Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Pojmenování Stuka nepředstavuje jeho typové označení, nýbrž zkratku kategorie bojového letounu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér). Přeneseně se však používala (a používá) zejména pro stroje Junkers Ju 87. Do října 1944, kdy byla produkce zastavena, vzniklo více než 5 700 exemplářů Ju 87 všech verzí. Typ vznikl na základě specifikací, které vydal technický úřad Říšského ministerstva letectví v lednu 1935, a první prototyp Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935.

V letech 1936 až 1938 běžela produkce předsériových letounů a první sériové verze Ju 87A byly snadno rozpoznatelné podle mohutných, „kalhotových“ kapot hlavních podvozkových noh. Ofenzivní výzbroj tvořila jedna 250kg puma na podtrupové výklopné vidlici. S přetížením a s osádkou tvořenou pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg. Letouny této verze byly poprvé nasazeny již během občanské války ve Španělsku a z první linie je německé letectvo vyřadilo ještě před vypuknutím druhé světové války.

Uživatelé: Bulharsko, Itálie, Maďarsko, Německo, Rumunsko, Slovensko, Španělsko V roce 1938 začala produkce podstatně bojeschopnějších Ju 87B. Přepracovaná konstrukce nyní unesla 500kg pumu i v dvoumístném provedení. Varianta Ju 87R (R v názvu znamenalo Reichweite čili dolet) byla vyráběna paralelně s Ju 87B, odlišovala se však možností prodloužit dolet pomocí dvou podkřídelních přídavných nádrží.

Vyvrcholením vývojové řady v základní (tedy střemhlavé bombardovací) roli se pak stal konstrukčně mírně zdokonalený Ju 87D zavedený do výroby roku 1941. Ve verzi Ju 87D-5 z roku 1943 již střeleckou výzbroj tvořila dvojice 20mm kanónů, k obraně měl stroj dvojkulomet ráže 7,92 mm a pumový náklad narostl na 1 800 kg v různých kombinacích.

Suverén první fáze války

Nasazení Ju 87B během německých ofenziv v úvodní části války, v průběhu útoku na Polsko a zejména při západním tažení na jaře 1940, skončilo skutečným triumfem koncepce střemhlavého bombardéru. Její výhoda spočívala v podstatně větší přesnosti zásahů než u klasických taktických bombardérů útočících při vodorovném náletu či v mírném piké. Ju 87B, ačkoliv na první pohled působil svým pevným podvozkem jako zastarávající typ, měl konzervativní, ale účelnou konstrukci, podřízenou co největší efektivnosti při střemhlavých útocích. Velkou výhodu představoval poloautomatický mechanismus, pomáhající pilotovi při vybírání střemhlavého letu po odhozu pum.

Jinak byl Ju 87B celkem nevýkonný stroj jen s malým obranným potenciálem. Nepřátelské stíhačky pro něj představovaly smrtelné nebezpečí a jeho úspěšné nasazení bylo podmíněno účinnou ochranou ze strany vlastního stíhacího letectva. Jakmile jí stuky nedisponovaly, začaly jejich ztráty dramaticky narůstat. Účinnost Junkersů Ju 87 i Ju 88 ve střemhlavých bombardovacích náletech začala v období 1942–1943 klesat. Současně rostly ztráty kvůli protiletadlové palbě i stíhačkám. Velení Luftwaffe muselo na novou situaci zareagovat odklonem od taktiky střemhlavých útoků a útvary začaly Junkersy Ju 87 užívat jako bitevní letouny.

TIP: Dornier Do 17: Elegantní létající tužka

Od října 1943 se dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značily jako bitevní (Schlachtgeschwader). Ju 87 byly postupně doplňovány a nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190. Na východní frontě stuky nadále působily jako denní bitevní letouny, přičemž se zde nasazení dočkala speciální protitanková verze Ju 87G (2× 37mm kanón). V Itálii a po vylodění v Normandii také na západní frontě musely Ju 87D kvůli hrozbě dominantního nepřátelského stíhacího letectva operovat pouze v noci.