Za poklady templářů: Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

O templářích můžeme s nadsázkou mluvit jako o první nadnárodní korporaci v dějinách. Prakticky ve všech zemích Evropy i křesťanského Blízkého východu se řád usadil na vrcholku moci a poskytoval nenahraditelné služby, jež chtěl využívat každý: od prosperujícího tesaře, který potřeboval peníze na rozvoj své dílny, po neúspěšného krále, jehož stahovala ke dnu vyčerpávající válka. 

Tzv. komendy neboli templářská opevněná správní a duchovní centra představovala vzor organizační efektivity a stability uprostřed světa často zmítaného chaosem (viz Jak fungovaly komendy?). Členové řádu zůstávali mimo dosah světské spravedlnosti, a neohlíželi se tak na zájmy baronů a vévodů. A tam, kde by je někdo chtěl nutit, měli pádnou odpověď v podobě disciplinovaného a skvěle trénovaného rytířstva s nezlomnou morálkou. Ani takový kolos však nakonec nedokázal čelit tlakům historie. 

Křesťanské dědictví

Křesťané rozhodně nebyli ve Svaté zemi neznámí, naopak. Nevelký region mezi řekou Jordán a Středozemním mořem – zahrnující dnes zhruba území Izraele, Palestiny a části Sýrie i Libanonu – pro ně představoval domov už od zrodu jejich víry. Ačkoliv roku 638 dobyli oblast muslimové, stoupencům Ježíšova učení se tam velmi dařilo již od chvíle, kdy křesťanství povýšilo na státní náboženství Říma. Jeho rozkvětu pomohla rovněž pozdější nadvláda Byzance, jež podporovala poutě na svatá místa: Jedné z nich se počátkem 4. století zúčastnila i matka císaře Konstantina. S křesťany navíc žili promíseni původní židovští obyvatelé, takže ačkoliv se o Svaté zemi často mluví jako o muslimské, tvořili vyznavači islámu asi jen polovinu tamní populace. Moc však drželi v rukou chalífové a později si lokalitu podrobili seldžučtí Turci. 

Přes všechny dějinné kotrmelce ovšem poutě na svatá místa nikdy neustaly, ačkoliv s odchodem byzantských vládců proud poutníků výrazně zeslábl. Okolo roku 1000 nicméně zájem opět narostl, a řád špitálníků dokonce otevřel v Jeruzalémě ubytovnu a nemocnici. Představovat si ovšem poutníky jako lidové „turisty“ by bylo zavádějící: Cestovat tisíce kilometrů, platit si výlohy za přepravu lodí, ubytování a jídlo a během té doby přijít o výdělek doma – to si mohli dovolit výhradně úspěšní kupci nebo šlechtici. Ani pro zmíněnou elitu přitom nebyla výprava snadná či bezpečná. V přístavech, oázách i podél cest číhalo nemálo banditů, kteří si na neopatrné poutníky převážející peníze rádi počíhali. 

Vratká stabilita

Situace se nijak nezlepšila ani poté, co v Evropě vypukla křižácká horečka. Nezrodila se samozřejmě z ničeho – za vším stála snaha byzantského císaře Alexia odlehčit náporu, který vytvářeli seldžučtí Turci na hranicích jeho říše. Jelikož krátce předtím dobyli Jeruzalém, přišlo panovníkovi vhodné „připomenout“ křesťanským souvěrcům na západě, že je třeba si vzít svatá místa zpět. Doufal, že omezená vojenská operace bude pro Turky dostatečným vyrušením. Nadšené přijetí jeho návrhu papežem Urbanem II. ho překvapilo a shromáždění stotisícové armády, jež se následně vydala do Svaté země, nejspíš také. 

Křížová výprava po mnoha krvavých střetech uspěla a roku 1099 skončil Jeruzalém v křesťanských rukou – jen aby se tam okamžitě odehrál krutý masakr civilistů. Většina dobyvatelů se poté vrátila domů a ve Svaté zemi zůstalo pouze několik tisíc odhodlaných jedinců. Celý Jeruzalém například držely jen tři stovky mužů!

