Jak vyrobit falešné diamanty: Postupy starých falzifikátorů se využívají dodnes

Na světě existuje asi 3 500 druhů minerálů, z nichž se asi jen stovka používá k výrobě šperků či jiných ozdob. Aby se však o nerostu dalo mluvit jako o drahokamu, musí být odolný proti poškození, průzračný a dostupný v omezeném množství. Kýžené označení tak přísluší pouze diamantům, rubínům, smaragdům a safírům. Zbytek představují „jen“ drahé kameny či polodrahokamy. K elitní čtveřici se dřív počítal i ametyst, nicméně na počátku 20. století začaly brazilské doly zmíněný minerál doslova chrlit, takže přestal být nedostatkový a o svůj status přišel…

Minerály v peci

Stanovit cenu drahokamu znamená velmi obtížný úkol, vyžadující odborníky. Velkou roli přitom hrají atributy jako rozměry, kvalita brusu, čistota a také rodokmen – kameny se zvláštním příběhem patří k obzvlášť ceněným. Rozpětí je pak obrovské: Například cena diamantu se může pohybovat od několika tisíc korun až po desítky či stovky milionů. Ovšem zatímco u diamantů drobné vnitřní nečistoty neboli inkluze hodnotu snižují, u ostatních drahokamů způsobují opačný efekt. Inkluze rutilu mohou pod osvětlením připomínat hvězdu, která se pohybuje po povrchu krystalu. Takovým kamenům se říká asterické a jsou zvlášť cenné. Kupříkladu v roce 1990 se asterický safír vydražil za částku odpovídající tehdejším 25 milionům korun.

Diamanty bývají bezbarvé, rubíny mají sytě červený odstín, přirovnávaný k holubí krvi. Smaragdy jsou obvykle zelené, safíry zas temně modré a ametysty sytě fialové. Jelikož se však jedná o přírodní materiály, mění se jejich zbarvení podle obsažených stopových chemických prvků. Diamanty tak mohou být růžové, žluté, modré i zelené a popsané variace jsou často dražší. Naproti tomu žluté, zelené či fialové safíry zdaleka nedosahují ceny těch modrých.

K překvapivým vlastnostem rubínů a safírů patří, že mají dvojí odstín, který se odvíjí od úhlu dopadajícího světla. Ještě zvláštnější však je, že drahé kameny mohou při vysokých teplotách změnit barvu trvale. Kupříkladu korund může zahřátím metamorfovat na modrý safír, a nabýt tak na ceně, zatímco achát se zas mění v onyx. Teploty, při nichž k uvedeným procesům dochází, nejsou nijak závratné: Růženín, tedy odrůda křemene, ztrácí zabarvení při 575 °C, kdežto ametysty přecházejí z fialových tónů do žlutých už při 250 °C. Takto přeměněné se přitom vydávají za citríny, ale na denním světle nejsou barevně příliš stálé.

Mezi diamantem a zirkonem

Potenciál drahých kamenů měnit barvu samozřejmě neunikl ani pozornosti padělatelů, o jejichž postupech se dočteme mimo jiné v knize Magiae naturalis z roku 1558 z pera Giambattisty Della Porty: „Pomocí ohně můžeme přeměnit modrý safír na diamant. Tento drahokam a všechny ostatní po vystavení ohni ztrácí svou barvu. Síla ohně totiž způsobuje, že barvy mizí. Existuje mnoho způsobů, jak to udělat. Někteří roztaví zlato a do jeho středu umístí safír, jiní ho položí na železnou destičku a v peci jej vystaví nepřímému plamenu, další ho ohřívají v železných pilinách. My jsme si zvykli postupovat opatrněji. Hliněnou nádobu naplníme živým vápnem a do jeho středu umístíme safír, vše pak obložíme uhlím. A když je uhlí zapálené, přestaneme dmýchat vzduch, protože by se safír mohl rozpadnout na více částí. Jakmile se zdá, že došlo ke změně, dohlédneme na to, aby oheň sám zhasl.“ Schopnost drahých kamenů ztrácet barvu zahříváním označoval Della Porta za přírodní div.

