Judská a Negevská poušť: Izraelské pustiny, které pulzují životem

Příroda Izraele je nesmírně rozmanitá. Zvlněné krajině zeleného severu vévodí hory, jejichž vrcholky po část roku zdobí sníh. Zhruba sedmdesát procent státu však zabírá poušť, jejíž skutečná podoba v některých částech roku určitě neodpovídá představě holé pustiny. Zejména po jarních deštích, kdy se rozzáří květinami. 

Život u Kozorožčího pramene

Kdo navštíví izraelské pouště, určitě dříve či později zahlédne kozorožce a damany. S oběma zástupci izraelské fauny jsme se setkali již na začátku naší cesty v Národním parku En Gedi. Park leží v Judské poušti kousek od břehu Mrtvého moře a jeho centrální část tvoří dvě rokle Wadi David a Wadi Arugot s několika prameny, jezírky a vodopády. A tam, kde je voda, je i život, což dokládají archeologické vykopávky, které odkryly pozůstatky lidského osídlení z doby kolem roku 5 000 let př. n. l. Zřejmě kvůli dříve hojnému výskytu impozantních kopytnatců nese lokalita název „Kozorožčí pramen“.

Kozorožci núbijští (Capra nubiana) však byli v minulosti v důsledku nadměrného lovu v Judské poušti téměř vyhubeni. Roku 1955 byl proto Izraelským státem vydán zákon o ochraně divokých zvířat. V té době se také hlava kozorožce stala součástí jednotného znaku všech izraelských národních parků (Israel Nature and Parks Authority).

I dnes jsou kozorožci núbijští zařazení mezi zranitelné druhy. Vzhledem k roztříštěnosti areálu, který obývají, nejsou zcela známé jejich počty na všech místech výskytu. Podle IUCN se odhadují na méně než 10 000 dospělých jedinců. 

Obratní bratranci slonů a sirén

Stojím u rozložité jujuby a nevím, kam se mám podívat dřív. Damani skalní (Procavia capensis) pravděpodobně zakončují snídani a jsou úplně všude kolem. Někteří lezou po trnitém stromě, a aby dosáhli na plody vydávající silnou ovocnou vůni, šplhají až do nejvyšších pater, kde se natahují po obsypaných tenkých větvích. Jiní se spokojí s jujubovými listy a další čekají, co přistane na zemi. Jak poměrně těžká zvířata (dospělý daman váží i přes 4 kg) při lezení větvemi třesou, přezrálé plody padají na zem, tak proč se zbytečně namáhat, že? 

Obklopená damany si užívám samotu ranní pouště a především přítomnost hodujících zvířat. Obdivuji jejich lezecké umění, které jim umožňují rýhy a lepkavé výměšky potních žláz na chodidlech a samozřejmě nezapomínám fotografovat. 

Damani jsou na rozdíl od kozorožců núbijských hojnější. Žijí v koloniích o velikosti až 80 jedinců. Jejich domovem jsou různá skaliska, a protože mají slabě vyvinutou schopnost termoregulace, často se na nich vyhřívají. Mláďata jsou od narození dobře vyvinutá, osrstěná a pohyblivá. Zavalitou, mírně nahrbenou postavou na nízkých nohách připomínají damani nejvíc sviště. Data získaná na molekulární úrovni však ukazují na jejich příbuznost se sirénami (mezi něž se řadí dugongové a kapustňáci) a slony!

Svobodné spaní v poušti

Už druhou noc spíme nadivoko v poušti, ale kromě plechovek, které drnčí o kameny, jak je před sebou žene vítr, neslyšíme nic. Na očekávané vytí šakalů si musíme počkat až o pár nocí později. Je to ovšem přímo noční koncert dvou od sebe vzdálených smeček, na který se vyplatilo počkat. Jedna ze smeček dokonce procházela kousek za naším stanem, ale ve zvlněném terénu s křovinatým porostem se poměrně malá zvířata (s výškou do jednoho metru) snadno ztratí. Neviděli jsme z nich ani chlup.

Spaní nadivoko je v Izraeli povoleno. Tábořit se nesmí jen v národních parcích, ale protože jsou Izraelité podobného ražení jako Češi (dalo by se říct čundráci), jsou v blízkosti národních parků vyhrazené plácky, kde je možné postavit stan a z přivezeného dřeva rozdělat oheň. Sběr jakéhokoli materiálu na oheň přímo z pouště je přísně zakázán, neboť křoviska a stromy primárně slouží živočichům jako potrava a možnost úkrytu. To návštěvníkům připomíná každá informační tabule.

