Indonéský vulkán Ijen: Strastiplná cesta do pekla a zpátky

Vulkán Ijen na indonéském ostrově Jáva představuje unikátní přírodní fenomén, který obdivují stovky turistů denně. Odvrácenou stranou mince je tamní manuální těžba síry, za niž horníci tvrdě platí zničeným zdravím: Průměrně se dožívají padesáti let. Síra se v místě oficiálně těží od roku 1968 a od té doby tam již zemřelo přes sedmdesát horníků – často na udušení toxickými výpary. Protože se však v regionu mnoho jiné práce nenabízí, přijímají muži svůj úděl s klidem a úsměvem.

Výstup v pachu síry 

Jsou dvě hodiny po půlnoci a pět stupňů nad nulou – na tropickou Indonésii nezvykle chladno. V základním táboře pod sopkou Ijen na východní Jávě však vládne nebývalý ruch. Před bránou, za kterou vede cesta na vulkán, už stojí několik desítek turistů. Otevírá se o půl třetí a potemnělou krajinou pak pomalu stoupají lidé dychtiví vidět opěvovanou krásu kráteru. Mísí se s indonéskými horníky, jimž začíná další pracovní den. 

Na tři kilometry vzdálený vrchol vulkánu to v prudkém terénu trvá dvě hodiny. Cesta se nejprve vine smíšenými lesy, poté porost postupně řídne, až zůstane jen kamenitá stezka obklopená oblakem intenzivního pachu síry. 

Čekání na modrý plamen 

Turisté se vydávají k sopce tak časně, aby spatřili unikátní „modrý oheň“ neboli vznícené sirné výpary, jejichž teplota dosahuje až šesti set stupňů. Mnozí horníci zas dávají přednost noční směně, aby unikli tropickým vedrům, jež panují během dne. Na vrchol vulkánu, který ční do výšky 2 799 metrů nad mořem, dorazíme někdy po čtvrté ráno. Okolí stále halí tma, fouká nepříjemný vítr smísený s deštěm a je poměrně chladno. Hustá mlha nám navíc brání ve výhledu na „modrý oheň“ uvnitř kráteru. Několik indonéských turistů rozdělává improvizovaný táborák, aby se zahřáli. Do plamenů házejí noviny polité benzinem i hrací karty. 

V temné mlze se skrz déšť náhle objevuje světlo. Pomalu se k nám blíží indonéský horník, který si čelovkou svítí na cestu. Na zádech nese koše plné žlutých úlomků síry. Zpod kapuce vykukuje pouze oranžový oharek cigarety. Muž nakračuje obezřetně, aby na rozbředlé stezce neuklouzl. Prochází kolem a mizí v temnotě. 

Smrtící tyrkysová nádhera

Po páté ráno začíná svítat. Mraky se trhají, ale modrý oheň dnes již neuvidíme, na to už je příliš světlo. Sluneční paprsky však odhalují jiný unikát – vulkán Ijen a kráter, na jehož dně se rozprostírá úchvatné jezero hýřící modrozelenými tóny. Mimochodem, jde o nejkyselejší sopečné jezero na světě. Neumožňuje výskyt žádného života a vědci v něm nedávno naměřili rekordní pH 0,4 (běžná užitková voda má pH 7). 

Dole v kráteru ovšem také vyvěrá síra, pro kterou se trmácejí místní horníci. „Turistům vstup zakázán“, informuje nás rezavá cedule na okraji srázu. Většina návštěvníků se v tomto místě zastavuje. Muži s prázdnými koši však pokračují dál, stezkou dolů. Vydávám se za nimi. Strmá cesta vytesaná do kamene směřuje na dno kráteru – k místu, kde vyvěrá roztavená síra. Ztuhlý materiál pak horníci lámou pomocí kovových tyčí a v dřevěných koších ho vynášejí ven. Veškerá práce probíhá ručně a náklad na zádech obvykle váží 70–90 kg. 

Cigareta místo respirátoru 

Tím však dřina nekončí. Na vrcholu sopky muži síru nasypou do pytlů a na dvoukolácích ji svážejí do základního tábora na úpatí. Tam se náklad váží, a horníci dostanou zaplaceno – za kilogram síry asi tisíc indonéských rupií, v přepočtu kolem dvou korun. Vzhledem k náročnosti práce a zdravotním následkům je to doopravdy mizerný plat…

Naštěstí se nabízí i možnost přivýdělku: Některé dvoukoláky jsou uzpůsobeny tak, aby mohly svézt znavené cizince. Provozování horské „taxislužby“ tak místním horníkům přináší cenné peníze navíc. Přece jen – za sto kilogramů síry dostanou méně než za svezení stejně těžkého západního turisty… Vítaný přivýdělek představují i sírové sošky, které horníci turistům prodávají na vrcholku vulkánu. 

Zmíněné povolání je každopádně vysoce rizikové. Znamená mnohé zdravotní problémy, především astma a další dýchací potíže, zdeformovanou páteř i nohy, a dokonce „rozpuštěné“ zuby v důsledku silných výparů. Na bezpečnost práce se však nijak nehledí a používání ochranných respirátorů kvůli toxickým látkám představuje spíš výjimku. Mnozí horníci v kráteru raději pokuřují.

Když se vítr obrátí 

Stihnu u jezera udělat jen několik fotek, když na mě začne mávat jeden z horníků. Vítr se obrátil a nese k nám oblaka toxického kouře. Muž, který si říká John, ukazuje směrem k vrcholu. „Harus pergi,“ říká mi indonésky. „Musíme jít.“ 

Nasazuji si ochrannou roušku a přes ni ještě zavazuji šátek. John s klidem potáhne z ubalené cigarety bez filtru a na ramena si zvedá koše plné síry. Nechávám ho jít prvního a pořizuji několik snímků, jak stoupáme k vrcholu.

Po chvíli nás sirný oblak dostihne a cesta se mi ztrácí v mlžném oparu. Pálí mě oči a slyším sípání vlastních plic, jež bojují s jedovatým plynem. Zmocňuje se mě strach a přidávám do kroku. Míjím Johna, který kráčí svým vytrvalým tempem a cigárko žmoulá mezi rty. Začíná se mi motat hlava a už se neohlížím. Rukama se chytám okolních kamenů a drápu se nahoru. Podaří se mi dostat se ven, mimo oblak sirného kouře. Sedám si na balvan u cesty a těžce oddychuji. Po pár minutách, kdy ještě rozdýchávám výstup z kráteru, se objevuje John s nákladem síry. Když mě míjí, zeširoka se usměje, ukáže pár zubů, které mu ještě zbyly, a klidně pokračuje dál.

Indonéští Sisyfové 

Při pohledu na Johna a další horníky se mi vybavuje mytický Sisyfos, kterého bohové odsoudili k tlačení balvanu na kopec. Těsně pod vrcholem mu však kámen vždy vyklouzl, a tak musel začínat pořád znova, donekonečna. 

TIP: Živá poušť umírá: Chilskou poušť Atacama drancuje těžba lithia

Podobně se zdejší horníci vydávají na dno kráteru, vynášejí ven „ďáblovo zlato“ (jak místní síře přezdívají) a každý další den začínají znovu. Mizerné peníze za tvrdou dřinu sotva stačí k uživení rodiny. Přesto tito muži, podobně jako bájný Sisyfos, přijímají svůj úděl a jsou se svou prací smířeni. Z jejich přístupu přitom čiší klid a pokora.