Zločin a trest českého Rigoletta: Za „zradu národa“ zaplatil Rudolf Mrva životem

Rudolf Mrva (1873-1893) se proslavil jako policejní konfident, jehož svědectví pomohlo v roce 1893 zadržet téměř osmdesát mladých příslušníků radikálního pokrokového hnutí. V následném procesu s takzvanou Omladinou bylo 68 z nich odsouzeno dohromady k 96 rokům vězení. Mezi odsouzenými se nacházeli i pozdější významní představitelé českého veřejného života jako Alois Rašín nebo Stanislav Kostka Neumann. Mrva samotný se však procesu nedočkal, protože byl v předvečer Štědrého dne roku 1893 zavražděn dvěma svými přáteli, které měl společně s dalšími omladináři udat. Díky zájmu dobového tisku i pozdějším vzpomínkám se nám o kdysi slavném konfidentovi dochoval dostatek informací, díky kterým můžeme jeho krátký, ale neobyčejně zajímavý život zrekonstruovat. 

Pražský Rigoletto 

Rudolf Mrva se narodil 29. března 1873 v rodině rukavičkáře Františka Mrvy a jeho ženy Johanny. Rodinné poměry nebyly šťastné, manželé žili odděleně a malého chlapce vychovávala jeho teta Anna Kerauschová. Po předčasném úmrtí otce i matky Mrva jako sedmnáctiletý převzal rukavičkářskou živnost. K jejímu vedení ale neměl dobré předpoklady. Od narození měl slabou tělesnou konstituci, byl hrbatý a často stonal, takže se mu nedostalo dobrého vzdělání. To mu vynahrazovala jeho bohatá fantazie a romantická povaha. Rád četl „krváky“ a dobrodružné romány a věřil, že se jednoho dne sám proslaví. 

Začal proto používat přezdívku Rigoletto z Toskány po vzoru hrbatého klauna z Verdiho opery a také v roce 1890 založil tajný spolek „Podzemní Praha“, v němž s kamarády hledali poklady v pražských sklepeních, ve kterých kopali tunely. Po odhalení jejich činnosti stanuli mladíci na jaře roku 1893 před soudem kvůli krádeži a sbírce zbraní, která byla nalezena u Mrvy doma. Soudce ale obviněné nakonec osvobodil, protože se podle něj jednalo o pouhou mladickou nerozvážnost. O Mrvovi se díky této aféře poprvé psalo v tisku, což mu snad zalichotilo a dodalo odvahy pokračovat v dobrodružném životě. 

Byl opravdu konfidentem? 

Mladíkově romantické povaze tehdejší doba přála. V Čechách právě vrcholilo dlouho střádané politické a nacionální napětí, v Praze se konaly četné protivládní demonstrace. Studenti se dopouštěli různých provokací, například ničili císařské orly na poštovních schránkách nebo na zdi psali hanlivé výroky o hlavě rakouského mocnářství. Nad Prahou byl proto v září roku 1893 dokonce vyhlášen výjimečný stav. Mrva samotný se tehdejších protivládních akcí s chutí účastnil a podobně jako další mladíky také jeho občas zadržela policie. Jenže na rozdíl od většiny svých druhů byl vždy brzy propuštěn na svobodu. Kvůli tomu se začalo objevovat podezření, že s úřady spolupracuje a že jde o provokatéra. Bylo tomu ale skutečně tak? 

Například historik Jiří Pernes se na základě studia úředních pramenů domnívá, že Mrva policejní konfident v pravém slova smyslu nebyl. Nedostával žádnou finanční odměnu a také pro policii systematicky nepracoval. Na druhou stranu, při výsleších skutečně pověděl mnohé o svých kolezích z pokrokového tábora a také si vymýšlel další obvinění. Například potvrdil existenci tajného protistátního spolku Omladina, který byl přitom policejním konstruktem. V následném procesu došlo i kvůli jeho svědectví k odsouzení desítek údajných spiklenců. 

O intencích a motivech jeho počínání však mnoho nevíme. Mladík snad chtěl před úředními orgány působit důležitě a možná opravdu dostal nabídku určité spolupráce s vidinou odměny, což připouští i Pernes. Mrva by však zřejmě nikdy nebyl dobrým konfidentem, protože ani na své přátele nepůsobil důvěryhodně a o jeho možném napojení na policii se mluvilo ještě dříve, než mohlo reálně vzniknout. Proto se také jeho pokrokářští soudruzi rozhodli lstí zmocnit Mrvova deníku, který měl jeho kontakty s vyšetřovateli dokazovat. Deník se následně dostal do rukou předního mladočeského politika Josefa Herolda, který jej v říjnu roku 1893 během jednání rakouského parlamentu využil jako doklad toho, že nepokoje v Praze jsou podněcovány policií a jejími spolupracovníky. Řečník Mrvu sice přímo nejmenoval a zmínil pouze jeho přezdívku Rigoletto z Toskány, ta ale byla v Praze všem dobře známa. O Mrvově vině v tu chvíli už nikdo nepochyboval.