Nepoctiví obchodníci však často sahali k prostším podvodům. Hlavně v minulosti, kdy existovaly jen omezené možnosti rozpoznání drahokamů, využívali jejich vzájemnou podobnost a nabízeli jako domnělé diamanty méně hodnotné kameny – kupříkladu bezbarvý topaz, křišťál či zirkon. Obzvlášť třpyt některých zirkonů totiž za diamanty nijak nezaostává. Za nejcennější se považoval zirkon modrý, který se dal zahříváním vyrobit z bezbarvých verzí. Také rubíny bylo možné imitovat levnějšími kameny, třeba některými odrůdami granátu, červeným turmalínem, topazem nebo fluoritem.

Přírodu nenahradíš

Vedle padělatelů ovšem zároveň existovali ti, kdo se „pravé“ drahokamy pokoušeli vyrobit. Zatímco středověcí alchymisté neuspěli, v 19. století se zmíněný sen stal realitou: Vše začalo úspěšným pokusem Francouze Marca Antoina Augusta Gaudina, jemuž se v roce 1837 podařilo vytvořit syntetický korund. Při dalších experimentech získal krystaly rubínu, které dokázali od pravých kamenů odlišit jen nejlepší odborníci. Pro všechny synteticky vyráběné drahokamy totiž platí, že se nejedná o napodobeniny – nýbrž o minerály, jež svým vzhledem, chemickým složením i fyzikálními vlastnostmi odpovídají přírodní předloze. Totéž se však nedá říct o ceně: I když syntetické rubíny barvou a leskem svou autentickou verzi často překonávají, jejich hodnota je přibližně pětsetkrát nižší.

Výroba syntetických kamenů představuje velmi náročný proces. Kromě hlubokých znalostí chemie vyžaduje i speciální technologické zařízení, umožňující dosáhnout specifických podmínek. Například při vzniku diamantů se musí pracovní tlak pohybovat kolem 6 000–10 000 MPa a teplota mezi 1 500 °C a 2 000 °C. Na druhou stranu antičtí ani středověcí mistři vyspělé vybavení neměli, a přesto byly jejich napodobeniny od originálů k nerozeznání.

Zdraví v kameni

K ohromnému „boomu“ padělání drahokamů došlo už ve starém Římě, kde bohatí občané prahli po luxusu. Přírodních drahokamů proto panoval nedostatek, a padělatelé tak měli plné ruce práce. Své postupy neustále vylepšovali a jejich produkce dosahovala výjimečné kvality. I slovutný filozof Plinius se nechal slyšet, že při výrobě falešných drahokamů nejde o podvod – takové kameny byly podle něj natolik kvalitní, že je od těch pravých nedokázali odlišit ani zkušení odborníci.

Tehdejší majitelé napodobenin by však s Pliniem nejspíš nesouhlasili. Už od dob starých Babyloňanů totiž lidé drahé kameny nosili nejen coby ozdobu, ale také jako talismany. Věřili, že mají magickou moc ochraňovat před nebezpečím a přinášet úspěch, štěstí i zdraví. V mysli antického člověka si tak dodavatelé falešných kamenů zahrávali se životy svých zákazníků, protože věděli, že jejich nepoctivé zboží nemůže účinkovat…

Podlepené i slepené

Vynálezci padělatelských technik byli každopádně velmi kreativní. Například díky podkládání lesklými a různě zbarvenými kovovými fóliemi docilovali požadovaného odstínu a vysokého lesku jak u falešných, tak u méně ušlechtilých drahých kamenů zasazených do šperku. Řezání drahokamů bylo náročnější a spočívalo v tom, že se manipulovalo s barvou jednotlivých polovin drahého kamene, jež se pak slepovaly pryskyřicí. Takovým drahokamům se říká dublety a k vyhledávanému zboží patřily obzvlášť v Orientu.

Mezi další oblíbené způsoby padělání se řadilo barvení křišťálu, jak popisuje již citovaný Della Porta: „Jak obarvit křišťál na barvu hyacintu nebo rubínu bez jeho rozdrcení či rozemletí: Vezmeme šest dílů antimonu, čtyři díly auripigmentu, tři díly krystalického arsenu a po dvou dílech síry a turiae. Všechno zvlášť rozdrtíme a přes jemné síto přeséváme do nádoby. Kousky křišťálu pověsíme na měděné drátky a ponoříme do prášku. Potom je vystavíme ohni a zahříváme čtyři nebo pět hodin, ale bez přímého plamene, aby nepopraskaly ani se neroztavily. Důkazem správného zabarvení bude, jestliže bude mít horký krystal po vytažení jasnou barvu. Pokud ne, znovu ho vložíme do ohně a po chvíli opět vyjmeme, ale musíme být opatrní, aby se prudce neochladil, protože by se mohl rozpadnout na více částí. Pokud je dosaženo barvy hyacintu, rychle krystal z ohně odebereme. Chceme-li sytější fialovou barvu, ponecháme jej v ohni déle. Hyacintovou barvu získáme pouze s použitím auripigmentu.“

