Země jeskyní a skrytých míst: Izraelský Národní park Bejt Guvrin-Maresha

Národní park Bejt Guvrin-Maresha zahrnuje zbytky dvou starověkých měst, která byla vystavěna na křižovatce obchodních cest spojujících Mezopotámii a Egypt. Přestože ruiny tohoto typu nejsou na Středním východě něčím zcela mimořádným, byla lokalita v roce 2014 zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO. Pod těmito bývalými městy a jejich okolím leží totiž něco, co je opravdu světovým unikátem… 

Barvy jarního Judska

Judea neboli Judsko nabízí mozaiku kamenitých vrcholků, úrodných údolí, a věkovitých stříbrnozelených olivových hájů. Na jaře kolem cest žlutě svítí koberce hořčice seté a nepřehlédnutelné trsy kopretiny věncové. Modrají se šalvěje a bílé květy heřmánku se mísí s droboučkými oranžovými kvítky měsíčku rolního. Když stojím uprostřed všech těchto barev, nevím, co mám fotografovat dřív, protože výčet barevných, divokých květin zde zdaleka nekončí.

Z trávy na nás mlčenlivě hledí červené hlaváčky a sasanky proměnlivé (obě rostliny nám svými květy připomínají spíš vlčí máky). Konečně také objevuji nafialovělé protistojky (Gynandriris sisyrinchium) z čeledi kosatcovitých a nakonec i vytoužené purpurové kalichy árónu palestinského (Arum palaestinum). Jsou tu však i růžové bramboříky, narůžovělé vstavače či bílé snědky, které mají v angličtině poetické jméno betlémská hvězda…

Protistojky (čeleď kosatcovitých) jsme potkávali od zeleného Judska až po vyprahlý Národní park En Avedat v Negevské poušti. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Nad našimi hlavami přelétá hejno smaragdových alexandrů malých (Psittacula krameri). Křik papoušků se prolíná s halekáním pastevce shánějícího stádo ovcí, které doprovází množství volavek rusohlavých (Bubulcus ibis). Elegantní bělostní ptáci s okrově žlutým peřím v zátylku, na prsou a na zádech loví hmyz vyrušený pohybujícím se stádem. Některé volavky svou kořist vyhlíží přímo z chundelatých hřbetů, což je pro tento ptačí druh typické (v Africe takto využívají stáda velkých kopytníků). Taktika „lovu z pozorovatelny“ je úspěšná, a tak v zlatavém protisvětle zvěčňuji volavku, která se zmocnila pěkně dlouhé mnohonožky. 

Pozůstatky obřadů i běžného života

Mezi horou Hebron (1 026 metrů n. m.) a pobřežím Středozemního moře se rozkládá Judská nížina (hebrejsky Šefelat Jehuda). V biblických dobách se tady nacházela mnohá významná města, mezi něž patřilo i město Maresha (zmíněné již v biblické Knize Jozue), které Parthové zničili v roce 40 př. n. l. Vedle vypleněné Mareshy pak vyrostlo město Bejt Guvrin, které až do roku 1244 zůstalo křižáckou državou.

Po celá ta staletí lidské generace různých národů hloubily v měkkém křídovém podloží jeskyně, jež jim sloužily nejen jako úkryty, ale také jako cisterny na vodu, lisovny olivového oleje, rituální lázně či místa k pohřbívání. Na funkci jeskyně závisel i její tvar a zdobnost. Zřejmě nejvíce byly „vyšperkovány“ Sidónské pohřební jeskyně, v nichž se na otesaných stěnách vyjímají zrestaurované, často fantaskní malby zvířat (např. bájného griffina s tělem, ocasem a zadníma nohama lva a hlavou a křídly orla).

Docela jinak na nás působí kolumbaria – podzemní prostory s tisíce vytesanými výklenky, v nichž bývali chováni holubi (latinsky columba). Holubi tvořili důležitou součást jídelníčku a jejich trus se používal jako hnojivo. Pro Židy byli i oblíbenými obětními zvířaty, protože byli levní. Jen v areálu archeologických vykopávek biblické Mareshy pod stejnojmenným kopcem Tel Maresha bylo nalezeno 85 kolumbarických jeskyní. V některých výklencích ještě dnes hnízdí holubi skalní (Columba livia). Jde však o opětovně zdivočelou formu domácích holubů. 

