Život námořníka: Na moři i na souši (1)

V 19. století celý svět považoval britské námořnictvo za ocelovou sílu, s níž není radno si zahrávat. Každý viděl v Británii vzor, od něhož je žádoucí převzít vše dobré. Podobné snahy však občas vedly až k absurdnímu kopírování. Tomuto jevu se nevyhnuli ani Němci, jejichž námořnictvo povstalo ze skromných poměrů teprve na přelomu 19. a 20. století. Rozhodně není náhodou, že oba státy dodnes vyznávají modrou a bílou barvu námořních uniforem s podezřele podobným střihem.

Také služební řády a předpisy se zpočátku dost podobaly, avšak po první světové válce začali Němci rozvíjet vlastní tradice. Rozdíly byly patrné už v osobě vrchního velitele, jímž v Německu musel být námořní profesionál, zatímco v Británii stejnou funkci zastával politik, který prošel sítem svobodných voleb. Lišil se i výběr a organizace mužstva jako takového. Personál Královského námořnictva spadal do čtyř kategorií – aktivní služba, záloha, dobrovolná záloha a služba jen po dobu války.

První z nich tvořili absolventi čtyřletých studií na námořní akademii Britannia v Dartmouthu, druhou bývalí aktivní důstojníci či muži z obchodního loďstva, kteří u válečného námořnictva absolvovali aspoň jeden rok služby. Dobrovolná záloha zase sdružovala suchozemce, kteří procházeli pravidelným výcvikem na moři. Všichni námořníci, spadající do některé z těchto skupin, za války obdrželi důstojnické hodnosti a muži z dobrovolné zálohy, kteří měli se službou na moři často jen omezené zkušenosti, zaplnili volná místa v technických a administrativních funkcích.

Do čtvrté kategorie – tedy mezi personál pro dobu války – se řadili výhradně jen odvedení námořníci. Systém fungoval poměrně efektivně, takže i když již na konci roku 1942 nastoupili všichni aktivní a záložní důstojníci, pořád se dalo sáhnout mezi poměrně kvalifi kované lidi. Velitelských postů se tak dočkali i někteří schopní muži z dobrovolných záloh, kteří zpravidla dostávali velení menších jednotek. Nejvýš to dotáhl asi záložní fregatní kapitán Henry McWilliam, který úspěšně velel eskortní letadlové lodi Hunter.

Příliš obdivovaná elita

Meziválečnému Německu dovolovala versailleská smlouva držet v aktivní službě pouhých 1 500 důstojníků, přičemž zálohami se nezabývala. Malé námořnictvo Výmarské republiky nabídnutou šanci trestuhodně nevyužilo a krátkozrakou politiku vedlo i v otázce aktivních důstojníků. Povolený stav až do poloviny třicátých let naplňovalo zhruba ze dvou třetin, což mělo během druhé světové války katastrofální následky.

Námořní důstojníky totiž okolí (a často i oni sami sebe) považovalo za elitu, jakési hochy, kteří jen tak s někým nemluví, o čemž svědčí i počty absolventů námořní akademie v Mürwiku. Tato jediná německá škola pro výchovu důstojníků ještě v roce 1931 přijala pouhých 45 uchazečů, přičemž toto číslo se i po nástupu Hitlera k moci sotva ztrojnásobilo. V polovině 30. let se znenadání rozevřely nůžky mezi nárůstem počtu lodí a důstojníků, a tak se nároky na kvalitu personálu razantně snížily.

Zpočátku se povyšovali zdatní poddůstojníci, jejichž místa ještě stihli zaplnit zkušení profesionálové z řad mužstva, ale od roku 1939 se důstojníky po roční praxi stávali i šikovní odvedenci. Poslední mobilizační rezervu tvořilo obchodní loďstvo a Kriegsmarine nepohrdla ani návratem starých císařských důstojníků včetně několika Rakušanů, kteří přísahali věrnost ještě Františku Josefu I. V mužstvu ovšem situace tak hrozivá nebyla. Německo mělo relativně dost civilních námořníků a technicky vzdělaných suchozemců a jak už bylo řečeno, ti nejlepší se kvůli nedostatku důstojníků v mužstvu dlouho neohřáli.

Relativně brzy dosáhli i na samostatné velení – obvykle na minolovce, stíhači ponorek nebo na ponorce. Obě strany odlišně pohlížely také na službu u námořnictva jako takovou. Zatímco Britové patří mezi mořské národy a jejich válečné námořnictvo považovalo obyvatelstvo za národní pýchu, Němci mají tradici především v pozemní armádě a loďstvo vnímali jako něco nového. Podle toho vypadal i základní výcvik. Začínající němečtí námořníci museli za účelem vybudování kázně ještě ve třicátých letech projít půlročním pěším výcvikem včetně obávaného kolotoče povelů „k zemi – vztyk“, zatímco Britové nesmyslný dril nepotřebovali. Jejich námořníci považovali kázeň za poměrně přirozenou věc a důstojníci měli za to, že nesmyslné řvaní není hodné jejich stavu.

Dokončení zítra