Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou
Sibiřské zimy se v důsledku globálního oteplování zmírnily, takže tamní řeky ani jezera pořádně nezamrzají. A co hůř: Permafrost taje, a do okolí se tak uvolňuje obrovské množství vody, která obratem podemílá terén a zcela mění ráz krajiny
Andrej Danilov navedl svůj motorový člun na břeh řeky kousek od hromady mamutích kostí. Vzduch byl plný odporného zápachu – kalil ho rozklad dávných živočichů, jejichž ostatky se „vysvobodily“ z ledového zajetí permafrostu. „Jako by tu všude ležely mrtvoly,“ okomentoval Andrej situaci. Kosti za sebou zanechali novodobí lovci mamutů, kteří doufali, že se prokopou k drahocenným klům. Vyhrabali je z rozsáhlé vrstvy zmrzlé půdy, tající následkem globálního oteplování, jež má na Sibiři zničující následky.
Aby nedošlo k nezvratným škodám, nesmí podle vědců změna teplot přesáhnout 1,5 °C. Nicméně Sibiř už zmíněnou hranici dávno překročila. Podle analýzy The Washington Post se okolí městečka Zyrjanka v republice Sacha (Jakutsko) ohřálo od preindustriální éry o víc než 3 °C, tedy zhruba trojnásobně v porovnání s průměrem ve zbytku světa.
Permafrost, na němž dřív obyvatelé farmařili, dnes taje natolik, že se terén pokrývá bažinami, jezery a obecně oblastmi, které nejsou člověku nijak k užitku. „Oteplování nám brání normálně žít,“ tvrdí Alexandr Fjodorov, zástupce ředitele Melnikovova institutu pro studium permafrostu, sídlícího v hlavním městě Jakutsku. „A podmínky se každým rokem zhoršují.“
Utíkáme před teplem
Pro 5,4 milionu lidí žijících v ruských zónách permafrostu znamená oteplování odklon od běžného způsobu existence. Hladiny řek i jejich průtok rostou a voda pohlcuje celá sousedství. Půda vhodná k farmaření se smrskla na polovinu: V roce 2017 zůstalo použitelných jen 485 km². O pětinu klesly také stavy dobytka a sobů, v důsledku ztráty pastvin. Sibiřané odjakživa vyrůstali ve spojení s přírodou a dnes oblast opouštějí, neboť si s „novým“ klimatem jednoduše nedovedou poradit. Z venkova míří do měst, což představuje jednu z největších – a nejvíc přehlížených – migrací obyvatelstva motivovanou změnou podnebí. Například populace Jakutska se za poslední dekádu rozrostla o pětinu na víc než 300 tisíc lidí.
Další problém představuje hnilobný puch: Permafrost taje a na vzduchu se rozkládají relikty zvířat i rostlin, jež v něm zůstávaly po tisíce let zamrzlé. Do atmosféry se tím navíc uvolňuje oxid uhličitý a dál globální oteplování urychluje. „Permafrost mizí tak rychle, že už situaci nestíháme sledovat,“ tvrdí Anna Liljedahlová z University of Alaska.
Vrtulníkem do obchodu
Jako první zareagovali na změnu klimatu ptáci. Během posledních několika desetiletí se na severovýchodě Sibiře objevily druhy, o nichž tamní obyvatelé nikdy předtím neslyšeli. Mimo jiné se jednalo o divoké kachny a vlaštovky obecné, které za normálních okolností žily na jihu. U nich však nezůstalo: Podle studie ornitologa Romana Desjatkina se v posledním půlstoletí vyskytlo v oblasti 48 nových druhů, a ptačí diverzita tak vzrostla o 20 %.
Pak se začala měnit krajina. Zimy, ačkoliv na běžné evropské poměry pořád kruté, se zmírnily. Řeky napájené stále rychlejším táním permafrostu se častěji vylévaly z koryt. Některé komunity tak zůstávaly měsíce odříznuté od zbytku světa, jiné voda zcela semlela a doslova jim vzala půdu pod nohama. Například vesnice Nělemnoje byla koncem roku 2017 na tři měsíce odstřihnutá od civilizace poté, co řeky a jezera v okolí přes zimu kompletně nezamrzly, a obyvatelé po nich tudíž nemohli bezpečně přecházet. Usedlíky proto musela na nákupy vozit pronajatá helikoptéra.
