor bezprostředně před hlavní obrannou linií. Od lehkých děl se očekávalo dynamické přenášení palby a podpora případných protiútoků v celé hloubce defenzivních postavení. 

Baterie rozložené nejblíže frontové linii zase měly poskytovat odvetnou palbu, překvapivými přepady narušovat koncentraci sil protivníka a zadržovat jeho postup. Ne náhodou dostávali dělostřelci v takových situacích přednost před ostatními druhy zbraní při výběru svých pozic. Pro těžké dělostřelectvo velitelé preferovali místa, kolem nichž se rozkládaly přirozené protitankové překážky v podobě obtížného terénu.

Kanonýři za pohybu

Při zaujímání obrany měli dělostřelci dbát na utajení nových pozic. Za klíčovou se považovala rychlá a zabezpečená komunikace, a proto se zřizovaly záložní linky, jež by v případě přerušení nahradily ty hlavní. U těch se ideálně volilo uložení kabelů pod zemí. Co nejrychleji měli Američané vytipovat též záložní umístění velitelských stanovišť. Za klíčový prvek úspěšné obrany manuály považovaly setrvání dělo střelectva v akci i tváří v tvář početní převaze nepřítele. Tehdy měla artilerie využít své mobility, rychle střídat pozice a být připravena na přesun i při pouhém náznaku, že aktuální postavení bylo prozrazeno. Počítalo se s klamnými opatřeními v podobě atrap děl nebo dočasných palpostů, mezi nimiž by se obsluhy se svými zbraněmi přemísťovaly.

Specifická pravidla vytvořila US Army i pro přesun artilerie mezi bojišti. Když se útvary pohybovaly v několika proudech, každý zpravidla disponoval nějakou dělostřeleckou jednotkou. Z ní se vyčlenili průzkumníci, kteří společně se spojaři postupovali před hlavními silami. Při denních přesunech měl velitel každého pochodového směru zvážit během rozmisťování artilerie celou řadu kritérií: taktické okolnosti, časový a prostorový faktor nebo stav silnic. 

Oproti tomu manuály konstatovaly, že při nočních přesunech má dělostřelectvo jen velmi omezenou bojovou hodnotu. Proto jeho útvary pod rouškou tmy postupovaly až na samém chvostu sestavy. Pokud se počítalo s pokračováním přesunu i za denního světla, měl velitel rozmístit baterie tak, aby jim usnadnil případné zapojení do akce hned po rozbřesku.

Jestliže okolnosti přiměly Američany pochod na delší dobu přerušit a nepřítel se nacházel nedaleko, pak zálohy, útvary na křídlech a zadní voj zřizovaly takzvané pochodové základny. Podpůrné oddíly v čele s dělostřelci měly zaujmout postavení na terénních vyvýšeninách a vytvořit systém hlídek – s důrazem na protiletadlovou obranu a defenzivu vůči obrněncům.

Zásobování a vyprošťování

Když musela americká formace v blízkosti protivníka přenocovat, budovala se předsunutá základna a velitel osobně určil dělostřelcům konkrétní místa k bivakování. Vybíral je s ohledem na to, aby mohli v případě potřeby co nejrychleji zahájit podpůrnou palbu za předsunutou obrannou linii. Baterie se rozmísťovaly rozptýleně a tak, aby pokryly nejpravděpodobnější přístupové trasy nepřítele i nejkritičtější směry, které nemohla uzavřít vlastní pěchota. Každý dělostřelecký útvar měl předem přidělené oblasti, do nichž by v případném boji pálil, stejně tak byla odzkoušena a připravena komunikace mezi jednotlivými složkami. 

Bez granátů byla děla vojákům k ničemu a manuály opakovaně zdůrazňovaly význam dobře zorganizovaného a nepřetržitého zásobování. Jeho páteří se v ideálním případě stávaly praporní muniční vlaky, které dovážely střelivo přímo z armádních skladů až do oblasti působení daného batalionu. Množství munice potřebné pro konkrétní operaci musel odhadnout speciálně určený dělostřelecký důstojník a své propočty konzultoval s výzbrojním důstojníkem, s nímž měl setrvávat v trvalém kontaktu. Podílel se i na určování míst, kam byla před zahájením boje uskladněna většina granátů. Část munice musela vždy zůstat v rezervě pro nenadálé situace a její sklady se dle předpisů měly nacházet mimo dostřel protivníkova lehkého dělostřelectva. 

Za servis a kontroly zbraní zodpovídaly opravárenské a zbrojířské jednotky sboru. Pokud nedokázaly pochroumané dělo zprovoznit, měly zajistit výměnu. Divizní oddíly tohoto typu měly na starost jen revize techniky a byly vybaveny pouze k provádění menších oprav. 

Závěrem dodejme, že manuály pro velitele zdůrazňovaly význam záchrany děl zanechaných na bojišti či předsunutých základnách. Stejně tak měly jednotky polního dělostřelectva využívat ukořistěné zásoby ve snaze ušetřit zdroje. Vyprošťování dělostřelecké techniky a její přepravu na sběrné místo zajišťovaly specializované útvary, jejichž příslušníci však nesměli svou prací bránit bojové činnosti ani zásobování.