Strážci národních parků také často večer (někdy i v noci) tábořiště objíždějí a nejen, že kontrolují dodržování pravidel, ale se zájmem se ptají i na pohodu tábořících a ochotně doporučí místa, která další den stojí za návštěvu.

Ráj s miliony opeřenců

Ráno nás budí melodické „ťu – ví, ťu – ví“ a definitivně nás vytahuje ze spacáků. Kolem stanů poskakují dva páry tmavých ptáků velikosti kosa s oranžovými pery ve spodní části křídel a okukují, co bude k snídani. Jde o špačky Tristramovy (Onychognathus tristramii), jedny z nejběžnějších ptáků Izraele. Když pochopí, že nic nedostanou, odlétají k blízkým keřům hledat přirozenou potravu. Brzy se však vrací a jeden ze samečků přináší v zobáku natrhané zelené klasy, kterými se snaží okouzlit družku. Marně.

Izrael je rájem ornitologů. Dvakrát ročně tudy táhnou milióny stěhovavých ptáků, kteří u nejjižnějšího cípu Izraele (Eilat) přelétají moře do Afriky a zpět. Přesto jsme nejvíce táhnoucích ptáků neviděli v Eilatu, ale nad Negevskou pouští v okolí Makhtesh Ramonu (největší kráterový útvar Izraele vzniklý erozí s délkou 40 km a šířkou 9 km) a o něco severněji. Poprvé v životě jsem tak viděla hejna jeřábů popelavých, čápů bílých a luňáků červených, která čítala desítky a někdy i stovky kusů. 

Titěrné ptačí klenoty

V pouštích i v rozkvetlých zahradách kibuců jsme se často setkávali s nebojácným skalníčkem černoocasým (Cercomela melanura) a bulbulem arabským (Pycnonotus xanthopygos) s citrónově žlutým podbřiškem. Téměř všudypřítomná byla hrdlička senegalská (Spilopelia senegalensis) a v pouštích nás často doprovázel pískově zbarvený pták timálie šedá (Turdoides squamiceps), která si vysloužila přezdívku „promyka mezi ptáky“. Jakmile se totiž na blízku objeví had, timálie okamžitě spustí poplach, podobně jako to dělají promyky.

Ptáček, který mi doslova učaroval, se jmenuje strdimil palestinský (Nectarinia osea) a je velmi podobný kolibříkovi. Peří samečků se na slunci kovově leskne a mění barvu s každým pohybem – od zelené, přes modrou k fialové. Vzhledem k jeho titěrnosti a neustálému pohybu při vysávání nektaru z květů dalo docela fušku tento klenot ptačí říše vyfotit. Krásná, ale pro fotografování též maličká a velmi plachá, byla vlha proměnlivá (Merops orientalis).

Barvitost a zelený život pouští

Izraelské pouště jsou po mnoha stránkách zajímavé. Rozeklané hory tvoří dolomity, travertiny a hatrurim. Někde se dají nalézt bílé solné kameny nebo naopak černé bitumeny (živce). Vádí, suchá koryta, kudy se v období dešťů valí dravé řeky, připomínají díky postupně sesychající vegetaci nazelenalé stužky vinoucí se hlinito-kamenitou pustinou. 

Místy je poušť žlutá, ačkoliv písečné duny jsou zde ojedinělé. Jindy má cihlovou barvu. Až neskutečně působí fialové kameny (flint) a narážíme také na typ pouště poseté miliony úlomků pazourku všech velikostí. Nejbizarnější je zhruba dvaceticentimetrový válec, který připomíná rozkrojenou štangli salámu zarolovanou do silnějšího papíru. V Parku Timna, jenž je pozůstatkem jednoho z nejstarších měděných dolů na světě, je krom skalních rytin (14. – 12. stol. př. n. l.) k vidění např. i zkamenělé dřevo. Poušť je ovšem fascinující ještě něčím jiným… 

Procházíme Negevskou pouští a najednou z vyprahlé země vyrůstá rudý tulipán (Tulipa agenensis). O kus dál kvete několik tulipánů pohromadě a dokonce nacházíme celé tulipánové zahrádky. Mezi kameny se krčí fialovým kosatcům podobné protistojky (Gynandriris sisyrinchium), zatímco růžové a purpurové devaterníky (Helianthemum vesicarium) vykvétají přímo v trsech. Sem tam se jako kopí zdvižená k nebi tyčí vysoké, žlutě kvetoucí rostliny s příhodným jménem – kopíčko žluté (Asphodeline lutea). Když jsme se pozorně zadívali, objevili jsme další a další květiny vyrážející z tvrdé půdy.

