Kanon takřka do kapsy: Rakousko-uherský 3.7 cm Infanteriegeschütz M.15

Těžké kulomety se staly ideálním obranným prostředkem proti útokům nepřátelské pěchoty. Jejich obsluhy se ukrývaly v kulometných hnízdech za pytli s pískem či na jinak opevněných pozicích a palba několika zbraní dokázala zmasakrovat stovky postupujících vojáků. Armáda chystající se k ofenzivě se pochopitelně snažila před útokem nepřátelské kulomety vyřadit, ale zpočátku k tomu příliš prostředků neměla.

Čekání na šťastnou trefu 

Zavedené kanony a houfnice pálily z postů několik set až tisíc metrů za frontou, takže přesný zásah kulometného hnízda zůstával spíše dílem náhody. Práci dělostřelcům navíc komplikovala skutečnost, že v případě odhalení jejich pozic se na ně zaměřovali kanonýři nepřítele. Podobné to bylo i s odstřelovači. Ti sice mohli zasáhnout obsluhu zbraně, ale sami také riskovali palbu protivníkova ostrostřelce, nehledě na to, že padlého vojáka rychle nahradil jiný. 

Mnohem nebezpečnější způsob likvidace obsluh těžkých kulometů představovaly ruční zbraně postupující pěchoty. Soustředná palba opakovaček požadovaný efekt většinou nepřinášela, protože kulometčíci bývali dobře skryti za polním opevněním a pancéřovými štíty. Poslední možnost představovaly granáty, ale ty zpočátku nebyly příliš rozšířené. Nemluvě o tom, že voják se musel nejprve přiblížit na dostatečnou vzdálenost právě skrze smrtící palbu kulometů a okolních pěšáků. Později se jako efektivní ukázaly plamenomety, ale také v tomto případě zůstával problém nedostatečného „dostřelu“. Muž s touto zbraní byl navíc dobře identifikovatelný a stával se tak prioritním cílem.

Recept z Plzně 

Armády bojujících stran proto hledaly prostředek, který by dokázal efektivně a hlavně z bezpečné vzdálenosti hrozbu kulometných hnízd eliminovat. Na požadavek rakousko-uherské vojenské správy zareagovaly také Škodovy závody v Plzni, které v listopadu 1915 předaly k testování první prototyp zákopového polního kanonu. Jeho velkou předností byla nízká hmotnost, zbraň se navíc dala rozložit na tři části (hlaveň, kolébka, podstavec), s nimiž mohli vojáci v okopech pohodlně manipulovat. V případě potřeby se kanon dal osadit ještě ocelovým štítem a k transportu sloužila dvě kola. 

Zkoušky přímo na italské frontě dopadly úspěšně a následujícího roku si Vídeň objednala hned tisíc zbraní. Původní plány počítaly s tím, že všechny pěší pluky dostanou po dvou četách, každá v čele s důstojníkem, dvěma poddůstojníky a tvořená 26 vojáky, čtyřmi polními kanony a prostředky pro jejich přepravu. Přestože se do produkce nového děla zapojily zbrojovky po celé monarchii, nakonec jich nebyl dostatek, takže každý regiment dostal jedinou četu. 

Jako kořistní zbraň ji ve velkém nasadili Italové, kteří dokonce nechali vyrábět její kopie pod názvem Cannon 37F. Modifikovaný kanon vydržel ve službě na Apeninském poloostrově až do konce 30. let. Zato meziválečnou čs. armádu příliš nezaujal, a tak jej do výzbroje nezavedla. Podrobnější informace z nasazení 3.7 cm Infanteriegeschütz M.15 bohužel schází, a tak je obtížné jeho službu zhodnotit.