Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (1)
Ačkoliv se verdunská bitva může jevit jako neustávající střídání dělostřelecké palby a následných ztečí pěchoty, život vojáků se při několikaměsíčním pozičním střetu odehrával především v zákopech a v blízkém zázemí. A mnohdy se jednalo jen o přežívání v díře po granátu
Bitva u Verdunu nebyla jen střetem stratégů, kteří rozhodovali o útoku ve správný čas a na vhodném místě, ale také – či především – soubojem schopností zajistit svou armádu logisticky. Důstojníci museli neustále řešit nedostatek munice i jídla, přesouvat čerstvé síly a naopak zajistit odsun raněných – to vše bylo ve výsledku důležitější než to které dílčí vítězství.
Munice, beton, potraviny...
Náčelník německého Velkého generálního štábu generálporučík Erich von Falkenhayn během ledna a února 1916 přesunul do verdunského prostoru značné posily pro 5. armádu korunního prince Viléma, jehož muži měli u Verdunu nést hlavní tíhu ofenzivy. Současně s tím nechal v blízkém zázemí vybudovat rozsáhlou železniční úzkokolejnou síť a v dobře chráněných a po dost dlouhou dobu utajených skladech shromáždil ohromné množství zásob.
Aby soustředění jednotek a materiálu poutalo co nejméně pozornosti, rozkázal z oblasti vystěhovat obyvatele blízkých francouzských vesnic. S typicky německou precizností byly vybudovány dostatečně hluboké kryty vyztužené betonem a také muniční sklady byly zodolněné natolik, aby přečkaly palbu dělostřelectva.
Zásoby na několik dní
Vývoj na bojišti nedokázal nikdo předem přesně odhadnout, proto císařští pěšáci v předních liniích vyfasovali několikadenní zásobu trvanlivých potravin – konzervy, suchary, salám i kořalku. Pro ohřívání jídla v zákopech se používaly malé vařiče na tuhý líh či dřevěné uhlí. Situaci komplikoval také fakt, že většina zdejší vody nebyla pitná, proto Němci museli budovat úpravny.
K tomuto účelu často přestavovali pivovary či cukrovary, k nimž vedlo od zdrojů drahocenné tekutiny potrubí; čistá voda se pak pumpovala do zásobníků nebo putovala dalšími trubkami do vesnic v zápolí co nejblíže frontě – pokud to situace umožňovala, tak až k liniím zásobovacích zákopů. Vojáci také kopali vlastní studny. Pracně vybudovaný potrubní systém se ale později začal hroutit, protože se na něj – hlavně u Sommy – zaměřovali dělostřelci Dohody.
Silnice znamenaly život
Oproti Němcům byli Francouzi na střet u Verdunu velmi špatně připraveni. Především železniční sítě v jejich prostoru nedisponovaly dostatečnou kapacitou. Navíc museli vybudovat nová skladiště a k nim připojovací vlečky, rozšířit prostory nádraží – to vše v kulisách už probíhající bitvy, která vyžadovala neustálé přesuny všeho a všech. Pro ilustraci: zatímco od 21. února do 25. března 1916 zamířilo k (nebo z) verdunskému bojišti denně 22–28 vlaků (většina z toho s proviantem, několik s municí, zpět putovali ranění), tak v dubnu, květnu či v červnu už se jednalo o 34 souprav.
Pokračování: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy (2)
Jeden vlak určený čistě pro přísun proviantu vezl obvykle proviant pro 15 000 lidí a 4 500 koní. Přísun zásob a mužstva, odvoz raněných a další logistiku na straně Francie řídila takzvaná Regulační komise. Jejím fungováním se po válce podrobně zabýval budoucí brigádní generál Karel Štěpánský (tehdy v hodnosti štábního kapitána) v časopise Vojenské rozhledy: „Počátkem německé ofenzivy v únoru 1916 vzrostla dopravní a zásobovací činnost Regulační komise na netušenou míru. Bylo třeba nejen zásobovat proviantem armádu o 300 000 lidí a 120 000 koní, nýbrž ji zásobovat i střelivem, jehož spotřeba byla ohromná – denně průměrně 1 500 až 2 000 t. (…) V prvních pěti týdnech německé ofenzivy bylo potřeba odsunout do zápolí 80 tisíc raněných.“
