Kam i císař pán chodil sám: Latríny v zákopech Velké války

Trávení neboli digesce je metabolický biochemický proces, díky němuž tělo získává z potravin živiny. Když je tato přeměna probíhající v tenkém a tlustém střevě dokončena, dochází ke vstřebávání živin. Ale co s nestrávenými zbytky? Ty se hromadí v těle, mohou kvasit a zahnívat, což může způsobit i smrt (otravu krve). Proto je vyměšování stejně důležité jako přijímání potravy. Při dlouhodobém pobytu na frontě, vlivem špatných hygienických podmínek i mnohdy nekvalitní stravy však často docházelo k poruchám vylučování, které vojákům znepříjemňovaly život. V případě nedostatečně pestrého jídla se u mužů objevovala zácpa, ale daleko častější byla průjmová onemocnění infekčního původu (úplavice, tyfus).

Na pochodu i v zákopech

Pro zajištění bojeschopnosti armády je dodnes základním předpokladem zdravé mužstvo, takže vojáci museli dodržovat alespoň základní hygienická nařízení. V případě přesunu se nejednalo o nic složitého, muži prostě vykonali potřebu kdekoliv u cesty a poté šli dál. Ale v bojovém postavení to bylo horší, a tak jednotky budovaly polní záchody, většinou latrínového typu. Důstojníci museli být vždy přísní a trvat na tom, že vojáci musí používat určené latríny, a ne například spojovací zákopy, což by mohlo vést k výskytu nemocí.

Vojáci zřídkakdy trávili na latríně více času, než bylo nezbytně nutné. Mezi hlavní důvody patřil kromě nepříjemného zápachu i fakt, že se jednalo o nebezpečné místo. I když je zpravidla kryly zástěny chránící proti nepřátelským odstřelovačům, místa přinášející úlevu se často stávala cílem dělostřelců, kteří detekovali rušnější pohyb vojska. Když se tu však vojáci cítili bezpečně, v klidu si na latríně přečetli dopisy z domova či noviny, protože je nemohli nadřízení nařknout, že se „zašívají“. 

Nezapomeňte po sobě uklidit! 

I v případě budování latrín platily určité zásady. Za tím účelem vydávaly jednotlivé armády pokyny a návody obsahující také jednoduché nákresy. Mezi základní pravidla patřilo, že latríny nesměly ohrozit spodní vody, proto měly být umístěny nejméně 30 m od zdrojů pitné vody. Stejná měla být nejmenší vzdálenost od pozice jednotky. Pokud vojáci kopali latrínové příkopy, zeminu ukládali poblíž. Jáma se pak měla průběžně zasypávat vápnem a případně i zeminou. Po opuštění postavení mělo mužstvo příkop zasypat 8cm vrstvou hlíny, zhutnit a celý proces opakovat, než došlo k naplnění latríny. Na závěr vojáci navršili nad příkopem násep vysoký asi 30 cm a na něj umístili ceduli s nápisem „uzavřená latrína“ s datem uzavření.

Taková bývala teorie, v praxi ale jednotky často odcházely, aniž by po sobě „uklidily“. Mezi nejjednodušší stavby patřily takzvané Donnerbalken (volně přeloženo jako hromové trámy či prkna), v praxi se jednalo o dvě tyče nad vykopaným příkopem. Ten býval obyčejně 30–50 cm široký, hloubky okolo metru a dlouhý dle potřeby (zpravidla 1–10 m). Dobové nákresy dokazují, že existovaly i různé varianty a vylepšení – sedačky zbudované ze sbitých tyčí či prken i jednoduché přístřešky chránící proti nepřízni počasí. Pokud velení předpokládalo delší pobyt vojska na pozicích, došlo na budování komfortnějších variant latrín.

Trvalejší stavbou, která zajišťovala mužům více soukromí, byly mobilní dřevěné kadibudky, které se daly po naplnění jámy přenést na jiné místo. Objevovaly se proutěné, dřevěné či plátěné zástěny chránící nejen před nepřátelskými dělostřelci, ale také před pohledy kamarádů. Problém nastával v zákopech, které vojáci sloužící na nejexponovanějších úsecích fronty mohli zřídkakdy opouštět. Tam pak budovali jednoduché suché záchody – zpravidla za pomocí kýblů či prázdných konzerv. Takové toalety však museli denně vyprazdňovat, jinak kromě nesnesitelného zápachu opět hrozilo šíření nemocí. Tuto službu obyčejně vykonávali muži v rámci odpykání menších trestů za kázeňské prohřešky. 

Objímání stromů 

Některá nařízení bývala úsměvná a je jasné, že je vymýšleli důstojníci z tepla kanceláří. Podle nich si měl voják například vyhloubit důlek, chytnout se oběma rukama stromu a vykonat potřebu. Naskýtá se otázka, zdali by to vše stihl bez újmy na zdraví a na oděvu. Úsměvně působí i návod, jak vyrobit toaletu ve skříni, nebo doporučení zasadit nad zasypanou jámou stromek. Zajímavý nápad představovala takzvaná vypalovací latrína. Tvořil ji ocelový sud opatřený madly, jenž měl nahoře sedací desku s poklopem, a měla se používat v místech, kde se nedala vykopat díra. Denně pak měli vojáci obsah zlikvidovat zapálením hořlavé směsi (1 litr benzinu a 4 litry nafty). Tento způsob používaly i jednotky během války ve Vietnamu.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

Dochovaly se také stovky fotografií s vojáky „v akci“. Jde většinou o naaranžované snímky, které pak sloužily k pobavení, a muži je posílali i domů. Často je doplňovali, různými žertovnými nápisy, například „Těžké dělostřelectvo na východě“ („Schwere Artillerie im Osten“), „Důležitý bod, který s největší vytrvalostí držíme obsazený“ („Ein wichiger Punkt, den wir mit größter Ausdauer Besetz halten“) či „Kladení min na nepřátelském území“ („Minen-Legen in Feindesland“). Kromě smyslu pro humor mužů v poli dokládají skutečný stav zařízení určených k vykonávání potřeby. Některé fotografie se objevily dokonce i na pohlednicích schválených ministerstvem války a měly odlehčit skutečné strádání mužů na frontě.