Zbavme se Němců! Poválečný odsun postihl i německé antifašisty

Tisíce sudetských Němců ve spěchu odešly za hranice ještě před příchodem spojeneckých vojsk. Prchali před frontou, ale často s nimi mizeli i prominentní nacisté, kteří se chtěli vyhnout potrestání. A protože mnoho mužů ze Sudet bylo odvedeno do wehrmachtu a nacházelo se nyní mimo svá bydliště, většinu německých obyvatel v českých zemích tvořily ženy, děti a starci.

Bez práv

Hned po osvobození vyhřezla na povrch nenávist Čechů ke všemu německému, kterou přiživovaly veřejné projevy politiků. K nejznámějším patřilo tiskem šířené vystoupení prezidenta Edvarda Beneše v Brně 12. května 1945 o tom, že „německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat“. Dnes se vedou diskuse o tom, jestli tím mínil fyzickou likvidaci Němců, anebo zda termín „vylikvidovat“ znamenal v Benešově podání prostě situaci vyřešit.

Němci byli zbaveni občanských práv a někteří internováni v táborech. Nesměli se sdružovat a navštěvovat parky, poslouchat rozhlas, jezdit ve veřejných prostředcích, nakupovat mohli jen ve vyhrazených hodinách. Obvykle museli nosit bílé pásky a nikdo se nenamáhal mezi nimi více rozlišovat. Vesměs byl uplatňován princip kolektivní viny, který leckdy postihl i německé antifašisty (viz Zapomenutí hrdinové). Ve spisku Ivana Herbena s příznačným názvem Ďábel mluví německy (1945) se tak například dočteme: „Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. Není ani Němců demokratických, každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář.“

Revoluční opatření

Němce, konkrétně muže od 14 do 60 let a ženy od 14 do 55 let, postihla pracovní povinnost a na základě dekretů prezidenta republiky také konfiskace majetku. Hlavním opatřením proti Němcům ale mělo být potrestání vybraných viníků národního utrpení za protektorátu a vysídlení většiny Němců ze země.

V prvních poválečných měsících zasedaly v Sudetech různé „revoluční tribunály“, jež obvykle bez řádného vyšetřování urychleně a bezodkladně odsuzovaly k tvrdým trestům skutečné či domnělé nacisty. Účastnili se jich zástupci armády a místního obyvatelstva, ale nejkrutější obvykle bývali členové partyzánských uskupení, která po válce „pročišťovala“ pohraničí. Víme o krvavých soudech například v oblasti působení oddílu „Václavík“ na Lanškrounsku nebo ozbrojenců plukovníka Hobzy operujících podél česko-rakouské hranice.

Další Němci byli postiženi takzvaným retribučním soudnictvím (zaměřeným primárně na potrestání), které jako mimořádné opatření dopadalo na „zrádce a kolaboranty“ od nejvyšších představitelů protektorátních a okupačních úřadů až po menší ryby na místní úrovni. Z více než 700 popravených bylo 475 Němců (například protektorátní státní ministr Karl Hermann Frank či pražský vládní komisař a historik Josef Pfitzner), dalších 443 osob této národnosti dostalo trest doživotního vězení.

Poválečné „excesy“

Improvizované revoluční tribunály často sahaly k přemrštěnému násilí, nejednaly tak ale pouze ony. Například kvůli plánovanému zřízení velitelství I. divize československé armády bylo v okolí Postoloprt a Žatce od 28. května 1945 zajištěno několik tisíc místních Němců. V internaci byli týráni a někteří popraveni. Řádění vojáků, kterým asistovalo také několik místních obyvatel, bylo už v roce 1947 vyšetřováno parlamentní komisí. Nikdo ovšem nebyl potrestán, protože čin byl prý spáchán „v revoluční době“, a nevztahuje se na něj trestní odpovědnost. Z hromadných hrobů se podařilo exhumovat celkem 763 mrtvol.

Po výbuchu muničního skladu v Ústí nad Labem 31. července 1945 došlo k masakru německého obyvatelstva přímo v ulicích města. Násilnosti prováděli především příslušníci „revolučních gard“ a neznámá skupina civilistů, která do města údajně dorazila krátce před výbuchem. Němci byli surově mláceni, někteří zastřeleni. Z mostu Edvarda Beneše pak útočníci své oběti včetně žen a dětí shazovali přímo do Labe. Přesný počet zabitých neznáme, odhady hovoří o 80 až 100 usmrcených. Vyšetřovací komise vedená ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou označila za viníka německou teroristickou organizaci Werwolf. Podle novějších výzkumů však mohl být celý incident připravenou provokací, která měla zvýšit tlak na právě probíhající konferenci Spojenců v Postupimi, aby dala zelenou hromadnému odsunu Němců z Československa.