Zpěv a krádeže v jeskyních světel a stínů

Dalším unikátem jsou tzv. zvonové jeskyně. V okruhu zhruba tří kilometrů kolem Národního parku Bejt Guvrin-Maresha se jich nachází nejméně 800. Jejich průměrná výška, nebo chcete-li hloubka, je 15 metrů, ale najdete zde i takové jeskyně, které jsou hluboké 25 metrů. 

Zvonové jeskyně byly lidmi vytesány během římského a raného muslimského období při těžbě stavebního kamene a kvůli výrobě vápna. Judská nížina je totiž převážně tvořena měkkou, drobivou křídou, jež je pokryta až tři metry silnou vrstvou tvrdého vápence nazývaného nari. Pevnou krustu na povrchu lidé při těžbě prokopali a poté hloubením vytvořili těžební komín, který se postupně rozšiřoval až do dnešní zvonovité podoby. Odlámané bloky kamenů byly na lanech vytahovány nahoru.

Stojím téměř s pusou dokořán, protože jeskyně, ve které se právě nacházíme, je opravdu impozantní. Jde o několik na sebe navazujících dómů, do nichž malými svrchními otvory (dříve těžebními dírami) dopadá sluneční světlo a vytváří úžasnou hru světel a stínů – jako v nějaké gotické katedrále. Skalní stěny vůbec nejsou jednolité, ale hornina místy vytváří různé obrazce na jakoby bílo béžovém podkladu. Dojem je ještě umocněn šumem holubích křídel. Ptáci v jeskyni hnízdí a tu a tam vyletují či přilétají s proudem světla děrami ve stropě. Scenérií nejsme evidentně okouzleni sami, poněvadž skupina cizinců se spontánně chytne za ruce a rozestoupeni v kruhu začnou zpívat. 

Zatímco utichají poslední tóny nápěvu, všímám si kavek obecných (Corvus monedula), které si do jedné z mnoha štěrbin zvonové jeskyně přinášejí stavební materiál na hnízdo. Seřizuji nastavení fotoaparátu s bleskem a kavky zachycuji právě v okamžiku mezipřistání. Jedné ze zobáku visí girlanda z holubího peří, druhá přináší bílý kámen. Po instalaci do hnízda odlétají pro další materiál, na což čekají holubi, kteří doposud nečinně posedávali na okolních skalních výčnělcích. Slétají se na kavčí hnízdo a než snaživý kavčí pár opět přilétne, odnesou, co mohou. 

Hbití skokani a lezci

Dalšími obyvateli zvonových jeskyní jsou např. kaloni egyptští (Rousettus aegyptiacus). Jde o jediný druh kaloně, který se vyskytuje i v Evropě (na Kypru). Jsou to výhradní býložravci, kteří se živí ovocem. Pištící kolonie ve zvonové jeskyni je ovšem zavěšena tak vysoko, že zhotovení alespoň solidní fotky je nemožné.

Uvolněně si proto užívám atmosféru jedinečného prostoru. Něco podobného jsem ještě neviděla a pravděpodobně zase dlouho neuvidím. Až mi je líto, když nás strážce parku přijde upozornit na zavírací dobu (izraelské parky na jaře zavírají brzy – ve čtyři hodiny odpoledne). 

Vyfotografovat agamu hadrún nebylo vůbec jednoduché – agama zachycená na snímku mě upřeně sleduje a zvažuje, zda už je vhodný čas na úprk. (foto: Denisa Mikešová - se souhlasem k publikování)

Za branami parku rychle propadám šarmu agam hadrún (Laudakia stellio). Nejsou sice kdovíjak barevné (jejich kůže má různé tóny šedi), ale jejich lezecké umění musí zaujmout snad každého. Všechny agamy jsou rychlé a dovedou se bleskově schovat mezi kameny, ale agamy hadrún mi připomínají veverky – když se k nim dostanu nepříjemně blízko, dokážou přeskočit z kamenů, kde se vyhřívaly, až dva metry na nejbližší strom. Během vteřiny se pak bez problémů schovají o čtyři metry výš v koruně. Tento druh agamy si totiž vyhledává úkryty nejen ve skalních štěrbinách, ale i ve stromových dutinách, v nichž se navíc dokáže zaklínit křečovitě otevřenou tlamou.

TIP: Judská a Negevská poušť: Izraelské pustiny, které pulzují životem

Pořízení fotografie přeskakující agamy hadrún tak může být velkou fotografickou výzvou, ale i prostou záminkou, proč se do Izraele, země oplývající nesčetnými přírodními krásami, opět vrátit.