Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (2)

Aby se německé zásoby z vlaků dostal do předních linií před a během verdunské bitvy, musel být přeložen na nákladní auta, což v případě přesunu 300 tun zásob trvalo přibližně tři hodiny. Zcela zásadní roli sehrála zhruba sedm desítek kilometrů dlouhá, před válkou nepříliš významná, silnice mezi Verdunem a Bar-le-Duc, jež si získala přízvisko Svatá cesta. 

Předchozí část: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)

Přestože byly některé její úseky téměř denně pod palbou německých děl, dokázali ji francouzští ženisté rozšířit a udržet v provozu. Už během března 1916 Francouzi vypracovali projekt nové jednokolejné 60km železniční trati (z Revigny do Dugny), která se nacházela mimo dostřel německých děl. Stavitelé práce dokončili začátkem června a zároveň vznikaly odbočky k novým překladištím. Díky této nové tepně mohli Francouzi po týdnech těžkých problémů se zásobováním přejít k běžnému fungování.

Bez kořalky ani ránu

S tím, jak se u Verdunu zvyšovala koncentrace palebné síly obou stran, stále častěji vázlo zásobování jídlem, což pociťovali především muži v předních liniích. Dobře to ilustrují denní dávky stravy, které se v prvním roce války u německých vojáků skládaly ze 750 g chleba nebo 400 g vaječných sucharů či 500 g polních sucharů, 350 g čerstvého nebo 200 g konzervovaného masa, 125–250 g zeleniny nebo 500 g brambor případně 60 g sušené zeleniny, 25 g kávy nebo 3 g čaje a 25 g soli. V době verdunské bitvy postupně klesl příděl masa na zhruba 280 g a byl zaveden jednou týdně takzvaný bezmasý den. Porce konzervovaného masa se zmenšily o čtvrtinu.

V praxi opotřebovávací poziční války se mnozí vojáci „přikovaní“ po delší dobu kvůli nepřátelské palbě v nějakém kráteru či poničeném zákopu museli spolehnout na svou osobní rezervní dávku. V ní měli 250 g sucharů, 200 g konzervovaného masa nebo slaniny, 150 g konzervované zeleniny a trochu kávy i soli. Jen na rozhodnutí velitelů rot bylo, zda bude mužstvu vydána denní dávka piva (0,5 l), vína (0,25 l) a 125 ml tvrdšího alkoholu jako rum či třeba brandy. Přísun čerstvého masa zpočátku Němci zajišťovali nákladními automobily. Jak ale byly vozy stále opotřebovanější a musely být nasazovány jinde, vznikaly stálé jatky s takřka nepřetržitým provozem přímo v dohledu bojových linií. 

Hnědá slizká tekutina 

V případě Francouzů se stravní dávky lišily podle toho, jakými úkoly byl právě ten či který pluk pověřen. Větší i menší dávka obsahovala 700 g chleba, 600 g čerstvého masa (případně sardinky v oleji), 300 g konzervovaného masa, 50 cl vína a 1 l piva či jablečného vína nebo 6,25 cl lihoviny. Největší rozdíly mezi velkou a malou stravní dávkou představovala velikost přídavku brambor, těstovin, cukru a kávy. Pro výrobu chleba vznikly v St. Dizier (20 km jihozápadně od Bar-le-Duc) obří stálé pekárny, které pekly chleba pro celou tamní armádu. Byl z hutnějšího těsta a měl silnější kůrku, díky čemuž vydržel poživatelný osm až deset dní.

Podle předpisů, jež však zdaleka ne vždy šlo dodržet, se měl oběd mužstvu vydávat v 10 hodin dopoledne, v 10.30 poddůstojníkům a v 11 důstojníkům. Vyšší šarže jedly ještě později. „Oběd, kterému jsme říkali polévka bez ohledu na to, z čeho byl připravený, obsahoval maso a žmolky těstovin nebo rýže, fazolí či nahrubo oškrábaných brambor. To vše v hnědavé tekutině jen málo odlišitelné od slizké ztuhlé vrstvy tuku, která vše pokrývala,“ vzpomínal na kvalitu polního stravování francouzský poručík Jacques Meyer. Jídlo pro vojáky v první linii se vařilo v lepším případě v polní kuchyni ve druhé linii, častěji však ještě dále v týlu. Stravu tak museli do zákopů nosit vybraní příslušníci každé čety. Jídlo často dostali ke svým spolubojovníkům o dost později, než bylo v plánu, a studené. A co hůř, aby splnili svůj úkol, museli absolvovat nebezpečnou trasu posetou krátery mezi jednotlivými liniemi. 

Evakuace pod palbou 

Péče o zraněné vojáky se v kulisách verdunského bojiště odehrávala v těžko představitelných podmínkách. Ranění museli být evakuováni z přední linie buď za tmy, nebo pod krycí palbou. První pomoc lékaři poskytovali v improvizovaných polních krytech a ti, kteří akutní poranění přežili, putovali do lékařských zařízení dále za frontou. Původně koňmi tažené lékařské povozy, na nichž muži trpěli při každém výmolu, naštěstí v té době nahrazovaly motorizované ambulantní vozy.

Pokračování: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (3) vychází v neděli 31. května

V tomto ohledu zvýšil šanci na přežití fakt, že Francouzi po vzoru Britů začali budovat síť předsunutých ošetřoven. Šlo o odsunové nemocnice, v nichž týmy lékařů v relativním bezpečí před palbou nepřítele, ale ještě v blízkosti zákopových linií, ošetřovaly ty, kteří potřebovali okamžitý chirurgický zákrok, bez něhož by jistě zemřeli dřív, než by je převezli hlouběji do zázemí. Z těchto nemocnic pokračovali vojáci dál do zázemí – nejprve sanitními automobily, později nově zřízenými sanitními vlaky.