Záhadné planetky: Binární systémy i největší asteroid Sluneční soustavy
Astronomové považovali asteroidy neboli planetky dlouho jen za slabé bodové zdroje světla na obloze. Povrch těchto těles zůstával záhadou, kterou se podařilo rozkrýt teprve nedávno díky detailním snímkům z kosmických sond
Planetka Gaspra objevená už v roce 1916 se o 75 let později stala prvním cílem našich kosmických průzkumníků: 29. října 1991 ji při průletu studovala sonda Galileo směřující k Jupiteru. Gaspra představuje asteroid typu S (obsahuje silikáty bohaté na kovy), který obíhá blízko vnitřního okraje pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera. Těleso dosahuje rozměrů 18,2 × 10,5 × 8,9 km a kolem vlastní osy se otočí jednou za sedm hodin. Na jeho povrchu pokrytém asi metrovou vrstvou regolitu se podařilo objevit 600 kráterů, přičemž největší měří v průměru 1,5 km. Planetka odráží 20 % dopadajícího světla. (foto: NASA/JPL/USGS, CC0)
Binární systém Ida a Dactyl
První objevenou planetkou s měsícem se stal vesmírný objekt nazvaný později Ida. Na fotografiích ze sondy Galileo astronomové brzy rozeznali jeho malého průvodce o průměru 1,4 km, který poté dostal jméno Dactyl: kolem rodného tělesa krouží ve vzdálenosti 90 km a jeden oběh dokončí za 1,54 dne. Planetka o rozměrech 53,6 × 24 × 15,2 km má nepravidelný tvar a kolem Slunce obíhá s periodou 4,84 roku, přičemž kolem své osy se otočí jednou za 4,63 hodiny. Patří rovněž mezi asteroidy typu S a její povrch pokrývají impaktní krátery a regolit. V roce 1884 ji objevil astronom Johann Palisa. (foto: NASA/JPL, CC0)
Místo neplánovaného přistání
Planetka Eros dostala jméno podle řeckého boha lásky. Těleso o velikosti 34,4 × 11,2 × 11,2 km má nepravidelný tvar, kolem své osy se otočí jednou za 5,27 hodiny a teplota na jeho povrchu dosahuje ve dne 100 °C, zatímco v noci klesá až k −150 °C. Planetku se podařilo objevit v roce 1898: patří mezi tzv. blízkozemní asteroidy typu Amor, které se zvnějšku přibližují k dráze Země. Z orbity ji studovala sonda NASA nazvaná NEAR neboli Near Earth Asteroid Rendezvous, jež v roce 2001 dokonce neplánovaně přistála na jejím povrchu. (foto: NASA/JPL/JHUAPL, CC0)
Zárodečný materiál
Pozorování odhalila, že planetka Lutetia o průměru 130 km představuje fragment stejného materiálu, z něhož v rané fázi vývoje Sluneční soustavy vznikla Země, Venuše či Merkur. Vlastnosti zmíněného asteroidu se totiž nápadně podobají jednomu vzácnému typu meteoritů nacházených na naší planetě – tzv. enstatických chondritů, jež pravděpodobně vznikly ve vnitřní části Sluneční soustavy. Většina těles z vnitřních oblastí se v průběhu milionů let postupně stala součástí rodících se planet, avšak některé z velkých objektů o průměru kolem 100 km byly naopak vymrštěny na oběžné dráhy ve větších vzdálenostech od Slunce.(foto: ESA, CC0)
Zrozena splynutím
Jak v roce 2005 odhalila japonská sonda Hajabusa, planetka Itokawa má zvláštní tvar, přičemž na délku měří 540 m. Zmíněný průzkumník pak dopravil na Zemi vzorek materiálu z jejího povrchu. Detailní pohled do komplikovaného nitra planetky vyvolal také řadu spekulací o jejím zrodu: Mimo jiné mohla vzniknout splynutím dvou těles. Na základě extrémně přesných měření totiž astronomové zjistili, že má těleso v různých částech odlišnou hustotu. Odhalení vnitřní struktury Itokawy astronomům nejen poskytuje informace o jejím vzniku, ale může jim také pomoct při porozumění dějům, k nimž dochází při srážce dvou planetek. (foto: JAXA, CC0)
Model vzniku Země zpochybněn
Jak vyplývá z průzkumu sondy Dawn, patří planetka Vesta s průměrem 525 km k největším planetárním embryím neboli zárodkům planet. Závěr zní přitom jednoznačně: její kůra je třikrát silnější, než jsme předpokládali. „Velmi pozoruhodná je absence specifického minerálu – olivínu – na jejím povrchu,“ vysvětluje planetolog Harold Clenet a dodává: „Znamená to, že kůra planetky neměří třicet kilometrů, jak naznačovaly modely, ale více než osmdesát.“ Uvedené objevy přitom částečně zpochybňují modely, jež popisují vznik Vesty, a tudíž i kamenných planet Sluneční soustavy včetně Země. (foto: NASA/JPL/MPS/DLR/IDA/Björn Jónsson, CC0)