Přistání pozemských zařízení na cizích kosmických tělesech představuje obtížnou disciplínu, která musí vždy respektovat podmínky na daných světech. Neexistuje tak žádná univerzální procedura dosednutí, jež by fungovala za libovolných okolností.
V případě malých těles Sluneční soustavy typu vlasatic či planetek komplikuje situaci i jejich velmi slabá gravitace. Například kometa 67P/Čurjumov–Gerasimenko, na níž v roce 2014 přistálo pouzdro Philae vypuštěné ze sondy Rosetta, má oproti Zemi asi 10 000krát menší povrchové gravitační zrychlení. Dosednutí na malý objekt tak připomíná spíš řízenou kolizi, kdy je cílem „narazit“ co nejmenší rychlostí.
TIP: Dobývání kosmu: Jak přistát na vzdálených planetách a měsících
Vzhledem k nízké přitažlivosti tkví navíc obrovské riziko v odrazu sondy zpět do prostoru – což se v případě Philae také opakovaně stalo. Má-li tedy zařízení strávit na povrchu nějaký čas, musí se k němu připoutat: Používané metody se různí a zahrnují harpuny, přítlačné plynové trysky či mechanické paže se záchyty.
