Zákonitosti mezidruhového křížení: Původní a nové zvířecí druhy

Křížení různých druhů je nedílnou součástí dění v přírodě. Současný nárůst vzniku mezidruhových hybridů ale hrozí přerůst v „babylonské zmatení“ pozemských forem života.

Objevitel nových želv

Newyorský veterinář William McCord byl na přelomu 80. a 90. let minulého století hvězdou mezi amatérskými odborníky na želvy. S pomocí svých čínských a hongkongských spolupracovníků dovezl z Číny do Spojených států řadu unikátních říčních i suchozemských želv. Mnoho z nich pak s přispěním profesionálů popsal jako zcela nové druhy, které byly velmi rychle zapsány na seznam vážně ohrožených živočichů. 

Pozlátko z McCordovy skvělé zoologické „fasády“ se však začalo vzápětí odlupovat. Americké úřady totiž odhalily, že veterinář je zapojen do jednoho z největších mezinárodních gangů ilegálně obchodujících s ohroženými druhy plazů. Vzápětí se pod drobnohled některých zoologů dostaly i druhy želv popsané McCordem. James Parham z University of California v Berkeley provedl genetické analýzy a došel k šokujícímu závěru. Z více než deseti McCordem popsaných druhů želv je pro vědu nový jen jeden! A nejméně šest „druhů“ jsou ve skutečnosti mezidruhoví kříženci. 

Vymírající druhy na objednávku

Parham se opakovaně vypravil do Číny a navštívil tam několik farem, které chovají tamější druhy želv. Prodávají je na maso, ale i jako zdroj surovin pro tradiční čínskou medicínu. Želvy různých druhů se v těchto chovech nejednou mezi sebou kříží a vznikají mezidruhoví hybridi. Právě z těchto zdrojů pocházely exempláře, které McCord dovážel do Ameriky a popisoval je jako nové druhy. 

Například želva popsaná McCordem jako Mauremys iversoni byla ve skutečnosti křížencem želvy krátkonosé (Mauremys mutica) a želvy třípásé (Cuora trifasciata). Další McCordova želva Cuora serrata vznikla zkřížením želvy hranaté (Pyxidea mouhoti) a želvy žlutočelé (Cuora galbinifrons). Čínští podvodníci dokonce různé druhy želv křížili zcela cíleně, aby mohli hybridy prodávat západním zoologům jako vymírající druhy z volné přírody. 

Cizí, nebo vlastní peří? 

Případy, kdy genetický materiál potomků pochází od příslušníků různých druhů, se zdaleka neomezují jen na zvířata chovaná společně v zajetí. I ve volné přírodě k mezidruhovému páření dochází a u některých skupin živočichů se to děje poměrně často. Jako názorný příklad lze uvést rajky (Paradisaeidae) žijící na Nové Guineji, Molukách a ve východní Austrálii. 

Samci těchto ptáků jsou nápadní pestrými barvami, kovově lesklým peřím a nejrůznějšími „péřovými ozdobami“. Samičky jsou o poznání méně výrazné. Tam, kde se areály výskytu rajek různých druhů překrývají, mohou samci při výběru partnerky „sáhnout vedle“. Oplodní tak samičku jiného druhu a z jejích vajíček se líhnou ptáci, v jejichž vhledu se kombinují znaky obou rodičovských druhů. Mnozí z těchto hybridů byli popsáni jako samostatné druhy. 

Druhový zmatek a neuvážené škrty

Dvacátého září 1944 ulovil australský kapitán Neptune Blood v papuánském údolí Waghi ptáka, jakého vědci nikdy předtím – a ani nikdy potom – neviděli. Rajka byla popsána jako nový druh a na počest svého objevitele obdařena vědeckým jménem Paradisaea bloodi čili rajka Bloodova. Dnes už mezi čtyřiceti vědou uznanými druhy rajek nefiguruje. Není pochyb o tom, že kapitán Blood ulovil křížence rajky volavé (Paradisaea raggiana) s rajkou modrokřídlou (Paradisaea rudolphi). Spolu s „rajkou Bloodovou“ bylo ze seznamu druhů rajek vymeteno třiadvacet dalších hybridů. 