„Divoké odsuny“

Těžké chvíle prožívali němečtí obyvatelé Sudet již při osvobozování (či spíše obsazování) tohoto území Rudou armádou. Němci (a hlavně Němky) se před sovětskými vojáky ukrývali v lesích, jednotlivci i rodiny páchali sebevraždy. Pak přišel „partyzánský revoluční chaos“, neboť československé úřady přebíraly správu v pohraničí jen pomalu. Dočasné bezvládí zneužívali rychlokvašení partyzáni a gardisté, kteří podle jednoho hlášení „drancují, napadají příbytky a ohrožují bezpečnost i českých lidí“. Až v polovině května 1945 napochodovalo na území bývalých Sudet také československé vojsko.

Právě vojáci sehráli zásadní roli při provádění prvního vysídlování Němců. Ačkoliv o odsunu ještě Spojenci oficiálně nerozhodli, probíhalo vyhánění Němců na různých místech již od konce května 1945. Bylo prováděno několika způsoby, přičemž nejčastěji směřovali vysídlenci pod ozbrojeným dozorem ke státní hranici pěšky nebo odjížděli v otevřených železničních vagonech (viz Brněnský pochod smrti). Přípravy k vysídlení měly většinou rychlý průběh. Němci museli mnohdy v řádu hodin opustit své domovy, byly jim zabavovány cennosti, vkladní knížky i peněžní hotovost, tolerována bývala jen zavazadla s nejnutnějším vybavením o hmotnosti 30–50 kg a jídlo na několik dní. 

Podle historiků Tomáše Staňka a Adriana Portmanna se nazývaly kvůli koordinaci místních orgánů s armádou i vyššími místy „organizované divoké odsuny“ a od konce války do podzimu 1945 bylo takto vysídleno za hranice až 750 000 osob.

Není známo, kolik obětí si poválečné násilí a „divoké odsuny“ vyžádaly. Česko-německá komise historiků přišla v polovině devadesátých let minulého století s odhadem, podle kterého mělo jít o číslo mezi 19 a 30 tisíci sudetských Němců, kteří zemřeli během prvních poválečných let. Dnes víme, že od konce války do konce roku 1945 zahynulo 8 až 10 tisíc Němců, přičemž asi polovina z nich následkem přímého násilí nebo v táborech a věznicích.

Organizované vysídlení

Teprve na začátku srpna 1945 Spojenci zasedající na Postupimské konferenci oficiálně schválili odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Vymínili si přitom, že vše bude probíhat spořádaně a v humánních podmínkách. Vysídlování sudetských Němců tak muselo být zastaveno a centrální úřady začaly urychleně vypracovávat předpisy pro organizovaný transfer, který pak probíhal od ledna do listopadu 1946.

Logisticky obtížnou a ohromnou akci řídilo ministerstvo vnitra a prováděly okresní správní komise nebo národní výbory za pomoci orgánů národní bezpečnosti. Základní „odsuvnou jednotkou“ byla rodina, kterou úřad dopisem či vyhláškou vyrozuměl o jejím zařazení do transportu a o místě a čase shromáždění. Vedle toho ji také informoval o tom, co si smí odvézt a jakým způsobem má zabezpečit byt nebo domek. V určený den rodinu přepravili do sběrného střediska, kde se sestavovaly jednotlivé transporty. Zde byl zajištěn zdravotní dohled (často od německých lékařů, kteří pak byli s transportem rovněž odsunuti) a základní hygiena, navíc se tu německé rodiny nemusely obávat násilností.

Deportace Němců probíhala po železnici v krytých vagonech, přičemž každý transport tvořilo okolo 1 200 osob. Do amerického okupačního pásma si každý mohl vézt 70 kg zavazadel, do sovětského jen 50 kg. Zakázány byly cennosti, vkladní knížky a hotovost nad 1 000 marek. Na hranicích fungovaly předávací stanice spojeneckých orgánů, které se staraly o distribuci transportů do různých míst Německa.

První vlak vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní (podle některých pramenů z Českých Budějovic). Podle oficiálních československých údajů bylo takto vysídleno 2 232 541 Němců, z čehož 1 446 059 odjelo do amerického a britského okupačního pásma a 786 482 do sovětské zóny. Dalších asi 350 000 Němců opustilo v téže době Sudety jinou cestou, takže zde kromě specialistů či smíšených manželství zůstali už jen Němci, které do spojeneckého uzavření hranic hromadným transportům koncem roku 1946 nestihli Čechoslováci vysídlit. Později však ještě z Československa vyrážely dodatečné transporty za účelem slučování rodin. V pohraničí také dožívalo několik tisíc osob „vyňatých z odsunu cestou milosti“ – jednalo se většinou o staré a nemocné lidi či osoby v ústavech a starobincích.