Jsem zdráv a daří se mi dobře: Lístky rakousko-uherské polní pošty (1)

 „Přijměte ode mne srdečný pozdrav a milou vzpomínku na Vás. Jsme připraveni na odchod. Čekáme jej každou chvíli. Ve středu jsme měli polní mši svatou a po ní přísahu. Pak k nám promluvil náš vojenský kněz a různí důstojníci, jak se máme zachovat v nastávající válce. Pojedeme možná do Haliče blíž k ruským hranicím. Proto Vám píši tento dopis, abych se s Vámi rozloučil dřív, než opustíme naši zem. Nemusíte proto naříkat anebo plakat. Jsou nás tisíce a jsou zde i otcové rodin. A všechny nás nepobijí. Kdybych se snad nevrátil, pak mi prosím odpusťte, jestli jsem Vám snad kdy ublížil. Poslední vůli dělat nemusím, poněvadž jmění nemám a co bylo moje, patří Vám.“

Dopis podobného znění, který napsal v září 1914 četař vysokomýtského c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 30 Josef Barnet, četla pravděpodobně většina rodičů. Málokdo z pisatelů a čtenářů těchto lístků si během prvního válečného podzimu připouštěl, že válka potrvá ještě další čtyři roky. 

Srby utlučeme čepicemi!

O rychlém vítězství a brzkém návratu domů nepochyboval ani vojín František Zatloukal od c. a k. pěšího pluku č. 93, jenž psal v polovině srpna 1914 manželce: „Posílám první pozdrav ze Srbska, jsou to právě tři dny, co jsme překročili Drinu. Je zde mnoho povstalců, kteří nám překáží v pochodu, ale myslím si, že vše bude velmi brzy skončeno, protože jdeme silně kupředu…“

Na první momenty na srbském bojišti ve svém dopise domů vzpomínal také příslušník záložní ošetřovny č. 8 Bohuš Jireček, skrze jehož řádky si mohli jeho příbuzní doma udělat představu, jak krvavá bude Velká válka: „Daří se mi velmi dobře. O práci nemám žádnou nouzi, alespoň mi ten čas rychle utíká. Včera jsme krmili 300 zajatých Srbů, mezi nimi i důstojníky. Našich chrabrých raněných vojáků je zde velmi mnoho, ale doufáme, že válka se Srbskem brzy pro nás vítězně skončí…“

Bez kříže to nejde

Osudy mnoha vojáků ve válce zůstávají dodnes neznámé a lístky polní pošty nám je odhalit nedokážou, jako tomu je v případě zdravotníka Jirečka. Mnoho rodinných příslušníků doma však místo dopisu od svého milovaného obdrželo psaní od některého z jeho spolubojovníků, což zpravidla nevěstilo nic dobrého.

Manželce infanteristy Zatloukala přišel dopis tohoto znění: „Chci Vám sděliti, jak se to s Vaším milým manželem stalo. Padl 1. září odpoledne ve čtyři hodiny a byl šrapnelem do hlavy trefen. Byl hned mrtev a od kamarádů okamžitě pochován, též kříž na hrobě udělán má. V tom samém hrobě leží také jeden desátník, který byl tím samým šusem zabit. Proto nevěřte jiným zprávám, protože to, co Vám píšu, je pravda…“ 

Jdeme na Rusa

Optimisticky viděl průběh války, tentokrát na ruské frontě, koncem listopadu 1914 také zákopník Jan Seidl od c. a k. zákopnického praporu č. 8. Svému kamarádovi mimo jiné referoval i o tom, že „pracuje se ve dne i v noci, stále stavíme mosty, ženeme Rusa statečně, a pokud to půjde takto dále, bude brzy konec…“.

Z vítězného postupu se počátkem května 1915 radoval i zeměbranec Josef Eliáš od olomouckého zeměbraneckého pěšího pluku č. 13: „Měli jsme skvělé vítězství, náš regiment zase zajal několik tisíc Rusů. V jeden den se vzdávaly celé bataliony, bylo to až neuvěřitelné, ale na vlastní oči jsem to viděl. Posílám vám fotografi i z polní mše, která oslavila toto vítězství…“

TIP: Konec turecké nadvlády na Balkáně

Jiné zážitky popsal vojín c. a k. pěšího pluku č. 84 Josef Vlasák, jenž psal v září 1915 domů: „Jsem stále ve službě, i přes krásné slunečné dny je v noci hrozná zima. Předevčírem jsem byl na feldvachu (polní stráži – pozn. autora), v noci jsme tam měli přestřelku. Nikomu se naštěstí nic nestalo, jen mně ustřelili bajonet…“ 

Pokračování ve čtvrtek 17. května