Život na východní frontě: Děti pomáhaly v týlu roznášet noviny a obsluhovaly rádio

I u čs. vojska v SSSR se stalo, že někdo neprošel odvodem – ať již to bylo kvůli věku či zdravotnímu hendikepu. Nejprve byli tito jednotlivci přiděleni do náhradního tělesa a jejich důstojné živobytí zajišťoval takzvaný sociální referát, který finančně podporoval převážně Československý červený kříž a rovněž štědří krajané z Volyně. Vedle toho vznikl i dětský domov určený pro potomky vojáků. Celý tento kolos se v průběhu války sunul za čs. jednotkami.

Děti války

Protože mezi vojáky a vojákyněmi vznikaly vztahy a uzavírala se manželství, těhotenství na sebe nenechávala dlouho čekat. Ženy v očekávání (a s malými dětmi) byly staženy z aktivní služby a převedeny do péče sociálního referátu. Těhotné a čerstvé maminky dostávaly extra příděly (sušené a konzervované mléko) a od červeného kříže obdržely oblečení pro miminka.

O děti bylo také dobře postaráno – kromě přídělů základních potravin dostávaly navíc čokoládu a bonbony. Ošacení, které se mimo jiné skládalo z upravených uniforem, získávaly děti i prostřednictvím Červeného kříže. U potomků vojáků se dbalo na školní docházku, při níž se učili češtinu, ruštinu, němčinu, čtení, psaní, počítání i české dějiny. Jiří Vlček vzpomíná, že „hlavní náplní našeho pobytu v dětském domově bylo chodit do školy a dobře se učit“.

Podobně vzpomíná na svou školní docházku Božena Ivanová, roz. Koutná, jež navštěvovala v Buzuluku školu pro české děti: „Jako školáci jsme všichni nosili přešité oblečky z uniforem a modré čepičky. Stalo se mi nejednou, že mě Ludvík Svoboda potkal a zeptal se, jakže mi jde učení a jaké mám známky. Když jsem dostala trojku, domů jsem se nebála ji přinést, ale před Ludvíkem Svobodou přiznat tuhle známku? To jsem se styděla. Když jsem ho jednou z dálky viděla a měla trojku, radši jsem utekla jinou uličkou, abych mu nemusela s touhle známkou na oči.“ V dětském domově pracovaly většinou ženy, a to jako vychovatelky, administrativní síly, učitelky a kuchařky. 

Elévové beze zbraně

Jak děti odrůstaly, začaly se i ony nadšeně zapojovat do života jednotky. Řada těch odrostlejších vstupovala do armády jako pomocníci (elévové). Na odvod nedočkavě čekali nejen chlapci, ale i děvčata. Věra Holubeva, roz. Biněvská, vzpomíná, jak moc toužila být přijata: „Já jsem coby dvanáctiletá chtěla také bojovat a pořád jsem to Ludvíku Svobodovi dokola říkala. Jednou mi říkal, že každý voják musí mít u sebe suchary. Tak já jsem potajmu začala sbírat kůrky od chleba a sušila jsem si je, abych měla suchary a mohla odejít na frontu. Když jsem nakonec byla přijata jako vojín-elév do kursu pro radisty, byla jsem šťastná.“

Tito elévové pak pomáhali v týlu roznášet noviny, menáž, či absolvovali kursy pro obsluhu rádia. Jejich umístění bylo však vždy takové, aby nemohli být nijak ohroženi na životě. Jiří Vlček vzpomíná: „Otec pracoval na osvětě. Jednou jsem jel já a větší chlapci s ním jako doprovod a u Liptovského Mikuláše jsme pomáhali rozdávat noviny.“

TIP: Zbraně místo hraček: Krutý svět dětských vojáků v Somálsku

Avšak řada nezletilých působila i ve frontových jednotkách. Již v březnu 1942 byli zvláštním rozkazem do instruktorských kursů přiděleni nezletilí vojíni. Šlo o devět mládenců ročníků 1925–1928, kteří byli tělesně velmi zdatní a kterým rodiče podepsali revers povolující odjezd na frontu. K tomu došlo hlavně proto, že jednotka se na konci roku 1942 potýkala s vážným nedostatkem bojeschopných mužů (na frontu dokonce odjel i hluchý voják). Nezletilí pak do armády vstupovali i nadále. Často se tak dělo proto, že mladí toužili bojovat za každou cenu, a tak si u odvodu přidávali věk nebo tvrdili, že osobní doklady ztratili.