Istanbulskými uličkami: Kam kroky turistů obvykle nevedou

Bude to celodenní a namáhavý výšlap. Vyjdeme na tři nebo čtyři strmé pahorky z původních sedmi konstantinopolských, podle nichž se městu kdysi říkalo Nový Řím. Vydáme se proti proudu času místy, odkud vyvěrá muslimské Turecko. Půjdeme také po stopách istanbulských minorit. Kdysi zde totiž žili velké komunity Řeků, Židů, Arménů a Bulharů, které však vystřídala jiná etnika. Někdejší bohaté čtvrti dnes obývají černomořští Lazové a Kurdové z nejvýchodnějších provincií.

Výlet začíná na konečné stanici metra v Aksaraj, kousek od bulváru prvního prezidenta Atatürka. Vyrazíme-li odtud na sever, dojdeme do rozlehlého parku při vnitřním pásu hradeb, jemuž vévodí monumentální jezdecká socha sultána Mehmeda II. Ten roku 1453 dobyl byzantský Cařihrad a zbavil jej křesťanské podoby. Vysloužil si tak hrdý přídomek Fatih – Dobyvatel. Muž v turbanu se na koni rozmachuje v gestu, že teď je vše Turkovo a nikdy už nebude jinak.

Mešita Fatih

Ještě jeden pohled na sveřepého vojevůdce a protáhneme se skrze tržiště, kde notnou část prodávajících tvoří obchodníci z Východu (tedy ze všech satelitů bývalého sovětského impéria). Istanbul je rájem světoběžníků a domácí, mají-li obstát, se jim musí přizpůsobit. Už ani nepřekvapí, když na nás zdejší polygloti sem tam zavolají dobrou češtinou: „Áhój, co si koupíš?“

Na nejvyšším bodě čtvrti Fatih narazíme na pompézní mešitu. Nepřehlédnutelná stavba ve stylu, který lze s nadsázkou označit za „osmanské baroko“, se jmenuje opět Fatih a je oblíbeným poutním místem. K vyhledávané mešitě patří nápadný počet žen v šátcích – krmiček neuvěřitelných hejn holubů. Ale ptáci nejsou jedinými živočichy, jimž se tu zjevně daří. Chcete-li důvěrně poznat istanbulské kočky, tady k tomu máte nejlepší příležitost. Jsou jich stovky a domácí je obětavě přikrmují.

Vnější nádvoří zdobí obří platany, které pamatují první léta Istanbulu, a neméně poutavá je vyhlídka přes hradby vnitřního městského opevnění. Mehmed II. který je tu pohřben spolu s chotí poetického jména Gülbahar (Květ jara), má hlavně ve sváteční dny plno příznivců a i po smrti rozdává plnými hrstmi svá požehnání. I když je od letoška mešita pod lešením, stojí rozhodně za návštěvu. Nejen kvůli dokonalosti osmanské architektury a působivé atmosféře, kterou najdete v přítmí za těžkou plentou ve dveřích. Celý komplex se stal shromaždištěm religiózních obyvatel a navíc symbolem novodobého osmanství. Tedy ideálním místem pro bojovné demonstrace.

Mešita Fatih vám zkrátka připomene, že dnešní Turecko se vrací k přísnému islámu. Zapomeňte na dívky v tričku z butiků pod galatskou věží. U mešity natrefíte výhradně na zahalené ženy. Často v černém, jen s průzorem pro oči jako v ortodoxních sunitských zemích Arabského poloostrova. V Istanbulu donedávna nemyslitelný obrázek. S fotoaparátem zacházejte opatrně, tedy raději vůbec. Nejen že by se to nemuselo líbit samotným ženám. Také z poblíž diskutujícího hloučku mužů může přijít prudká reakce. U hrobu Dobyvatele navíc kvete kult mučednictví. Není náhodou, že účastníci propalestinské plavby, kteří byli zastřeleni izraelským komandem, spočinuli právě tady.

Periferie uprostřed velkoměsta

Sousední čtvrt Fener zůstala nejdéle řecká. Upomíná na to mohutná budova patriarchátu a několik kostelíků ukrytých za zdmi. Dnes tu na vás dýchne ale především duch tureckého konzervatismu. Ženy se přepečlivě halí a muži v pletených čepičkách rozhodně nepůsobí jako vzor tolerance. Obyvatelé patří k voličské základně Strany spravedlnosti a pokroku (AKP), díky níž se po desítkách let dostali k moci nikoliv sekulární, ale islamističtí politici. Chovejte se opatrně a ve vší muslimské počestnosti, neotáčejte se za ženami, jimž jsou vidět jen dvojice temných očí. I kdyby se na vás některá usmála, stejně to neuvidíte. Dodržovat bonton islámu tu patří k základním a nezbytným ctnostem.

Nikde v Istanbulu se nezachovalo tolik ze staré osmanské kultury bydlení jako v úzkých uličkách Feneru. Chudinská čtvrť skrývá zákoutí s dřevěnými domy, které drží jen silou vůle. Mezi nimi zejí úzké kaňony na rozpažení s prádlem posunovaným na kladce z okna do okna. Vydat se tudy nazdařbůh k tušenému zálivu znamená kličkovat v uličkách, z nichž každá druhá končí slepě a skoro všechny se kroutí a padají neuvěřitelně strmými schodišti. Je až překvapivé, jak náhle se tu Istanbul podobá středomořským městům. Není nad to, zastavit se právě tady a vnímat domáckou atmosféru – při čaji na vyplétané židli přímo na chodníku.

Nejposvátnější místo Istanbulu

Za posledním úsekem hradeb překročíme překypující bulvár a před námi je hlavní cíl cesty – Eyüp, nejposvátnější istanbulský okrsek. Že je blízko, poznáte podle houstnoucího davu poutníků a také výletníků piknikujících na trávníku. Probijete se skrz přelidněný bazar náboženských předmětů a jste na místě. Nad svatým hrobem se vypíná mešita Eyüp Sultan Džami. Zatímco na vnějším nádvoří s vodotrysky panuje bujné veselí, uvnitř dav nápadně ztichne. Pod mohutným platanem nastává ta největší tlačenice. Muži se rozloží na rohožích při polední modlitbě, jako by se jich mumraj venku netýkal. Ženy a dívky líbají kachlíkovou zeď a celé poutnické procesí hlemýždím tempem míří do hrobky Mohamedova praporečníka Eyüpa Ensari, který tu zemřel v 7. století při bojích s Byzantinci.

Eyüp je docela jiný Istanbul, než jak ho znají běžní turisté. U zdejších hrobek se koncentruje muslimská podstata města. Pro rodinky je Eyüp oblíbeným cílem a příležitostí vypravit se na bohulibý výlet. Ve sváteční den tu narazíte na vyšňořené chlapce. Ve sněhobílém rouchu s chocholem vypadají zaraženě. Nedivte se. Všechna ta sláva a paráda jim má zmírnit utrpení při nezbytné muslimské obřízce. Před posvátným hrobem se odehrávají i další tradiční rituály, míří sem novomanželé, ale také ti, jejichž životní cesta se naplnila. Posvátné místo dalo vzniknout hřbitovu, kde toužili spočinout nejen bohatí měšťané, ale i prostí lidé. Je druhý největší v Istanbulu a při pohledu zdálky se vymyká z městské šedi korunami cypřišů a bělostnými náhrobky.