Mezi pouštními draky

Při pohybu pouští jsou nepřehlédnutelné agamy, které pobíhají snad po celém Izraeli. Většina agam, s nimiž jsem se setkala, byla velmi plachá. Je to dáno tím, že tyto ještěry loví draví ptáci, proto se musí mít neustále na pozoru. 

Největší agamou Izraele je trnorep egyptský (Uromastyx aegyptia), který dorůstá délky až 80 cm a váhy kolem 3 kg. Přesto je „pouštní drak“ velmi nenápadný, neboť dobře splývá s okolím. Proto jsem trnorepy zprvu přehlédla a teprve až při druhé výpravě do lokality jejich výskytu se mi je podařilo spatřit. 

Ačkoliv se jedná o velkého ještěra, jsou i trnorepi plaší. Fotografům komplikuje život i to, že vylézají teprve v okamžiku, kdy teplota vystoupá na 35 stupňů, kdy je fotografování kvůli tetelení vzduchu z vedra téměř nemožné. Do té doby se skrývají v porostu. Na rozdíl od agam jsou vegetariáni, živí se listy, květy a ovocem.

Bubnující hlodavci

Už před cestou jsem si přála vidět pískomila tlustého (Psammomys obesus). Proto jsem okamžitě zajásala, když jsem konečně zaslechla tichý hvizd a následné rychlé bubnování, které by pravděpodobně někdo jiný přeslechl. To se pískomilové navzájem varují, že je v dohlednu potenciální nebezpečí, čímž v tomto okamžiku samozřejmě myslí mě.

Bubnování je de facto rychlým dupáním na místě zadníma nohama. Zvuk se vyprahlou zemí pěkně nese, takže pískomilové v širém okolí vědí, že si mají dávat pozor. Mezi sebou komunikují hlavně ultrazvukem – slyší zvuky od 200 do 32 000 hertzů, přičemž člověk registruje pouze škálu od 20 do 19 000 Hz. 

Pískomilové jsou společenští tvorové žijící v rodinných klanech v norách. Jednu pískomilí rodinku jsem objevila pod keřem kousek za naším stanem. Tato sympatická zvířátka nejsou přes den kvůli vedru aktivní, ale jelikož zde přespáváme více nocí, mohu s nimi trávit brzké ráno i pozdní večer. 

Návrat bílých antilop

Když už jsme byli v Izraeli, nemohli jsme vynechat Národní park Hai-Bar, který byl zřízen za účelem reintrodukce zvířat, která z izraelské přírody v průběhu věků téměř vymizela. Národní park Hai-Bar je rozdělen do více částí, z nichž jsme absolvovali pouze safari. Z bezprostřední blízkosti jsme si tak mohli prohlédnout velké kopytníky, jejichž pobytové znaky jsme sice v poušti nacházeli na každém kroku, ale samotné původce (kromě tří gazel) jsme nezahlédli. 

TIP: Pohádková země sultánova: Poznejte kouzlo arabského Ománu

Asi nejimpozantněji na nás působili bílí přímorožci arabští (Oryx leucoryx), kteří byli v Negevské poušti vyhubeni v polovině 19. století. Populace byla na konci 20. století obnovena díky chovu zoo v San Diegu a na konci roku 1995 obývalo Hai-Bar již přes 80 kusů přímorožců. Někteří z nich dnes opět žijí ve volné přírodě.

Za zmínku též stojí dva druhy chovaných oslů: osel asijský neboli onager (Equus hemionus) a osel somálský (Equus africanus somaliensis). Oba druhy patří k nejohroženějším koňovitým lichokopytníkům na světě. Nicméně i setkání s rychlonohými gazelami zůstane každému milovníku přírody dlouho v paměti.