Indonéská Jakarta: Chrámy a mrakodrapy v potápějícím se městě

Indonéská metropole málokoho nadchne během prvních hodin pobytu. Čím delší dobu tam však strávíte, tím snáz podlehnete jejímu prazvláštnímu kouzlu. Moderní Jakarta do puntíku splňuje klišé o místě plném protikladů: Tamní nejbohatší vrstvy žijí v těsné blízkosti nuzáků, kteří veškerý svůj majetek nosí na sobě, a historické budovy pomalu ustupují nové zástavbě. Desetimilionové sídlo, obklopené aglomerací s dalšími dvaceti miliony lidí, představuje po Tokiu druhé nejrozlehlejší město planety. Trápí ho katastrofálně znečištěné ovzduší, hluk i nekonečné zácpy – daleko palčivější je ovšem fakt, že se pomalu, ale jistě potápí. 

Podle prognóz se více než 95 % severní části megapole ocitne do poloviny století pod hladinou Indického oceánu a vláda se situaci rozhodla řešit tím, že hlavní město v blízké budoucnosti přesune na sousední ostrov Borneo. Letos v lednu schválila zákon o výstavbě sídla uprostřed džungle s tím, že první úřady by se mohly na novou adresu přesunout již v roce 2024.

Výkladní skříň Holandska

Vzhledem k bohaté historii si Jakarta dodnes uchovala nádech koloniálního šarmu, jímž se pyšnila po celá staletí coby výkladní skříň Nizozemské východoindické společnosti. Například čtvrť Kota Tua stále nabízí pohled na pozůstatky architektury ze 17. století, kdy tam Holanďané vybudovali hlavní město svých zámořských držav a obchodní centrum pro zmíněnou námořní společnost. Nepustili se však do výstavby na zelené louce: Rozhodli se využít a rozšířit přístav fungující již od 12. století, založený pod názvem Sunda Kalapa. 

Pojmenování Jakarta znamená v překladu „vítězná“ a poprvé se objevilo roku 1527 (viz Metropole mnoha jmen). O necelé století jej však Nizozemci nahradili názvem Batavia odvozeným od domorodého kmene, který obýval území dnešního Nizozemska v dobách starého Říma. Dobytí Jávy každopádně otevřelo Holanďanům zlatý důl: Cizokrajné plodiny jako hřebíček a muškátový oříšek slibovaly pohádkové zbohatnutí a v rychle se rozvíjející Batávii se setkávaly lodě plující z menších indonéských ostrovů, Bornea nebo Číny, aby zamířily na měsíce trvající plavbu přes Indický oceán do holandských přístavů. 

Nizozemí v tropech

Zbytky původní Sunda Kalapy lze na okraji města spatřit dodnes, jde však více méně o smutný pohled. Před pár desítkami let totiž na jejích troskách vyrostly čtvrtě podobné slumům, v nichž drží polorozpadlé domy pohromadě jen silou vůle. Příběhy námořníků, kteří tam o čtyři staletí dřív obchodovali s exotickým zbožím, si tak připomenete spíš při procházce okrajovými ulicemi zmíněné čtvrti Kota Tua. 

Najdete tam kanál, který Holanďané kdysi využívali pro přepravu do centra Batávie, přičemž si některé dochované mosty nijak nezadají s nizozemskými originály. Nicméně tím většina srovnání s evropským státem končí: Na Jávě panuje zcela odlišné klima, takže Nizozemcům trvalo dlouho, než přivykli tropickým teplotám a vlhku. Nenechali se však odradit a dnes uprostřed města narazíte na řadu připomínek jejich přítomnosti. Je ovšem třeba být neustále ve střehu před všudypřítomným chaosem tuktuků, motorek, aut a vozíků, plně naložených nejrůznějším zbožím. 

Prezidentská kavárna

Podaří-li se vám alespoň na chvíli odtrhnout oči od hemžení na vozovce, váš pohled okamžitě upoutají architektonické skvosty lemující náměstí Fatahillah v srdci koloniální Jakarty. Podle ilustrací ze 17. a 18. století víme, že ještě tehdy prostranství obklopovaly vysoké stromy vrhající vítaný stín, dnes tam už ovšem nestojí ani jeden. Zato se dochovala původní radnice neboli Stadhuis z roku 1710, přestože již neslouží prvotnímu účelu: Proměnila se v muzeum a ke zhlédnutí nabízí historické mapy, malby, keramiku, dobový nábytek či mince.

Zpátky do přítomnosti vás pak přenese menší muzeum domorodé jávské kultury. Ostrov si získal proslulost díky tradičním loutkám wayang, jež ožívají při stínovém divadle zapsaném i na seznam UNESCO. K ikonickým místům náměstí Fatahillah patří rovněž Cafe Batavia, sloužící svému účelu již od roku 1837. Kavárna sídlí v jedné z nejstarších budov historického centra a její návštěva patří k povinným zastávkám všech turistů. Jak ostatně dokládají portréty na stěnách, nenechala si ji ujít ani řada státníků, prezidentů a známých osobností. 

Mekka obchodu

Podobně jako ve většině světových velkoměst, i v Jakartě se mísí kulturní vlivy z nejrůznějších koutů planety. Jakmile opustíte nevelké centrum z koloniální éry, zcela plynule vás vtáhne čínská čtvrť Glodok: Ulice jsou znenadání plné čínských znaků a klid historického jádra vystřídá bzučící město zahalené smogem. Z všudypřítomných zácp se dokážou vymotat pouze zkušení řidiči tuktuků, kteří vás ochotně zavezou na některé z tržišť. Zmíněné mekky obchodu se postupem času rozlily po celé čtvrti a jejich pulty se prohýbají pod exotickým zbožím. Seženete tam takřka vše, od domácích potřeb, bot, látek či amuletů přes pestrou nabídku čerstvých ryb a mořských plodů až po ovoce, chilli papričky a sušené maso. 

Odlišnou tvář Jakarty pak spatříte v moderním centru, jemuž vévodí velkolepé náměstí Merdeka. V jeho středu se tyčí národní památník, 132 metrů vysoký obelisk zvaný Monas, symbolizující indonéskou nezávislost. V roce 1961 ho dal vybudovat prezident Sukarno, ke slavnostnímu odhalení však došlo až o čtrnáct let později.

TIP: Potápějící se metropole: Kdy zmizí indonéská Jakarta pod hladinou oceánu?

Nová část Jakarty se od té starší v mnohém liší: Ulice jsou širší, silnice víceproudé a zástavba není tak hustá, aby působila stísněně. Mezi tamní pozoruhodné cíle jistě patří i katolická katedrála zasvěcená Panně Marii, tyčící se od roku 1901 jen kousek od Merdeky. Výstavbu svatostánku s impozantním interiérem, jenž si nijak nezadá s evropskými chrámy, umožnil na území převážně protestantského Nizozemska až pozdější příchod Francouzů.