Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (4)
Ačkoliv se verdunská bitva může jevit jako neustávající střídání dělostřelecké palby a následných ztečí pěchoty, život vojáků se při několikaměsíčním pozičním střetu odehrával především v zákopech a v blízkém zázemí. A mnohdy se jednalo jen o přežívání v díře po granátu
Muži účastnící se bitvy u Verdunu mnohdy hledali útěchu u vojenských kaplanů. Je paradoxní, že právě ve francouzské armádě na začátku války žádní duchovní nepůsobili. Roku 1880 totiž padlo rozhodnutí, že budou od vojenských útvarů odsunuti z obavy před klerikální opozicí vůči francouzské republikánské vládě. Vojáci země galského kohouta proto mnohdy využívali – díky tomu, že bojovali na vlastním území – útěchu civilních duchovních z měst za svými liniemi. Posléze však na frontu přibyli nejen katoličtí či protestantští kněží, ale také rabíni, a dokonce imámové – kvůli jednotkám z kolonií.
Předchozí části:
Spojení s domovem
Jedním z klíčových faktorů k udržení morálky mužstva představoval kontakt vojáků s rodinami doma. Všechny bojující strany se snažily za každou cenu udržet korespondenční spojení, k čemuž velkou měrou přispíval Červený kříž. Právě zprostředkování kontaktu mezi frontou a domovem bylo jedním z hlavních úkolů jeho pracovníků během první světové války. Vojáky vždy potěšily nejen dopisy, ale také balíky.
Ty většinou obsahovaly výživné jídlo, jehož se na frontě nedostávalo – sušené maso, konzervy, paštiky, dále teplé prádlo či vitamíny. Francouzští vojáci, kteří neměli rodinu, mohli využít služby takzvané „válečné kmotry“ („marraine de guerre“). S těmi si muži psali, díky čemuž měli kontakt s „normálním“ světem v zázemí, a dodávalo jim to dobrý pocit, že doma na ně někdo myslí. Některé z těchto korespondenčních vztahů se po skončení války změnily ve vztahy skutečné.
Usnou kdekoliv krysám navzdory
Náladu si muži ve frontových liniích zlepšovali pouze v rámci skromných možností. Různé hry, například karetní, patřily ke každodennímu koloritu ve chvílích, kdy se na frontě „nic“ nedělo. Vojáci a celé útvary mezi sebou soutěžili v různých bizarních disciplínách, mezi něž patřil například lov krys, jimž se v zákopech velmi dařilo.
Nejednalo se však o žádné frontové mazlíčky, ale naopak o postrach. Tato zvířata, otupělá neustálým rachotem z bojů, ztrácela přirozenou plachost a snažila se vojákům sežrat drahocenné zásoby jídla. „Na nohou galoše a na sobě kabát. Přesto jsem cítil na svém těle ty bestie. Po každém z nás lezlo patnáct až dvacet krys. Když nám snědly všechno jídlo – chleba, máslo, čokoládu, začaly žrát naše oblečení,“ líčil francouzský voják Jacques Vandebeuque.
Na pokraji života a smrti
Snad ještě vzácnější „komoditou“ než kvalitní strava byl spánek. Vojáci se museli naučit usnout, v podstatě kdykoliv to situace umožnila – nehledě na to, zda okolo nich duněla palba nepřátelských či vlastních děl. Kdo v první linii nedokázal využít každé volné chvíle ke spánku, rychle ztrácel zbytky energie.
TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?
„Neměli jsme ani chvilku odpočinku. (…) V sobotu jsem si poznamenal do deníku, že jsem nespal celých 72 hodin,“ psal v dopise domů Jean-Louis Delvert, který sloužil ve 101. pěším pluku. Muži ze „ztracené zákopové generace“ u Verdunu zkrátka žili ubíjejícím jednotvárným životem, věčně na pokraji života a smrti. To vše kvůli pár kilometrům půdy milionkrát přeorané dělostřeleckou palbou.
