Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (3)

Němci během první světové války vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě. Vzniklo proto několik modelů mobilních protiletadlových děl.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Obecně se soudí, že německá armáda chtěla rozhodnout ve prospěch Kruppova 88mm kanonu, jelikož se dochoval armádní dokument navrhující, aby se na jeho sériových dodávkách perspektivně podílela také společnost Rheinmetall. Velká část údajů o činnosti a plánech firmy Rheinmetall se však nezachovala, neboť byla zničena při náletech za druhé světové války, a tak panuje určitá nejistota. Návrh se ovšem evidentně nerealizoval a každá zbrojovka vyráběla vlastní kanon.

Nastavování náměru a odměru

Onen nálet způsobil, že není přesně znám ani počet vyrobených „osmaosmdesátek“, a tak se dá produkce značky Rheinmetall jen odhadovat. Zpravidla se soudí, že vyrobila asi 60 kusů, kdežto v případě kanonu firmy Krupp se spolehlivě ví, že armáda převzala 160 sériových exemplářů. Obě zbraně byly každopádně zkonstruovány značně podobně a užívaly horizontálně pracující klínový závěr, se kterým pracovaly (stejně jako s dalšími prvky) už námořní 88mm kanony.

Systém tlumení zahrnoval dvě součásti, a sice hydraulickou zákluzovou brzdu pod hlavní a pneumatický tlumič nad hlavní. Hlaveň se závěrem byly usazeny na kolébce, jež umožňovala nastavování náměru až do maxima 70 stupňů. Mechanismus jeho nastavování zahrnoval dva propojené prvky, z nichž první určoval větší hodnoty náměru podle střeleckých tabulek, což bylo nutné pro základní zamíření při příletu nepřátelských letadel. Druhý prvek pak sloužil pro přesnější nastavování hodnoty náměru při vlastní palbě.

Deset ran za minutu

Oba prvky byly konstruovány jako části planetového soukolí, které ovládali za pomoci točidel dva muži stojící po pravém boku kanonu. Třetí muž se staral o nastavení odměru (otáčení křížové lafety s kolébkou), což se dalo uskutečňovat točidly z levé i pravé strany. Lafeta měla kruhový odměr a při střelbě se opírala o masivní podpěry, které se vysouvaly ze spodní části. Další dva vojáci nabíjeli munici o hmotnosti 9,6 kg. Vlastní střelbu spouštěl už zmíněný muž, jenž ovládal ono točidlo pro přesnější nastavení odměru, a šestým členem obsluhy byl velitel.

Dobře vycvičení dělostřelci mohli dosáhnout nejvyšší kadence zhruba 10 ran za minutu a kanon nabízel skutečně výborné balistické výkony. Teoretický dálkový dostřel činil skoro 11 km a tabulková hodnota výškového dostřelu uváděla 6 850 metrů, přestože v praxi v takových výškách létalo velmi málo potenciálních cílů. Přesné míření bylo ostatně v tehdejších podmínkách značně obtížné a obsluha musela zohledňovat i technická omezení munice.

Evoluce časovačů pro granáty

Zbraně od firem Krupp a Rheinmetall používaly identickou 88mm munici, která spadala mezi tříštivé, respektive především střepinami působící náboje. Efektivita takového granátu však logicky závisela na správném místě exploze v blízkosti nepřátelského letadla, což kladlo nároky na kvalitu časovaných zapalovačů. Právě to ale tehdy představovalo problém, protože tehdejší úroveň miniaturizace nejdříve nestačila na adekvátně přesné zapalovače, jež by se mohly vejít do 88mm granátu a dokázaly by ustát i enormní hodnotu přetížení při výstřelu.

Zejména právě onu odolnost se dlouho nedařilo vyřešit, a proto se na počátku musely používat zapalovače na bázi zápalných šňůr. Nastavením délky šňůry se určovala doba hoření a tím pádem moment výbuchu granátu v potřebné výšce, pro což existovaly speciální tabulky. Jistě si lze domyslet, že takovéto časování už z podstaty nebylo příliš přesné, což se podepisovalo na značně variabilní efektivitě palby. Teprve v roce 1918 se začal dodávat nový zapalovač Doppelzüse 16 A2, jenž sázel na miniaturní a současně velmi odolný hodinový strojek.

Vysoce mobilní

K nastavení okamžiku exploze se užívalo otáčení klíčkem zasunutým do otvoru ve střele, což bylo zákonitě mnohem přesnější, díky čemuž rostla i účinnost palby. K užitečnosti „osmaosmdesátek“ přispívala také (pochopitelně na tehdejší dobu) výborná pohyblivost, o kterou se staraly motorové tahače. Pro přesuny kanonů značky Krupp sloužil tahač Daimler KDL s motorem o výkonu 75 kW, jenž uděloval celé soupravě rychlost 25 km/h.

Tahání kanonů firmy Rheinmetall pak zajišťovaly vozy od značky Ehrhardt, jež se však vyznačovaly horší terénní průchodností, což znamenalo, že se tyto kanony používaly spíše v týlu, zatímco ty Kruppovy operovaly také na frontě. Společnost Krupp svou zbraň dále zlepšovala a v roce 1919 chtěla předvést modernizovanou verzi. Tomu sice zabránil rychlý konec války, jenže Kruppovi inženýři pracovali dál a z jejich snahy vzešla ona budoucí legendární podoba „osmaosmdesátky“.