Kamenný div Francie: Majestátní Mont-Saint-Michel by mohl zaniknout

Přílivové ostrovy jako právě ten na severozápadním pobřeží Francie lze najít po celém světě, přičemž takřka všechny obklopuje aura mystiky. Vzhledem k unikátním přírodním podmínkám se většinou proměnily v posvátná místa, případně ve vhodnou „adresu“ k vybudování opevněných tvrzí. Nejinak tomu bylo i v případě Hory svatého Michala, kde bezmála tisíc let sídlili benediktini, ačkoliv posledních 22 roků tamní opatství spravuje Mnišské bratrstvo Jeruzalém. Opevněný ostrov se za celou dobu jeho existence nepodařilo nikomu trvale obsadit, i když například za stoleté války se o to anglická vojska pokusila hned třikrát. Zůstal tak jedinou lokalitou v Normandii, jež nepřátelskému vlivu odolala.

Své nesmazatelné místo v životě a kultuře Normanďanů si nicméně žulový kus pevniny vysloužil, ještě než tam počátkem 8. století vznikla první modlitební kaple. Starověké jméno Tombe neboli „hrobová hora“ získal zřejmě díky Keltům, kteří věřili, že na ostrov odcházejí duše jejich zemřelých. Raně středověcí křesťané si jej pak oblíbili zásluhou svatého Auberta, biskupa z nedalekého Avranches, jemuž se podle legendy zjevil ve snu archanděl Michael s pokynem k vybudování svatostánku. Uvádí se, že nebeský posel musel svou výzvu zopakovat ještě dvakrát, než jej Aubert poslechl a kapli postavil. Ostrov následně získal své současné jméno, jehož český ekvivalent zní Hora svatého Michala.

Od poutníků k turistům

Na vrcholu, který se zvedá osmdesát metrů nad okolní záliv, srovnali dělníci počátkem 11. století plochu čtyř čtverečních kilometrů, aby na ní mohlo vzniknout benediktinské opatství. O dvě staletí později ho doplnila budova zvaná La Merveille neboli „zázrak“, zatímco na úbočí hory se postupně rozrostlo malé městečko. Už ve středověku vítali tamní obyvatelé první poutníky, toužící spatřit věhlasné místo opředené tajemnou symbolikou, a na popsané tradici se nic nezměnilo dodnes: Příliv návštěvníků nejen neutichl, ale dosáhl extrémních rozměrů – s tím rozdílem, že duchovní motivaci ve většině případů nahradila touha odškrtnout si další položku v cestovním deníku.

Denně tak do městečka s přirozenou kapacitou okolo dvou až tří stovek obyvatel zavítá na patnáct tisíc lidí. Starousedlíci téměř vymizeli a zůstaly jich pouhé tři desítky, z čehož polovinu tvoří mniši a jeptišky. Podle sčítání, které se oficiálně provádí od roku 1793, měl ostrov v polovině 19. století rekordních 1 182 rezidentů, v roce 1866 však jejich počet klesl na 203 a k původním hodnotám už se nikdy nevrátil. Ještě v roce 1976 tam napočítali 114 obyvatel, od 80. let však místní postupně odcházejí s tím, jak se dramaticky rozmáhá turistický ruch.

Po ekonomické stránce si však ostrované nemohou stěžovat: Turisté v Mont-Saint-Michel každoročně utratí více než 60 milionů eur, tedy přes 1,4 miliardy korun. Jen necelá polovina z nich si však prohlédne samotné opatství – ostatní se spokojí s nabídkou obchodů, restaurací a muzeí zaměřených zpravidla na temnější stránky lokální historie, včetně éry, kdy se ostrov proměnil ve věznici (viz Bastila moří).

Zrádné proudy

Dostat se až k cíli je dnes o poznání snazší než v minulosti, kdy pevninu od ostrova dělilo sedm kilometrů, o pět víc než nyní. Neustálé střídání přílivu a odlivu, jež s sebou přináší úrodné naplaveniny z mořského dna, v uplynulých staletích vzdálenost mezi souší a skálou postupně zkracovalo. Díky speciálně vybudované silnici je navíc možné dorazit až k branám opevnění suchou nohou i za přílivu.

Cesta ke klášteru však bývala skutečně životu nebezpečná. Poutníci museli počkat na správnou chvíli, kdy voda při odlivu ustoupila a obnažila široký pruh šedavého bahna, po němž se dalo opatrně přejít. Při nesprávném načasování je mohl nevyzpytatelný příliv nepříjemně překvapit: Za určitých podmínek se totiž valí rychlostí až šedesáti metrů za minutu. Z dochovaných zpráv víme, že se nejméně jednou – konkrétně v roce 1318 – stal osudným skupině poutníků a pohyblivé písky připravily o život několik desítek lidí. Dnes sice bezpečný přechod zajišťuje lávka pro pěší vybudovaná na místě původní hráze z konce 19. století, přesto museli záchranáři například v roce 2013 vyprostit několik turistů, kteří uvázli v písku.

Zanikne ostrov?

Životodárné naplaveniny znamenaly pro obyvatele na pobřeží požehnání – začali je rekultivovat, vybudovali hráze i zavlažovací systémy a nechávali v místě pást ovce. Jelikož se hlavní potravou zvířat stala slanomilná tráva, získalo jejich maso specifickou chuť a šťavnatost. Zástavba rozšiřující se od pevniny by nejspíš pokračovala až k ostrovu, kdyby se proti ní v 19. století nevymezilo hnutí za záchranu starobylého charakteru lokality. Nahromaděné bahno však na místě zůstávalo, a to zejména kvůli hrázi z roku 1878, která bránila jeho zpětnému odplavování. Podle některých studií by se v důsledku postupného přibývání zeminy mohl ostrov definitivně připojit k pevnině kolem roku 2040.

Francouzská vláda proto v roce 2006 odsouhlasila nákladné stavební úpravy, aby se uvedenému scénáři zabránilo. V roce 2014 pak mohl prezident François Hollande slavnostně otevřít nový most, vinoucí se v elegantní křivce v délce více než osmi set metrů těsně nad hladinou, takže vodě už nic nebrání v průtoku. Zhruba jednou za osmnáct let však nastane tzv. superpříliv a moře dosáhne rekordní výšky až patnácti metrů: Naposledy k tomu došlo 21. března 2015.