Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (3)

Německá armáda vstoupila do první světové války s vypracovaným systémem první pomoci už na bojišti. Důstojníci i mužstvo s sebou nosili obvazy, léky proti bolesti, někdy i tablety s morfinem.

U každého praporu sloužili dva důstojníci-lékaři, čtyři poddůstojníci zdravotní služby a 16 nosičů zraněných, kteří byli označeni viditelným symbolem červeného kříže a oficiálně patřili mezi nebojující. Rotní obvaziště se nacházela v blízkosti první linie, plukovní obvaziště obvykle v druhé linii, kde již bývaly k dispozici kryty s elektrickým osvětlením. Potřeboval-li raněný více péče, byl přepraven do odsunové sběrny (Wagenhaltplatz). Tu tvořila soustava bunkrů vzdálená od plukovního obvaziště asi čtyři kilometry. Hlavní obvaziště se nacházelo ještě dál v týlu (zhruba 10 km) a raněné tam obvykle až pod rouškou tmy odvážely sanitní vozy.

Zákopová noha

Lékaři se potýkali s nepřebernými variacemi různých amputací končetin, ale i se situacemi, s nimiž se před válkou v podstatě nemohli setkat. Častý problém představovalo nebezpečné šíření infekcí v ranách, jež způsobovaly střepiny dělostřeleckých granátů. Ty na sobě většinou měly – zvlášť v případě dobře hnojených polí ve Francii – organické látky z hnojiv, které do ran zanesly látky způsobující gangrénu či tetanus.

Četným zdravotním neduhem vojáků se stala i takzvaná zákopová noha, jejíž příčinu lékaři odhalili právě až v roce 1916. Šlo o plíseň z vlhka, která vznikala z prostého důvodu – vojáci, již třeba strávili několik hodin hlídky po kotníky ve vodě, si následně nohy pořádně nevysušili. Léčba následků trvala pro ty šťastnější několik týdnů v lazaretu, ale často končila také amputací či dokonce smrtí.

Šrapnelový šok

Právě během bitev u Verdunu či Sommy si tehdejší odborníci začali připouštět, že existuje něco, pro co se později vžil název šrapnelový šok (shell shock) či válečný stres. Lékaři začali připouštět, že jde o psychickou poruchu, a nikoliv o zbabělost, za niž tento stav duše vojáka vydávali hlavně neempatičtí velitelé.

Ve verdunských zákopech byly mnohdy k vidění vskutku mrazivé výjevy, kdy muži – lhostejno z jaké strany – zcela dezorientováni hystericky pobíhali a nevnímali rozkazy ani hrozící nebezpečí. Důstojníci se je snažili co nejdříve hospitalizovat mimo frontovou linii, protože podobné scény ještě více podrývaly už tak mnohdy hroutící se morálku prostých vojáků. 

Hledání i ztráta víry

Všudypřítomná smrt, která mohla přijít v podstatě každou vteřinou, vrhala vojáky do kolotoče všemožných rituálů, víry v pověry, talismany či v osud. Mnohdy se jednalo o jedinou možnost, jak si muži mohli udržet bystrou mysl i odvahu vrhat se znovu a znovu vstříc nekonečnému přívalu kulometných dávek a dělostřelecké palby. „Nad hlavami náhle slyšíme hvízdání. Je to náš první granát. Dopadá přímo doprostřed nepřátelské pěchoty. (…) Vidíme, jak vojáci šílejí, díváme se na muže pokryté hlínou a krví, na muže, kteří padají jeden přes druhého,“ líčil v dochovaných záznamech první den německého útoku neznámý francouzský důstojník.

Dokončení: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (4)

Voják, jenž věřil, že smrt či naopak život jsou mu nezvratně předurčeny, se vrhal do dalších akcí o něco snadněji. „Deset hodin trávit v podzemním krytu pod dělostřeleckou palbou. Deset hodin v očekávání, že budu pohřben zaživa, případně že budu rozmetán do vzduchu, pokud granát exploduje v našem muničním skladě,“ poznamenal v dopise domů německý voják Anton Steiger. Během války mnoho jemu podobných svou víru v Boha ztratilo, jiní se s děsivými zážitky naopak vyrovnávali opačně – nechávali se pokřtít.