Jedním z nejvýraznějších projevů aktivity Slunce jsou tmavé skvrny, které lze za příznivých okolností spatřit i bez dalekohledu. Ve srovnání s celkovým povrchem hvězdy se však jedná o malé útvary.
TIP: Sluneční cyklus: Silné erupce se nejčastěji objevují, když maximum končí
O přítomnosti skvrn na jiných stálicích věděli vědci už dlouho – ale teprve s aplikací velmi pokročilých metod, například dopplerovské tomografie, bylo možné rekonstruovat jejich obrazy. Zmíněná technika odhaluje nezvyklé struktury hvězdných fotosfér, nezřídka doslova posetých tmavými i světlými skvrnami nejrůznějších tvarů.
Mezi ty největší určitě patří obří skvrna pozorovaná v roce 1999 na povrchu gigantické XX Trianguli (HD 12545), proměnné hvězdy v Trojúhelníku. Stará stálice spektrálního typu K0, 2× hmotnější a 10× rozměrnější než Slunce, měla v uvedeném roce na povrchu skvrnu, jejíž rozměry přesáhly 12 × 20 slunečních poloměrů!