 

Někdy však mohlo být se špinavou vodou mezidruhových kříženců vylito z vaničky i dítě v podobě vzácného druhu rajky, jenž dlouho unikal pozornosti přírodovědců a dnes může být už vyhuben. Ve své knize Ztracené rajky se ornitolog Errol Fuller pozastavuje nad tím, že ze seznamu „pravých“ rajek byla vyřazena rajka Janthothorax bensbachi. Tento pták je znám z jediného exempláře uloveného v roce 1894 Nizozemcem Bensbachem v novoguinejském pohoří Arafak. Rajku později ornitologové označili za hybrida rajky malé (Paradisaea minor) s rajkou štítnatou (Ptiloris magnificus).

Errolu Fullerovi se ovšem zdá krajně nepravděpodobné, že by se zástupci těchto dvou druhů spletli a vzájemně se zkřížili. Na to je mezi nimi příliš velký rozdíl jak ve velikosti, tak i ve zbarvení a řadě dalších znaků. Bensbachova rajka navíc nenese mnoho rysů, které by bylo možné připsat dědictví po rajce malé nebo rajce štítnaté. 

Mýtus o neplodnosti

Nevíme, nakolik byli hybridi rajek životaschopní nebo dokonce plodní. Mnoho mezidruhových kříženců má však plodnost narušenou přinejmenším u jednoho pohlaví. U ptačích hybridů postihuje neplodnost přednostně samice, u savčích mezidruhových kříženců se s narušenou plodností potýkají většinou samci. Neplodnost hybridů však nepředstavuje železné pravidlo. Naopak, spousta mezidruhových kříženců plodí potomky bez nejmenších obtíží a ti se pak mají čile k světu. 

Americký rak Orconectes rusticus žil původně v povodí řeky Ohio. S přispěním rybářů, kteří jej používali jako návnadu při lovu ryb, se rozšířil na rozsáhlá území Severní Ameriky. Na svém postupu se střetával s rakem druhu Orconectes propinquus a křížil se s ním. Nad rakem Orconectes propinquus pak měl navrch nejen vetřelec Orconectes rusticus ale dokonce i kříženci obou druhů. Mezidruhoví hybridi tak významně přispívají k tomu, že Orconectes propinquus vyklízí pozice a z volné přírody pomalu ale jistě mizí. 

Mezidruhové křížení jako záchrana

Podobně zdatní jako kříženci raků jsou i mezidruhoví kříženci galapážských pěnkav označovaných často jako pěnkavy Darwinovy. Právě výzkum těchto galapážských pěvců totiž významně přispěl ke zformování Darwinovy evoluční teorie přírodního výběru. 

Na galapážském ostrově Floreana žijí vedle sebe pěnkavka hmyzožravá (Camarhynchus pauper) a pěnkavka malinká (Camarhynchus parvulus). V 60. letech minulého století se na ostrov dostala moucha Philornis downsi, která klade vajíčka na hlavu mláďat pěnkavek. Z vajíčka se vylíhne larva, která se uhnízdí v dýchacích cestách mláděte a saje tam krev. Při silnějším napadení více larvami mláďata hynou. Pokud ptáčata přeci jen přežijí, mívají v dospělosti poškozené a deformované dýchací cesty.

 

Pěnkavka hmyzožravá je k infekci mušími larvami mnohem náchylnější než její podstatně menší příbuzná. Vědci se proto obávali, že pěnkavka hmyzožravá brzy vyhyne. Pták si ale našel pozoruhodnou cestičku k záchraně. Samičky pěnkavky hmyzožravé se stále častěji páří se samci pěnkavky malinké a samečky vlastního druhu ignorují. Zřejmě je to tím, že samci pěnkavky malinké nemívají dýchací cesty poškozené mušími larvami a lépe proto zpívají. Pro samičky pěnkavky hmyzožravé jsou atraktivnější než jejich vlastní samci, kteří přišli o hlas. 

Na ostrově rychle přibývá mezidruhových kříženců a ti jsou k larvám much odolnější než původní populace pěnkavky hmyzožravé. Nelze vyloučit, že pěnkavka hmyzožravá zmizí a nahradí ji nový druh vzniklý z mezidruhového hybrida.