Jak neztratit na frontě hlavu: Sovětské testování odolnosti přileb

Na rozdíl od Velké války byly ocelové přilby během druhého světového konfliktu již standardní součástí výstroje vojáků. Každá z armád velmocí používala vlastní vzor pěchotní přilby (a někdy i speciální typy, například pro výsadkáře nebo pro tankové osádky), který měl své silné i slabé stránky. To si po napadení Německem v roce 1941 uvědomovali i vrcholní představitelé sovětských ozbrojených sil a podobně jako u zbraní nebo jiných součástí výstroje se i v případě pěchotních přileb rozhodli zjistit, který ze vzorů poskytuje vojákům lepší ochranu a zda se od nepřítele nemají čemu přiučit.

Předválečná situace

Německá Stalhelm (v překladu doslova ocelová přilba) představovala první masově zavedenou ocelovou ochranu hlavy. Vznikla roku 1915 jako náhrada za původní Pickelhaube charakteristického tvaru, která se však vyráběla z vařené kůže a v zákopech první světové války se ukázala jako neúčinná. V polovině konfliktu se dostal do zákopů typ M16, do konce války pak vznikly ještě vylepšené verze M17 a M18. 

V souvislosti s remilitarizací Německa se do výzbroje Wehrmachtu dostaly modernizované M1935 a M1940, které se lisovaly z odolnější molybdenové oceli a oproti prvoválečným typům byly praktičtější díky kratšímu čelnímu štítku a okraji skořepiny. Zmizely také zastaralé větrací výstupky určené ke snazšímu uchycení přídavných ochranných plátů. Prvosledové jednotky německé armády fasovaly právě tyto dva moderní vzory, týlové či strážní útvary dále od fronty však běžně nosily starší typy z první světové války. 

Helma bez čepice

K Sovětům se tak v průběhu invaze dostaly všechny typy německých přileb. Rudá armáda po většinu své dosavadní existence ocelové helmy nepoužívala. První masově vyráběnou sovětskou přilbou byl typ SŠ-36 (plným názvem stalnoj šlem – ocelová přilba) a ihned po jejím zavedení roku 1936 se ukázalo, že trpí množstvím nedostatků. Mezi největší patřila křehkost oceli a nízká odolnost vůči projektilům v místech ohybu. Problémy byly tak vážné, že se konstruktéři urychleně vrátili k rýsovacím prknům. O tři roky později se k rudoarmějcům dostal další výsledek jejich snažení – vzor SŠ-39, u kterého se podařilo většinu chyb odstranit. 

Jediným problémem zůstávala vnitřní kožená výstelka, která znemožňovala nosit pod přilbou čepici nebo jiný prostředek ochrany proti chladu. V podmínkách Sovětského svazu šlo o poměrně zásadní problém, a tak ještě v prosinci 1940 sjela z výrobních linek první SŠ-40. Šlo v zásadě pouze o modifikaci SŠ-39 s upravenou výstelkou, díky čemuž již vojáci nemuseli v přilbě trpět mrazem. V momentě napadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 se nicméně ve výstroji Rudé armády objevovaly všechny tři zmíněné vzory.

Velké testování

V prosinci 1942 vznikla na základě pokynu člena Státního výboru obrany SSSR Anastase Mikojana speciální komise vedená zástupcem hlavního intendanta Rudé armády generálmajora Jakova Kolesova. Jejím úkolem se stalo provést srovnávací zkoušky přileb sovětské a německé provenience. Komisi tvořili zástupci hlavní intendanční správy, národního komisariátu ocelářského průmyslu, závodu č. 700 a zbraňové laboratoře č. 13 výzkumného ústavu národního komisariátu vyzbrojování. Proběhla celkem dvě kola testování – první ve dnech 10.–16. ledna 1943 v prostorech závodu č. 700 v Lysvě v Permské oblasti a druhé mezi 7. a 12. únorem téhož roku na Vědeckovýzkumném polygonu střelecké výzbroje (VVPSV) hlavní dělostřelecké správy Rudé armády v Šurovu poblíž Moskvy. 

Předmětem testování byly dvě verze sovětské přilby SŠ-40 vyrobené z dvou různých druhů oceli, označovaných jako 36SGN a 36SG nebo také I-1 a I-2. Oceli se lišily složením – receptura 36SGN pocházela ještě z předválečných let a obsahovala množství vzácných legovacích prvků. Těch se však v souvislosti s vypuknutím války v Evropě brzy nedostávalo. Na jaře roku 1942 tak došlo k otestování několika náhradních receptur oceli, které by legovací prvky nevyžadovaly. Nakonec byla přijata právě ocel 36SG, jež dostala označení I-2. 

Odolnost proti střelám měla srovnatelnou s I-1, ovšem procento vadných kusů při lisování bylo výrazně vyšší. Se zlepšením zásobovací situace se tak výroba vracela k původní oceli. Třetí testovanou skupinou byly ukořistěné německé přilby. Zde bohužel narážíme na jedinou vážnější chybu v metodě testování – sovětští výzkumníci se rozhodli nerozlišovat mezi jednotlivými vzory německých přileb. Pod hlavičkou „německé přilby“ se tak nacházela pestrá směs v podstatě všech typů, od stařičkých M16 až po nejnovější M1942, který začal k jednotkám přicházet teprve nedávno.

Vzhůru na polygon

V rámci prvního testování čelily přilby palbě ze dvou zbraní – pušky Mosin Nagant vz. 1891/30 ráže 7,62 mm ze vzdáleností 800, 900 a 1 000 metrů a následně z revolveru Nagant vz. 1895 stejné ráže, a to z 10 metrů. V druhém případě byly zbraně tři – opět Mosin Nagant vz. 1891/1930 ze vzdáleností 800, 900 a 1 000 metrů, poté samopal PPŠ-41 ze vzdálenosti 115 metrů a konečně pistole Tokarev TT ze vzdálenosti 65 m. Střílelo se na neupevněné ocelové korpusy přileb zbavené vnitřního vyložení, a to z čela, boku a týlu. Experiment podstoupilo celkem 620 přileb SŠ-40 z oceli 36SGN, 298 z oceli 36SG a 270 německých přileb různých vzorů. Padlo 1 452 výstřelů z pušky, 811 ze samopalu, 552 z pistole a 171 z revolveru. 

Zkoušky přinesly zajímavé poznatky. Primárně potvrdily, že přilba SŠ-40 z oceli 36SGN zcela vyhovuje předválečným i válečným požadavkům. Ukázalo se také, že ocel 36SG se v odolnosti vůči střelám téměř vyrovná oceli 36SGN, ačkoliv přetrvávaly problémy při výrobě. Především ale vyšlo najevo, že sovětské přilby chrání lépe než jejich německé protějšky. Například při střelbě z pušky na vzdálenost 800 metrů došlo k prostřelení 7,7–10 % sovětských přileb, zatímco u německých šlo o 34,5 %.