Magnetary představují speciální případ závěrečného stadia vývoje hvězdy. Je-li stálice dostatečně hmotná – alespoň v ekvivalentu pěti Sluncí, ale spíš víc –, zhroutí se její jádro gravitačně tak, že gravitaci nedokážou vzdorovat elektronové obaly atomů. Ty se proto zbortí a vytvoří skrumáž atomových jader, v níž se prohánějí volné elektrony. Ani tato látka však působení gravitace nezastaví, a tak jsou elektrony „vtlačeny“ do protonů za vzniku neutronů. Teprve výsledná siláž neutronů zvládne dalšímu gravitačnímu kolapsu odolat. Rodí se neutronová hvězda – objekt o hmotnosti srovnatelné s hmotností Slunce, ovšem s rozměrem okolo 10 km.
TIP: Přehlídka vesmírných bizarností: Nestvůrné pulzary a magnetary
Neutronové hvězdy zpravidla rychle rotují a obklopuje je silné magnetické pole, v jehož polárních oblastech se objevují rádiové výtrysky. Mluvíme pak o pulzarech, zatímco o magnetar se jedná, je-li zmíněné magnetické pole opravdu extrémní – v hodnotách 10⁸ T (tesla) i víc, tedy minimálně stomilionkrát silnější než u magnetické rezonance. Přestavby magnetických polí magnetarů jsou provázeny vznikem silných tlakových poruch („hvězdotřesení“) a mohutných záblesků (erupcí). Z astrofyzikálního hlediska patří uvedené objekty mezi nejzajímavější ve vesmíru.
