Jihoamerická náhorní plošina Altiplano: Snový kraj soli a mnichů

Nejnavštěvovanější oblast rozlehlého Altiplana se rozkládá na chilsko-bolivijských hranicích. Základnu pro výlet do tamní krajiny tvoří prašné městečko San Pedro de Atacama, jež vděčí za své zrození jednomu z mála vodních zdrojů v atacamské poušti. Pozůstatky předkolumbovského osídlení, známé jako Pukará de Quitor, tam můžete navštívit i dnes. Ve městě samotném však v současnosti převládají turisté a na ně navázané služby. 

Za jednotlivými krásami Altiplana je třeba urazit značné vzdálenosti relativně špatně schůdným terénem. Objevování oblasti proto obvykle nabízejí tamní cestovní agentury v rámci jednodenních výletů. Pokud se však nechcete tlačit s ostatními a dodržovat přesný časový harmonogram, můžete si půjčit terénní vůz a zažít dobrodružství podle vlastní chuti. 

Slané perly Atacamy

Pro začátek zamiřte třeba k pozůstatkům dávných moří, z nichž se uchovala sotva pár desítek centimetrů hluboká, extrémně slaná voda v lagunách. Nebo jde naopak o mocnou vrstvu soli, obsahující mimo jiné lithium: Na Salar de Atacama spočívá třetina jeho světových zásob. Pokud se však na solné pláně vypravíte, musíte počítat s extrémními teplotami. Pražící slunce nedá nikomu nic zadarmo a srážek tam ročně spadne doslova jen pár milimetrů.

Laguny Chaxa a Tebinquiche můžete obdivovat v národní rezervaci Los Flamencos, nesoucí název podle ikonických růžových ptáků. Slétají se tam na zimu, kdy výš ležící jezera zamrzají, a obvykle lze pozorovat tři druhy: Nejvzácnějšího plameňáka Jamesova, jeho blízkého žlutonohého příbuzného s přívlastkem „andský“ a největšího plameňáka chilského. Vedle nich v místě hnízdí třeba jespák dlouhokřídlý, čírka kropenatá, tenkozobec andský nebo kachna vlasatá připomínající potápku.

Pod hranicí únosnosti 

Pod vrcholem vulkánu Miñiques se nebe zrcadlí v laguně Miscanti, jež patří mezi největší i nejhlubší na náhorní plošině, a navíc tvarem připomíná srdce. Leží v nadmořské výšce 4 100 m, kde ročně spadne asi jen 200 mm srážek a průměrná teplota se pohybuje okolo 2 °C, zatímco v zimě rtuť padá až k −25 °C. Podobné podmínky vládnou na celém Altiplanu, čímž se vysvětluje, proč tam téměř nežijí lidé a také zvířat i rostlin v oblasti prospívá pomálu: Se zasněženými hřebeny kontrastují hlavně chomáče tuhé trávy stipa ichu, v doprovodu žlutě kvetoucích keřů a kaktusů.

Jen kousek od argentinské hranice narazíte na další dobře ukryté poklady krajiny: Rudé skály Piedras Rojas lemují solnou pánev Salar de Talar, jejíž povrch však není jednolitý a bílou krustu na mnoha místech střídají jílové usazeniny. V některých oblastech je sůl sypká, jinde naopak utváří vrstvu silnou i desítky metrů. Další magnet představuje vrchol Cerro Medano, který vypadá jako vymodelovaný z plastelíny. V jeho okolí pak objevíte lávové proudy, jež kdysi vyvrhla sopka Caichinque. To vše dohromady formuje dokonale snovou krajinu, jako z jiného světa.  

Mniši z lávy a popela 

O několik kilometrů dál můžete zastavit a klidně i přenocovat u laguny Tuyajto, jejíž břehy pokrývají močálovité porosty bofedales, obklopené ledem a námrazou. Pokud však drsné podmínky přijmete, ohromí vás – díky nadmořské výšce, suchému vzduchu i absenci světelného znečištění – noční nebe zcela poseté hvězdami. 

Dál na sever pak zavítáte do oblasti, kde zhruba před čtyřmi miliony lety vybuchl supervulkán La Pacana. Vyvržený prach a láva pokryly území o rozloze bezmála 8 000 km², což odpovídá asi desetině České republiky. Eroze postupem času vymodelovala ze sopečné směsi až třicetimetrové pilíře, jejichž siluety připomínají mnichy – a podle toho také získaly španělský název Monjes de la Pacana.

Doly na bílé zlato

Na další cestu po Altiplanu můžete zamířit z pobřežního Iquique a vydat se třeba k někdejším nalezištím ledku. Po objevení bílého minerálu vznikly v poušti Atacama dvě stovky dolů a okolo nich postupně vyrostla celá města. Po železnici směřovala strategická surovina pro výrobu střelného prachu do přístavů a dál do světa. Z majitelů těžebních společností se stali boháči a ledku se začalo přezdívat „bílé zlato“. 

Vynález syntetické verze, která svůj přírodní protějšek téměř kompletně nahradila, však po první světové válce přivedl chilskou těžbu ke kolapsu. Průmyslové odvětví, tvořící tehdy čtyři pětiny státního vývozu, postupně upadalo. Doly se zavřely, obyvatelé odešli a prázdná torza měst se dodnes rozpadají v poušti, zavátá prachem i výjimečnou atmosférou…  

Mezi plaché lamy

Doklad tektonické aktivity na Altiplanu tvoří vedle sopek i gejzíry, fumaroly neboli průduchy páry a vulkanických plynů a jezírka s vodou tak horkou, že se musíte koupat dál od vývěru. Jakmile se však ocitnete v termálním pramenu, zatímco teplota vzduchu se bude v nadmořské výšce přes 4 000 m pohybovat okolo nuly, nejspíš už nebudete chtít ven. 

Teplou koupel si navíc můžete užít bez davů lázeňských hostů. Společnost vám budou dělat jen poměrně plaché lamy vikuně, jež pro svou jemnou srst čelily před několika dekádami úplnému vyhubení. S trochou štěstí zahlédnete i ještě bojácnější opeřence nandu Darwinovy, plameňáky, husice andské nebo činčily ušaté, které se v okolí pramenů pasou na chudých porostech.

TIP: Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

Výlet pak můžete zakončit v národním parku Lauca, jemuž vévodí majestátní sopka Parinacota. Její pravidelný kužel se zrcadlí v hladině drobných i větších jezer, která vznikla před osmi tisíci lety poté, co se ze svahu vulkánu sesula do údolí řeky Lauca masa horniny. V tamních vodách žijí ryby kandiru chungaránský a orestias chungarský, jež jinde na světě nenajdete. Z parku potom můžete zamířit třeba do města Arica na pacifickém pobřeží, odkud se již většina návštěvníků vydává na cestu domů.