Teď vládne příroda
Po proudu Zyrjanky u ústí do veletoku Kolyma stojí tři obří přívěsy k traktorům a zarůstá je plevel. Jezdit přes zamrzlé koryto, jež kdysi sloužilo jako zimní cesta, totiž začalo být příliš nebezpečné. „Dřív měl člověk všechno pod kontrolou,“ komentuje situaci Pjotr Kaurgin z komunity Čukčů, žijící ve vesnici Kolymskoje na břehu Kolymy. „Teď převzala otěže příroda.“
V létě se severskými lesy Sibiře prohnaly masivní požáry a do atmosféry se dostalo obrovské množství uhlíku. Někteří vědci se přitom obávají, že se na zrychleném odtávání permafrostu podepsalo i zhoršování lesních ohňů. O šest časových pásem dál, ale stále na Sibiři, se na poloostrově Jamal uprostřed tundry objevily rozsáhlé krátery. Podle odborníků se zřejmě jedná o následky explozí metanu, který se pod zemí hromadí v důsledku tání půdy. Kdysi prosperující farma nedaleko Zyrjanky se proměnila v místo plné louží, kopců a výmolů. „Země se pomalu propadá,“ popisuje chovatel koní Vladimir Archipov. „A zatímco vody přibývá, využitelné půdy je stále méně.“
Louže na poli
Dopad na farmaření je katastrofický: Archipov vyrábí fermentované kobylí mléko zvané kumys, jež s oblibou konzumují lidé Sacha. Zároveň chová hříbata na maso, které usedlíci jedí syrové, pouze nakrájené na tenké plátky a zmrzlé. Za posledních pět let přišel o několik tisíc čtverečních metrů pastvin. Ačkoliv se to možná nezdá mnoho, krajina je na dobrou trávu chudá. Během zimy tak Vladimir nakrmí méně koní a při nenadálých výkyvech počasí musí počítat se ztrátami.
Kvůli tajícímu permafrostu, i úpadku farem představujících relikt Sovětského svazu, se obdělávaná plocha v republice Sacha zmenšila od roku 1990 víc než o polovinu. Stavy dobytka se pak snížily o 20 %: V roce 2011 se ještě jednalo o 233 300 kusů, zatímco o šest let později už jen o 188 100. Prudký pokles postihl také stáda sobů.
Varování pro všechny
Bývalý starosta vesnice Nělemnoje Jegor Prokopjev považuje tání za nejnovější šok, který postihl lidi žijící v okolí řeky Kolymy. Nejprve na ně prý dopadl komunismus a nucené kolektivní farmaření, o dekády později je zasáhl kapitalismus a vládní škrty. „Jakmile si na něco začnete zvykat, přijde něco nového a musíte se znovu přizpůsobovat,“ dodává.
Oteplování se dokonce odráží v místních tradicích: Podle starého proroctví jakutský lid Sacha „přežije až do dne, kdy se rozpustí Arktida“. Stařešinům přitom předpověď vytanula na mysli již v roce 2005, kdy oblast postihly katastrofické povodně. Podle antropoložky Susan Crateové z George Mason University by proměna, kterou Sibiř prochází, měla zbytek planety varovat.
Teplo je i pod zemí
Dle Fedorova a jeho kolegy Alexeje Gorochova se za posledních 50 let zvedala teplota v oblasti 2–3krát rychleji než ve zbytku světa. Například Zyrjanka se mezi roky 1966 a 2016 ohřála o 2 °C. Nicméně analýza The Washington Post s využitím dat výzkumné organizace Berkeley Earth šla ještě dál do minulosti a odhalila, že se okolí Zyrjanky o rozloze 5 180 km² ve srovnání s koncem 19. století oteplilo o víc než 3 °C.
V některých částech Sibiře sousedících s Arktickým oceánem rostou teploty ještě rychleji, nicméně Desjatkin se svým týmem z akademie věd zjistil, že mnohem dramatičtější změny se odehrávají pod zemí. Počet dnů, kdy se teplota v hloubce 90 cm pohybovala pod bodem mrazu, klesl v letech 2005–2014 z 230 na 190 ročně.
Na určitých místech planety se permafrost nachází v relativně tenké vrstvě hned pod povrchem. Na většině území republiky Sacha je však jiný: Vědci ho nazývají jedoma, přičemž vznikl v poslední době ledové, která skončila zhruba před 11 700 lety. Jedoma sestává ze silných vrstev zeminy natěsnaných kolem gigantických kusů ledu. A právě proto, že zahrnuje tak obrovskou zmrzlou složku, může relativně rychle odtát a změnit ráz krajiny.
