Jídelníček diktátorů: Čočka pro Hitlera, česnek pro Stalina

Svými stravovacími návyky i skladbou pokrmů se zcela vymykali dobovému „průměru“ – Adolf Hitler i Benito Mussolini drželi doslova „diety“. To Stalin se neomezoval…

Nedobrovolný asketa Hitler

Kvůli své nespavosti a práci do pozdních nočních hodin začínal Hitlerův den ve skutečnosti v poledne, kdy vstával a snídal. Oblíbený první chod tvořila sklenice mléka a několik krajíčků suchého žitného chleba. Ten později nahradil strouhaným jablkem. Od konce 30. let pak konzumoval směs ovesných vloček, strouhaného jablka, ořechů a citronu, které zaléval mlékem. Během jídla pročítal denní tisk a řešil první úkoly dne. Následnou „dopolední“ svačinu zpravidla vynechával.

Třebaže oběd představoval nejpestřejší část Hitlerova jídelníčku, obsahoval pouze jednoduché chody. Většinou začínal polévkou, nejraději volil zeleninový vývar s malými krupicovými knedlíčky, zřejmě vzpomínku na rakouské dětství. Jako hlavní chod miloval především luštěniny, zejména hrách a čočku. Ty musely být důsledně připravovány bez kontaktu s masem či tukem. Jídlo obvykle doplňoval zeleninový salát servírovaný na společném talíři s hlavním chodem. Hitler rovněž rád konzumoval vejce a teplou zeleninu, například chřest, hrášek či papriku. S postupující válkou se horšil i Hitlerův zdravotní stav a složení jídelníčku zaznamenalo další změny: luštěniny a rýži nahradila bramborová kaše.

Proti nadýmání a zácpě 

Hitler, jenž trpěl chronickými bolestmi žaludku, byl od počátku 30. let vegetariánem. Z masa, které označoval za „mrtvou a zahnívající hmotu“, měl doslova hrůzu. Nejedl rovněž ani ryby, avšak chutnal mu kaviár. Svačinu, servírovanou již ve večerních hodinách, tvořily zpravidla čaj a jablkový závin či jiné sladkosti, např. sušené ovoce či dort se šlehačkou. Večeře, jež se podobala obědu, byla většinou lehká. Jídlo zapíjel čajem či vodou, alkohol důsledně odmítal.

Historikové se domnívají, že Hitlerův jídelníček ovlivňovali především lékaři, kteří se tak snažili předejít chronickému nadýmání a zácpám, k nimž byl náchylný. Naprostá stereotypizace pokrmů byla důsledkem zhoršujícího se zdravotního stavu za války – trpěl zúžením srdeční tepny, prasklým ušním bubínkem, žaludečními křečemi i Parkinsonovou chorobou.

Reprezentativní Mussolini

Podobně „skromný“ jídelníček dodržoval i italský fašistický vůdce Benito Mussolini. S ohledem na obezitu, která v jeho rodině panovala, se vždy bál nadváhy. Aby působil na veřejnosti patřičně reprezentativně, pečlivě vybíral a zvažoval vše, co snědl a vypil. Příjem kalorií vyvažoval zvýšenou pohybovou aktivitou. Rád plaval, lyžoval, boxoval, vesloval, šermoval, hrál tenis a jezdil na koni. Ačkoliv považoval tyto sporty za buržoazní marnivosti, s přibývajícím věkem a nárůstem politických, úředních a organizačních povinností na počátku 20. let pochopil, že jsou pro udržení kondice i přitažlivé postavy nezbytností. 

Mussoliniho snídaně byla stejně jako všude v Itálii poměrně skromná. Představoval ji chléb, ovoce a bílá káva. K obědu konzumoval, třebas na rozdíl od většiny Italů nikterak s láskou, těstoviny s omáčkou a malým množstvím masa, zejména dietního, tedy drůbežího, králičího či rybího. K tomu zeleninu, převážně syrovou. Miloval citron, olivový olej a hlavně česnek, který plnil roli jistého antiseptika a antibiotika.

Jídlo rád zapíjel mlékem, minerálkou, případně džusem. I on pil alkohol velmi zřídka. Mezi jeho nejoblíbenější sladkosti patřila tradiční italská bábovka panettone plněná sušeným ovocem. A hltal. Jednotlivé chody mu zpravidla nezabraly více než několik minut! Údajně věnoval jídlu pouhých deset minut denně, neboť považoval stravování s ohledem na svou pracovní vytíženost za ztrátu času.

I Mussolini z jídelníčku vyškrtl množství těžkých a výrazně kořeněných jídel: přinutily ho k tomu žaludeční potíže. Zánětlivé onemocnění žaludku, v jeho případě vředy, byly totiž příčinou častých bolestí v nadbřišku a způsobovaly nechutenství, zvracení a průjmy. Vybíravým gurmánem či dokonce žroutem proto Mussolini rozhodně nebyl.

Víc česneku a pepře!

S ohledem na jídelníčky výše zmíněných diktátorů byla rovněž strava sovětského vůdce Josefa Vissarionoviče Stalina vcelku prostá. Neholdoval bezmezně jídlu a alkoholu, jak dosud přežívá v nejširším povědomí. Stalin měl zcela jistě rád gruzínskou stravu svého mládí, například zelnou polévku a vařené maso. Rád si pochutnával na kuřeti v kořeněné omáčce z vlašských ořechů, na jehněčím masu či švestkách, banánech a granátových jablcích. Stejně jako Mussolini nadšeně konzumoval česnek, či přesněji jídla jím ochucená. Miloval sladké červené gruzínské víno, ale pil i vodu, čaj či vodku. 

TIP: Papežova kuchařka: Co se vaří ve vatikánské kuchyni a co jí sám papež?

Stalinovy snídaně bývaly poměrně lehké. K obědu si nechával připravit pečené skopové, kachní či křepelčí maso nebo ryby. K masu se podávaly brambory, případně chléb a pak také  rajčata a marinovaný lilek, velmi oblíbená a rozšířená pochutina gruzínské kuchyně, upravovaná zejména v kombinaci se zmíněnými ořechy a česnekem. Ze všeho koření upřednostňoval Stalin pepř.

Zatímco každodenní Stalinova strava žádné gurmánské výstřelky neobsahovala, jeho proslulé hostiny pro přátele a stranické kolegy na jeho rezidenci v Kuncevu nedaleko Moskvy – zejména oblíbené pozdní večeře o několika chodech s hudbou a tancem – se nesly v duchu římských hostin, přičemž trvaly i několik hodin. Není bez zajímavosti, že Stalinovým „dvorním“ kuchařem byl Spiridon Putin, jehož vnuk Vladimir Putin je dnes ruským prezidentem.