Olovo do každého krystalu

Zajímavý je také Della Portův popis výroby umělých kamenů z rozdrcených krystalů křišťálu. Návod začíná jeho namletím na prášek a výrobou směsi z drti vinného kamene a potaše, tj. uhličitanu draselného získaného z rostlinného popela. V uvedeném složení tvoří křišťálový prach základ sklářského kmene, potaš způsobuje snížení teploty tavení a vinný kámen roztavenou sklovinu vyčistí. Della Porta klade velký důraz na jemnost jednotlivých prášků a jejich řádné promísení před spékáním, což je nezbytné i při současných postupech.

Největší překvapení však spočívá v tom, že v průběhu následného tavení se má dle autora do směsi přidat cerusa – neboli kosmetický přípravek, kterým si Římanky bělily pleť. Vyráběl se tak, že se olověné desky na několik dní ponořily do silného octa, na jejich povrchu se pak vyloučil bílý prášek uhličitanu olovnatého a seškrábal se. Z dnešního pohledu byl pro kosmetické použití kvůli toxicitě olova naprosto nevhodný, nicméně jako přísada do skelného kmene hrál zásadní úlohu. Della Porta uvádí, že se látka ve skle rozpustí, takže se stane průhledným. Velmi přesně tak popsal výrobu olovnatého křišťálu, tedy průzračného skla s vysokým indexem lomu a barevným rozptylem. Je tudíž zřejmé, že český křišťál – z nějž se dnes vyrábí proslulá jablonecká bižuterie i krystaly Swarovski – měl předobraz už ve starém Římě. Pokud proto Plinius píše o vysoké kvalitě vznikajících kamenů, má pravdu, neboť lepší sklo k danému účelu neexistuje.

Padělky pro zločince

Jakmile byla tavenina připravena, mohla se začít barvit pomocí oxidů různých kovů. Podle Della Portova návodu na výrobu fialových ametystů se používala například sloučenina manganu: „Na každou libru skla se přidá jedna drachma takzvaného manganess a tím se vytvoří ametystová barva. Větší kameny bývají světlejší, menší mívají barvu sytější. Tyto kameny se používají pro výrobu prstenů i pro jiné účely.“ Texty Della Porty zkrátka dokládají, že už v antickém Římě vznikalo sklo pro bižuterii technologickými postupy, které jsou principiálně platné dodnes.

Kořeny „falešných“ šperků ovšem můžeme vysledovat ještě hlouběji do minulosti. Ozdoby nalezené v některých staroegyptských hrobech obsahovaly namísto pravých rubínů, smaragdů a safírů pouze kousky barevného skla. Je možné, že originální šperky zpronevěřil kněz, jenž se o pohřební výbavu staral. Ironií osudu tak pozdějším vykradačům hrobů padly do rukou padělky. 

Ze středověku zase máme doklad o falzifikátech z místa pro Čechy nejsvětějšího – ze svatovítské katedrály, kde se je podařilo objevit při zkoumání ostatků Jana Nepomuckého. Jeho tělo obalují tzv. dracouny čili zlaté stuhy vyšívané křišťály – nebo alespoň něčím, co se jako křišťály jeví. Analýza však ukázala, že pravý je jen jediný z nich a všechny ostatní představují pouhá barevná sklíčka…

Dnešní krystaly vyráběné z olovnatého křišťálového skla si svou krásou nezadají s pravými drahokamy. Během staletí se tak z činnosti, jež začala jako podvodná praktika, stalo poctivé řemeslo a bižuterie se již nepovažuje za levnou napodobeninu. Pro její cenu přitom platí totéž co pro drahokamy: Pokud je šperk výjimečný, může se jeho hodnota vyšplhat do oblak. Obvykle přitom stačí, když jeho design vytvoří respektovaný módní návrhář a nosí jej slavná osobnost.