Bohatneme díky horku
V okolí Zyrjanky se odkryté kusy ledu třpytí podél řek a kořeny rostlin odhalené táním trčí z půdy jako podivné vánoční ozdoby. V 70. letech 20. století se zemina severně od Zyrjanky každé léto rozpouštěla zhruba do hloubky 60 cm. Dnes se rozbahňuje téměř na 1 m, což znamená, že se z každého kilometru čtverečního uvolňuje do okolí o milion litrů vody víc.
I když má však mizení prehistorického ledu hrozivé následky, pro některé jde o lepší dopad globálního oteplování. „Odtávání permafrostu je velmi dobré. Snáz z něj dolujeme mamutí kosti, a máme tak víc peněz,“ tvrdí Jevgenij Konstantinov ze Saskylachu ležícího na břehu řeky Anabar. „Všichni ve městě teď jezdí v džípech.“
Touha po slonovině
V posledních letech narůstala čínská touha po mamutích klech. Obyvatelé republiky Sacha proto v roce 2017 „nasbírali“ téměř 80 tun mamutoviny, alespoň podle oficiálních a teoreticky velmi skromných odhadů. Předpokládá se, že uvedené množství vydělalo regionu v přepočtu 1,6 miliardy korun. A s dalším táním se bude klů objevovat stále víc.
Ačkoliv mamuti zmizeli ze Sibiře před deseti tisíci lety, tamní vláda předpokládá, že se v permafrostu stále nachází zhruba 500 000 tun klů. Zásoby i poptávka jsou přitom ohromné, a někteří tak zmíněný materiál těží skoro s industriálním nasazením: Pomocí vysokotlakých čerpadel s hadicemi „odmývají“ říční břehy a najímají si k tomu celé týmy lidí. Pracovníci v ne zcela legálním oboru přitom uvádějí, že jistí „podnikatelé“ pracují i s podvodními kamerami a potápěčskou výstrojí. „Jakmile to jednou zkusíte, neexistuje cesta zpět. Je to úplně jako zlatá horečka,“ tvrdí Alexej Sivcev, jenž prohlašuje, že vlastní k dolování mamutoviny licenci. Dodává však, že zlaté časy už minuly: Ceny klesly z přepočtených 13 000 Kč za 0,5 kg nejlepších klů před pěti lety na současné 4 600 Kč.
Co skrývá bahno
Podle tradice lidu Sacha ovšem dolování klů narušuje posvátnou půdu a přivolává neštěstí. Někteří Sibiřané se dál obávají, že hon na mamutovinu stahuje mládež do podsvětí napojeného na organizovaný zločin. „Mám strach, že tahle mafie, jak tady tomu říkáme, získává v našich vesnicích moc,“ soudí Vjačeslav Šadrin, který se na akademii věd zabývá studiem severských domorodých národů.
Konstantin Gusev z Nělemného na svůj mamutí poklad stále čeká. Kdysi našel roh prehistorického nosorožce, ale zahodil ho. Teprve později se dozvěděl, že se podobné kusy prodávají v přepočtu za 180 000 Kč za 0,5 kg a jde o jedny z nejvzácnějších ostatků zvířat uvězněných v permafrostu. V současnosti se Gusev zaměřuje na říční břeh, kde předtím objevil mamutí zub. Koupil si vodní pumpu s hadicí a pomalu odplavuje kusy ledového bahna, aby zjistil, co se skrývá pod ním.
Nejsme připraveni
Podle socioložky Vandy Ignatjevové nedává změna klimatu lidem příliš na výběr: „Přece nějak musejí uživit sebe a rodinu.“ Nicméně ani mamuti nestačí, aby mohl Gusev zůstat na venkově. Lovec se tedy stěhuje do Jakutska, kde se zkusí uživit jinak. Kachny a husy už totiž z regionu v podstatě zmizely – zřejmě odletěly do jiné části Sibiře. Ani sobolí kůže nejsou tak husté, jak bývaly. A zimy, během nichž kdysi spolehlivě zamrzaly řeky či jezera, jsou dnes nevyzpytatelné, takže má Konstantin často problém lovit nebo si i zajet nakoupit.
TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?
Počet obyvatel Nělemného klesl za poslední dekádu z 210 na 180 a jen necelá polovina z nich má práci. Nouze sice žene lidi do měst již dlouho, ale nejistota pramenící ze změn podnebí ji dnes zastiňuje. „Už teď si všímáme, že se k nám stěhuje stále víc klimatických uprchlíků,“ tvrdí badatel Šadrin. „Ale nejsme na ně připraveni. Nedokážeme jim okamžitě pomoct.“