Jak otevřít pěšákům cestu: Francouzské vs. německé těžké dělostřelectvo (1)

„Dělostřelectvo dobývá, pěchota obsazuje,“ zněla základní poučka, od níž se odvíjely způsoby nasazení dělostřelectva na počátku 20. století. Konflikty předchozích dekád totiž vedly k přesvědčení, že se budoucí války uskuteční jako intenzivní, avšak poměrně krátké střety, jež přinesou úspěch armádám s vyšší pohyblivostí. Na první místo se tedy dostal manévr a s ním lehké dělostřelectvo, kdežto těžká artilerie byla chápána především jako nástroj k destrukci nebo naopak obraně pevností. Řada zemí tak těžká děla více či méně zanedbávala, což se fatálně projevilo již v prvních měsících konfliktu. 

Pozdější velké bitvy jako ta na Sommě tedy přinesly zcela jiné způsoby nasazení dělostřelectva. Německé zbraně zde srovnáváme s jejich francouzskými protějšky proto, že Paříž podpořila ofenzivu svého spojence právě poskytnutím velkého počtu baterií.

Paradoxní obraz 

Francouzská artilerie se v roce 1914 mohla pochlubit slavnou „pětasedmdesátkou“, tedy 75mm polním kanonem vz. 1897, jenž se vyznačoval tehdy revolučním zařízením pro tlumení zpětného rázu. Šlo pravděpodobně o nejlepší lehké dělo na světě. S tím ostře kontrastovala výzbroj těžkého dělostřelectva, do jehož arzenálu patřily kousky v naprosté většině zoufale zastaralé. Šlo o zbraně zaváděné do služby od konce 70. let 19. století a vesměs užívající závěrový systém, který vytvořil plukovník Charles Ragon de Bange. 

Sice se jednalo o vysoce pokrokový a efektivní mechanismus propůjčující kanonům velmi dobré balistické výkony, jenže ty byly umístěny na pevných lafetách bez tlumení zpětného rázu, což jejich účinnost značně snižovalo. Francie navíc vlastnila pouze málo těžkých zbraní, neboť v srpnu 1914 mohla nasadit téměř 4 000 lehkých děl (převážně „pětasedmdesátek“), ale jen zhruba tři stovky těžkých. 

Na délce záleží

Základní typ tvořila 155mm houfnice principu de Bange (Canon de 155 L Modèle 1877). Francouzi upřednostňovali dělení zbraní podle délky hlavně, takže i dlouhá děla určená pro nepřímou palbu se obvykle nazývala „Canon“, nikoliv „Obusier“ (houfnice). Dostřel onoho 155mm děla činil kolem 8 km, ale jeho zastaralá lafeta nezbytně potřebovala náhradu. 

Firma Schneider proto krátce po vypuknutí války vytvořila dělo vz. 1877/14 opatřené systémem tlumení zpětného rázu. Armáda požádala zbrojovky také o dodávky dalších nových houfnic, které čerpaly z modelů vyvinutých pro export, protože mnozí zahraniční zákazníci kupovali zbraně, jež technicky jasně překonávaly výbavu francouzského dělostřelectva. V roce 1915 tak získala úřední schválení nová houfnice (Canon de 155 C Modèle 1915) od společnosti Saint-Chamond, která čerpala z konstrukce vytvořené pro armádu Mexika.

Nové konstrukce

Nová zbraň pochopitelně disponovala i zařízením pro tlumení zpětného rázu zahrnující hydraulickou brzdu a pružinový vratník. Nabízela dostřel okolo 9,3 km, což zapůsobilo na francouzské generály zklamané dostřelem 155mm zbraně vz. 1904 systému Rimailho, který činil o tři kilometry méně. Společnost Saint-Chamond tedy ihned získala kontrakt na sériovou výrobu a v roce 1916 předala armádě první exempláře, jež se tak stihly zapojit i do bitvy na Sommě. 

Francouzské těžké dělostřelectvo získávalo i produkty jiných dodavatelů, především firmy Schneider. Ta ve stejné době předložila zbraň vytvořenou na bázi děla, jež si původně objednalo carské Rusko. Užívala hydropneumatické tlumení zpětného rázu a dokázala pálit na vzdálenost 11,9 km, takže překonávala model značky Saint-Chamond, která proto reagovala dalším vylepšováním svého vzoru. Nevýhodu houfnice firmy Schneider ale představoval fakt, že byla konstruována pro střelivo s mosaznými nábojnicemi, zatímco francouzská armáda preferovala prachové náplně v textilních vacích. V roce 1917 se tedy začala vyrábět obměna upravená pro tuto munici. 

Pestrá škála

Než se však všechny tyto nové produkty těchto i dalších společností dostaly na frontu, musela Francie překonat ono krizové období roku 1915, kdy její těžké dělostřelectvo z hlediska počtu i kvality zaostávalo za německým. Došlo tudíž na improvizace, což v praxi znamenalo, že do bojů promluvila pestrá škála kanonů a houfnic nejrůznějšího původu.

Některé pocházely z pevností, jiné se vymontovaly z plavidel a další se do Francie přesouvaly ze zámořských kolonií. Postupně se ale dařilo zvyšovat dodávky nových těžkých vzorů, mezi něž vedle už zmíněných patřilo i vynikající 155mm dělo systému GPF (grande puissance Filloux), takže francouzské těžké dělostřelectvo mohlo počátkem roku 1918 nasadit arzenál čítající více než 5 700 zbraní.