Znásilnění Belgie: Porušování mezinárodního práva za Velké války

Malé státy severně od Francie stály během vzniku velkých aliancí v druhé polovině 19. století stranou. Oba státy si svoji pozici nestrannosti pečlivě střežily a svou mezinárodněpolitickou pozici pak Belgie potvrdila ústy premiéra Charlese de Broqueville 24. července 1914. Schlieffenův plán však počítal s územím obou zemí k útoku proti Francii, mezinárodní právo tedy muselo jít stranou.

Lucembursko první

Již druhý den po vypuknutí první světové války vpadla německá 4. armáda do Lucemburska a obsadila klíčové železniční uzly. Ozbrojené síly neutrální zemičky čítaly pouhých 400 mužů, proto ještě téhož dne velkovévodkyně Marie-Adélaïde kapitulovala.

Druhého srpna 1914 zaslalo Německo Belgii oficiální žádost o povolení průchodu vojsk, což by však znamenalo zásadní narušení suverenity země – souhlas tedy nepřicházel v úvahu. O dva dny později proto Berlín vyhlásil svému západnímu sousedovi válku. Agrese vůči neutrální Belgii konečně přiměla také Velkou Británii, aby do konfliktu vstoupila.

Belgická zvěrstva

Svět navíc obletěly zprávy o válečných zločinech, jichž se němečtí vojáci dopustili na místním obyvatelstvu: především šlo o masakry civilistů a vypalování vesnic, které obvykle následovaly po pokusech místních sabotovat německé válečné úsilí. V Leuvenu okupanti dokonce vypálili centrum města včetně univerzitní knihovny s nenahraditelnými středověkými spisy.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Císařští vojáci nakonec měli na svědomí na 23 700 mrtvých a další desetitisíce zmrzačených belgických civilistů. Velké množství lidí vyhnali z jejich domovů do říše jako rukojmí nebo na nucené práce. Ukrutnosti si vysloužily označení „znásilnění Belgie“ a tento výraz později umně využívala dohodová propaganda. Spáchané zločiny v Belgii a Lucembursku také představovaly jeden z důvodů, proč vítězné mocnosti jednaly po válce s Německém tak tvrdě.