Vítězové a poražení: Benešovy dekrety dodnes budí protichůdné emoce

Benešovy dekrety osudově ovlivnily životy milionů lidí a zásadním způsobem se dotkly soužití Čechů a Němců

31.07.2022 - František Stellner



Češi a Slováci si v roce 1918 vytvořili společný stát, který vnutili Němcům v Sudetech a dalších oblastech republiky. I z tohoto důvodu se mnoho z nich přidalo k Sudetoněmecké straně a později přivítalo mnichovskou dohodu a připojení Sudet k Velkoněmecké říši. Druhá světová válka rozpoutaná nacisty přinesla nezměrné utrpení. Nelze se divit, že německé zločiny, vyhlazení milionů nevinných lidí, pronásledování občanů s jinými politickými názory a tyranské okupační praktiky měly za následek touhu po odplatě a mstě. V obnoveném Československu napočítali 360 000 obětí nacistické zvůle, včetně 270 000 zavražděných Židů.

Obnova státu probíhala na konci druhé světové války v režii exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a vedení československých komunistů opírající se o podporu Sovětského svazu. Jelikož nemohl fungovat parlament, vydávala vláda zákony ve formě prezidentských dekretů. Ty nařídily znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedly centrální plánování, všeobecnou pracovní povinnost, dále předepsaly ztrátu československého státního občanství Němců a Maďarů, stejně jako konfiskaci majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, zrušení německé univerzity a německých technických vysokých škol

N pro nežádoucí

Konec války na českém území přivítalo také německé obyvatelstvo, u nějž po útěku či zatčení protagonistů okupační éry převládla optimistická představa, že dojde ke smíření s Čechy a k obnově předválečného soužití. Jenže vítězové se dohodli na realizaci organizovaného odsunu Němců, kteří zůstali mimo poválečné německé hranice. Československá vláda využila situace a rozhodla se zbavit německé menšiny, a tím navždy zabránit pokusům o rozbití republiky z národnostních důvodů, jak k tomu došlo v roce 1938. Svou roli sehrál i ohled na populárnost této politiky u voličů, kteří se v rozjitřené době chtěli pomstít za okupaci a teror či za podporu nacistů ze strany sudetských Němců. A samozřejmě vyhnání Němců a konfiskace jejich majetku uvolnilo miliardové jmění, kterého se mohly zmocnit tisíce vlastenců. 

Němcům nejdříve život znepříjemňovala různá nařízení, která platila pro všechny bez rozdílu. Museli nosit na rukávu bílé pásky s písmenem N a bylo jim striktně zakázáno zdobit se československou trikolorou. Podobně na svých domech nesměli vyvěšovat vlajky republiky a vítězných Spojenců, ale museli vyvěsit bílé prapory. Byl pro ně vyhlášen zákaz vycházení po osmé hodině večerní, nakupovat směli se zvláštními potravinovými lístky pouze během několika málo přesně vymezených hodin denně. Pokud nepracovali na směny, měli povinnost se podílet na odklízení trosek a obnově domů či cest též v neděli. 

Namísto odpuštění a smíření začalo v květnu 1945 hromadné zatýkání a internování Němců. Z různých továrních a jiných budov a prostor byly vybudovány internační tábory. Nejdříve byli shromážděni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let, kteří si mohli vzít jenom doklady, svršky a jídlo na tři dny. Ženám, dětem a starým lidem bylo přikázáno zdržovat se výhradně v místech bydliště. Muži byli podrobeni důkladné fyzické prohlídce, pátralo se především po tetování, které měli příslušníci nechvalně proslulých jednotek SS.

Historik Petr Šulka popsal na základě vzpomínek pamětníků, co se s nimi dále dělo v Chomutově: „Ti pak byli odvedeni na druhou stranu hřiště, kde se museli vysvléknout do naha. Poté byli přivedení bývalí vězni koncentračních táborů, kteří se na SSmanny vrhli a začali je brutálně bít. Za pomoci hořících pytlů od vápna je nutili se obrátit. I přes to že mnozí upadli do bezvědomí, bití nepřestávalo. Konec veřejnému výprasku udělal až sovětský poručík, který všechny ztýrané SSmanny zastřelil dávkou ze samopalu. Byl velmi rozčilen a trýznitelům vytkl jejich chování. Neměli se, dle něj, dopouštět veřejně takových surovostí, ale měli je rovnou zastřelit.“ 

„Spravedlivá“ odplata

Na mnoha místech docházelo pod vedením místních orgánů nebo různých partyzánských a odbojových skupin k takzvanému divokému odsunu, kdy byli Němci vyhnáni ze svých domovů ještě před oficiálně organizovaným vysídlením. Bylo to možné díky rozpadu státní moci poté, co se okupační správa zhroutila a nová se teprve ustavovala.

V tomto chaotickém období se odehrálo mnoho tragédií, kdy si oběti nacistické perzekuce a pozůstalí po zavražděných vyřizovali účty s jakýmkoliv Němcem včetně žen a dětí. Také kolaboranti nebo zbabělci si často urychleně vyráběli zásluhy neobyčejnou krutostí vůči německým spoluobyvatelům, kteří mnohokrát s válečnými zločiny neměli nic společného. A mnozí údajní partyzáni zneužívali situace, okrádali Němce a vše maskovali hesly o spravedlivé odplatě.

Například na hrůzy v Lanškrouně vzpomínali pamětníci i po mnoha letech s děsem v očích, neboť partyzáni shromáždili Němce na náměstí, bili je do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Některé vhodili do vodní nádrže, jiné pověsili na pouliční plynové lampy nebo zastřelili u stěny radnice. Většina byla odsouzena k smrti, menšina k výprasku, který probíhal tak, že nahé oběti přivázali k sudu a bili je dřevěnými tyčemi. 

Mnoho Čechů s podobnými excesy nesouhlasilo, ale byli umlčeni či zastrašeni hysterickými „mstiteli“ českého národa. Nutno však připomenout, že v této době se veřejnost začala seznamovat s obludnou šíří nacistických zločinů, včetně milionů mužů, žen a dětí vyvražděných v plynových komorách ve vyhlazovacích táborech. A navíc se Němci na mnoha místech dopouštěli násilí i po ukončení války. Kupříkladu v lesích a horách se skrývalo mnoho fanatiků a válečných zločinců, kteří se odmítali vzdát a útočili na české obyvatele. Němci přinucení pracovat po vyhlášení dekretu o jejich všeobecné pracovní povinnosti se samozřejmě v továrnách, dolech či na polích nijak výrazně neangažovali a častokrát práci sabotovali. 

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

V červenci 1945 vydala vláda dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení, na jehož základě byl dokončen odsun německého obyvatelstva. Dnes se odhaduje, že během odsunu zemřelo 15 000 až 30 000 Němců. Ze třímilionové německé menšiny zbylo v Československu 200 000 občanů německé národnosti, kteří prokázali antifašistickou činnost nebo byli oběťmi nacistického režimu. Pro srovnání uveďme, že různé události v letech 1939 až 1949 připravily o domov přibližně jedenáct milionů Němců ze střední a východní Evropy a bývalých německých východních území.


Další články v sekci