Jak se stavěl americký sen: Boom typických domků na předměstí přišel v 50. letech

Za druhé světové války získal William Levitt se svým bratrem Alfredem vládní zakázku na výstavbu 2 350 domků pro zaměstnance, kteří našli dočasnou práci ve válečné výrobě ve Virginii. Zpočátku se ovšem absolutně nedařilo dostát navrženému harmonogramu: Odbory stavebních dělníků odmítaly přesčasy a na denním pořádku byly stávky za vyšší mzdu, ačkoliv se tím kontrakt ocital ve ztrátě. V roce 1944 se proto bratři rozhodli projekt zastavit, detailně se zaměřit na jeho jednotlivé kroky – a ideálně vytvořit zcela nový systém.

Velká stavební revoluce

Tehdejší stavebnictví patřilo k nejzaostalejším odvětvím průmyslu, neboť se ho prakticky nedotkly výrazné změny technologické revoluce. Stavitelé si nadále najímali tesaře a zedníky jen na určité projekty, na vše dohlíželi osobně, platili řemeslníky od hodiny a sami vybírali subdodavatele. Výsledkem bylo, že každý z nich vybudoval maximálně pět domů za rok, a v letech hospodářské krize obvykle jen dva – což zároveň hnalo ceny bydlení v USA stále výš. William Levitt se rozhodl odvětví modernizovat, aby se dalo rychle nabízet atraktivní a dostupné bydlení.

Identifikoval tedy celkem 27 bodů nutných k dokončení domu, načež rozdělil dělníky ve firmě právě do 27 čet, jež se začaly specializovat vždy na jeden zmíněný krok ve výstavbě. Postup se tím zefektivnil a zároveň bylo možné vynechat z procesu najímané řemeslníky. Podle množství práce nezbytné k dokončení daného úseku pak Levitt definoval první stavební normy v podobě průměrné délky úkonu a za jeho splnění platil základní mzdu. Pokud však tým dokončil úkol dřív, dostal tučný příplatek. Dělníci si tak u něj mohli vydělat víc díky lepší práci – a nikoliv za delší čas strávený na staveništi.

Armáda volá

Už koncem roku 1944 se bratři Levittové stali experty na rychlé stavitelství a fakticky do něj zavedli sériovou výrobu. Po úspěšném dokončení domků ve Virginii povolala armáda Williama do Tichomoří, aby budoval jednoduchá letiště a zázemí na ostrůvcích získaných z rukou Japonců. Ohromný tlak na rychlost, minimum zdrojů i materiálu a absence odborů mu poskytly skvělou příležitost experimentovat při stavbách ve velkém a s mizivými náklady. Ranveje a ubytovny vznikly v rekordním čase a Levitt spolu s muži z námořních konstrukčních batalionů pomohl Americe k vítězství. Většinu kolegů, ženijních poddůstojníků, pak po konci války zaměstnal u sebe ve firmě.

A zatímco se William podílel na válečném úsilí, vystudovaný architekt Alfred hledal podle bratrových instrukcí levné pozemky. Nejslavnější koupí se přitom stala bramborová pole na Long Islandu, v těsném sousedství New Yorku. Ukázalo se totiž, že jde o zlatý důl.

Když nejsou byty

Bytová situace v USA byla mimořádně špatná: Hospodářská krize fakticky zničila tamní stavebnictví, přičemž předválečná a válečná léta přinesla uprchlické vlny i nárůst porodnosti. Ve státě Illinois například bydlelo 50 tisíc lidí v přístřešcích z vlnitého plechu, zatímco v Chicagu městská rada vyřadila 250 postarších trolejbusů a nabídla je k odkupu coby provizorní byty. Zhruba pět milionů Američanů žilo bez pořádné střechy nad hlavou. Roku 1944 odhlasoval Kongres pod tlakem budoucího viceprezidenta Harryho Trumana zákon o bydlení, který poskytl státní záruky na hypotéky a dereguloval stavební podnikání. Zatímco v roce 1943 se zkolaudovalo 114 tisíc nových domů, o rok později už jich bylo 937 tisíc a v roce 1950 jejich počet dosáhl téměř 1,8 milionu.

Velkou zásluhu na popsané proměně měli právě Levittové. Roku 1946 začali na Long Islandu 40 kilometrů od Manhattanu stavět obrovské příměstské sídliště, pojmenované záhy Levittown. Jejich dům ze standardizovaných dílů nabízel čtyři hlavní místnosti: v přízemí obývací pokoj, kuchyň a předsíň se schodištěm, v patře pak dvě ložnice a koupelnu. Stavělo se z montovaných částí na betonové základové desce, a přestože úřady původně odmítaly vydat povolení na nepodsklepené domy, přesvědčil je Levittův argument, že staří Římané také neměli vlhké a plesnivějící sklepy. Zájemcům pak firma nabízela za příplatek přístavbu garáže, přízemní místnosti nebo větší kuchyň se vstupem na zahradu – to vše za velmi rozumné peníze (viz Dům? A můžeme si ho dovolit?)

Prodává se samo

Ze začátku dodávali Levittové k přilákání zájemců zdarma televizor a pračku, nicméně poptávka byla tak ohromná, že se den po vydání inzerátu sešlo ráno u stavby prvního domku 30 diváků. Když se pak o týden později otevřela nabídková kancelář, podařilo se obratem prodat 1 400 domů. Navíc se neplatily zálohy, právní poplatky ani převodní daně – v počátcích existovala pouze vratná kauce 100 dolarů, i tu však Levitt zrušil jako zbytečnou. Navzdory bohatnoucí americké společnosti držela firma ceny záměrně co nejníž, protože nechtěla odradit mladé rodiny. Kupci si domky velice pochvalovali a k jejich překvapení byla montovaná stavba vcelku pevná.

Stavební postup se maximálně blížil tovární výrobě: Party dělníků se přesouvaly po jednotlivých domech a sestavovaly výrobní díly, které nechával Levitt smontovat jinde, aby se na stavbě nepoškodily. V roce 1948 vznikalo 180 domů týdně, tedy 18 za jednu čtyřhodinovou směnu. Aby se podnikatel vyhnul komplikacím a zpožděním, budoval si vlastní příjezdové cesty, skupoval lesy pro dřevo i stroje na výrobu hřebíků.

Bez plotů i bez prádla

Levittova činnost měla přirozeně i své kritiky. Mnozí architekti nemohli vystát uniformitu předměstí se zcela identickými domky. Podnikatel na svých projektech zakazoval ploty i sušení prádla venku a až do 70. let si jeho domy nesměli kupovat černoši. Levitt – sám židovského původu – je neodmítal z nějakého vnitřního rasismu, ale na základě kupeckých počtů. Věděl totiž, že v černošském sousedství si bílí Američané bydlení nepořídí.

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

Třetí z jeho developerských projektů se opět jmenoval Levittown, vyrostl v Pensylvánii nedaleko Filadelfie a zahrnoval 17 tisíc domů pro 87 tisíc lidí. Každá tisící stavba pak dostala zdarma bazén. Firma vybudovala i pět škol a v centru vytyčila pozemek pro kostel. Pár desítek kilometrů od tepajících velkoměst tak doslova přes noc vyrostl úplně nový svět, kde muži každé ráno nasedali do auta, aby se vydali za prací, zatímco ženy na ně čekaly doma. Zrodilo se americké předměstí a charakter USA se během jedné generace zcela proměnil: Do roku 1970 se na okraje metropolí přestěhovalo 60 milionů Američanů a stavělo se tam 70 % všech nových budov.