Jak funguje gravitační urychlení sond?
Vypouštění automatických průzkumníků do hlubin Sluneční soustavy je nesmírně náročné na pohybový impulz. A týká se to sond směřujících do kosmických dálav i těch, které se naopak vydávají k vnitřním planetám
Se současným stavem technologií je prakticky nemyslitelné, respektive neekonomické vysílat zmíněné sondy přímo. Často se tedy využívá tzv. gravitační prak neboli gravitační urychlení v blízkosti velkých těles Sluneční soustavy. Jeho princip je vcelku jednoduchý: Automat přilétá k planetě a její gravitace ho začne přitahovat a zrychlovat. Sonda dosáhne pericentra neboli nejbližšího bodu průletové trajektorie, opět se od oběžnice vzdaluje a její gravitační síla ji přitom zpomaluje. Ve výsledku se tedy rychlost průzkumníka nezmění, ovšem směr jeho letu ano.
Popsané platí ve vztažné soustavě vzhledem k planetě. Ta se nicméně pohybuje vzhledem ke Slunci, tudíž vůči němu došlo k urychlení sondy potřebným směrem na požadovanou rychlost. Manévr každopádně není zdarma: Pohybový moment, který automat získá, planeta ztratí. Avšak s ohledem na poměr jejich hmotností je ztráta oběžnice zcela zanedbatelná, zatímco zisk pro sondu značný.