Předvánoční mord 

S Mrvou se po jeho „odhalení“ přestala stýkat většina jeho dřívějších přátel, lidé se začali vyhýbat jeho obchodu, a mladý rukavičkář byl dokonce fyzicky napaden na ulici. Od té doby se proto stranil veřejnosti, ven vycházel především v noci a většinu času se skrýval u sebe doma na Malé Straně. Tam jej navštěvovali jen dva jeho o něco mladší druhové Otakar Doležal a František Dragoun, kteří byli také vyšetřováni v procesu s Omladinou. Ani oni nepochybovali o Mrvově zradě a rozhodli se jej potrestat. K vraždě se ale odhodlali teprve večer před Štědrým dnem roku 1893. 

Toho dne přišli k Mrvovi na návštěvu, chvíli s ním hráli karty, a když rukavičkář začal zdobit vánoční stromek, oba se na něj vrhli. Dragoun začal Mrvu škrtit a Doležal mu vrazil dýku do srdce. Konfident byl okamžitě mrtev a mladíci z místa činu utekli, už druhý den je ale chytila policie a oba se k činu doznali. Za vraždu byli posléze odsouzeni k desetiletému těžkému žaláři. Pro zajímavost můžeme dodat, že zatímco Doležalova stopa se po propuštění z vězení ztrácí, Dragoun pracoval jako autodrožkař na Žižkově a zemřel teprve v roce 1946 jako jeden z posledních omladinářů. 

Ohlas zločinu 

Zpráva o vraždě známého udavače se ještě ten večer roznesla po Praze, kde vyvolala značné pozdvižení. K domu, kde Mrva zemřel, několik následujících dní proudily davy zvědavců. Události samozřejmě věnovala patřičnou pozornost většina českých i německých novin, které přinášely detailní informace o posledních dnech Mrvova života i vraždě samotné. Při tom se rozvířily i nejrůznější spekulace a polemiky, například se vedly debaty o tom, kdo nese mravní odpovědnost za konfidentovu smrt.

O tom, že se případ stal hlavním námětem rozhovorů nejen pražské společnosti, svědčí i dochovaná korespondence současníků. Podrobnosti smrti „detektiva“ Mrvy popsala kupříkladu Josefína Kounicová ve svém listu skladateli Antonínu Dvořákovi, který právě pobýval v New Yorku. Historik Josef Pekař zase informoval svého učitele Jaroslava Golla, že o pražskou vraždu se živě zajímali také obyvatelé Erlangenu, bavorského města, kde se Pekař právě zdržoval. 

Pozornost pražského obecenstva přitáhl i Mrvův pohřeb, kterého se účastnilo velké množství zvědavých diváků, a také samotný proces s Omladinou, při němž byl zavražděný často zmiňován, protože především na jeho výpovědích obžaloba studentů stála. Například Alois Rašín během procesu vyjádřil lítost nad tím, že se jej Mrva nedožil a jeho svědectví kvůli tomu nemohlo být konfrontováno ze strany jeho dřívějších soudruhů. Pokud by se tak opravdu stalo, Mrvova role v celém procesu by se snad vyjasnila, avšak malostranský Rigoletto by při tom pozbyl mnoho z tajemna, kterým je dodnes opředen. 

Druhý život 

S odstupem času lze říci, že Mrvovi se jeho dávný sen splnil. Ještě za svého života se proslavil a přinejmenším na několik desetiletí po své smrti se zapsal do české paměti, i když asi ne tak, jak si sám představoval. Jeho jméno se stalo běžně používaným synonymem pro udavače a konfidenty, a v tomto významu Rudolfa Mrvu zmiňuje dokonce i Masarykův slovník naučný z roku 1929. 

Označení „mrva“ zakořenilo rovněž v dělnickém prostředí jako nadávka pro stávkokazy nebo zrádce socialistického hnutí. Například Klement Gottwald v roce 1934 sliboval všem „nenapravitelným mrvům“, že se s nimi uvědomělí dělníci vypořádají. Na přelomu 40. a 50. let ale výraz „mrva“ znali už jen „starší soudruzi“ a také podle tehdejšího Rudého práva byla Mrvova „bezvýznamná osobička dávno zapomenuta“. Ani na začátku 21. století na tom Mrva není lépe a zdá se tak, že se z této tragické postavy pomalu stane pouhá polozapomenutá kuriozita moderních českých dějin.