V tomto kritickém období měli křižáci obyčejné štěstí. Muslimský svět se dělil na tři mocné znesvářené bloky: sunnitský sídlící v Bagdádu, šíitský v Káhiře a turecký v perském Isfahánu. Jeruzalém pro ně sice představoval náboženský symbol, ale také vzdálenou a ekonomicky nedůležitou výspu, které se zmocnili málo početní fanatici ze západu. Hrozba od tradičních muslimských sousedů se jim jevila jako mnohem větší a akutnější, díky čemuž měla nově ustavená křesťanská vláda šanci se stabilizovat. 

Dejte jim kříž a meč

A zmíněný okamžik zrodil templáře. Pomoc poutníkům skrz špitály byla sice potřebná, ale na bezpečí cest neměla vliv. S rostoucím přílivem „turistů“ se stále víc ukazovala jejich zranitelnost. Osm rytířů proto oslovilo jeruzalémského krále Balduina a předestřeli mu zcela nový koncept náboženského řádu, který by cestovatele chránil. Jeho členové měli být mnichy a dodržovat přísná pravidla i celibát, ale zároveň by šlo o jedince trénované a zocelené v boji. 

Panovník nápad schválil, a roku 1128 tak rytíři poslali petici papeži Honoriovi, ačkoliv netušili, jak se k myšlence postaví. Církev sice vždy hovořila o „boji“, ale mínila spíš zápas duchovní, směřující ke spasení. Katolické instituce neprolévaly krev z principu nikdy – i při inkvizičních procesech, kdy se používalo mučení a upalování, vykonávaly tyto neradostné povinnosti orgány světského práva, takže církev mohla zůstat formálně čistá. Nová situace si však žádala neotřelá řešení, a papež tedy o jedenáct let později založení řádu posvětil. 

Pro své hlavní sídlo dostali rytíři k dispozici část královského paláce přímo na Chrámové hoře, o níž se věřilo, že ukrývá ruiny Šalamounova chrámu. Nově vzniklý řád si tak dal do vínku vskutku ctihodné jméno – Chudí rytíři Kristovi Šalamounova chrámu – a prvním velmistrem se stal Francouz Hugues de Payens. 

Rodí se nová moc

Podle středověkých standardů znamenal nový řád okamžitý hit. Poutníci vracející se do Evropy nešetřili chválou a díky na adresu statečných mužů, kteří je doprovázeli na cestách a v klíčových přestupních uzlech vybudovali bezpečná útočiště. K řádu se přidávaly stovky ostřílených rytířů středního věku, kteří dosáhli vrcholu sil a cítili, že další úspěchy už je v životě nečekají, zatímco mohli dojít spasení skrze svatou službu. Příležitost ke kariérnímu vzestupu dostali rovněž příslušníci nižších vrstev, neboť se mohli stát „seržanty“ – nejen služebníky, ale také kaplany, úředníky či vojáky. 

Spojení až fanatické čestnosti a pokory s bojovými schopnostmi vyřešilo také staletí trvající problém, jenž se stal jedním z motorů raketového vzestupu řádu. Mezi šlechtou i vyšším měšťanstvem bývalo zvykem ukládat cennosti a peníze do úschovy u církevních institucí, přičemž se předpokládalo, že znesvěcení a rabování svatých míst se armády v časech války vyhnou. Morálka však byla obvykle jen slabým strašákem a vyplenit klášterní pokladnu chráněnou muži, kteří z principu nikdy nebojují, představovalo ohromné lákadlo pro obyčejné lapky i loupeživé barony. Nicméně úschova v komendě, kde majetek střeží nezkorumpovatelní a nejodvážnější válečníci křesťanského světa, a to zcela zdarma? Zájemci se jen hrnuli. 

Bezpečně na cestách

Úschova pokladů se tak vedle ochrany poutníků ukázala jako nejvíc vyžadovaná služba a vděční šlechtici věnovali řádu nemálo pozemků i zlata. Templáři sami sebe nikdy neprezentovali coby otevřeně ziskový projekt, nýbrž jako charitu, jež veškeré obdržené prostředky používá na budování hradů chránících nově vzniklé křesťanské státy v Palestině a Sýrii. Jejich výstavba a udržování posádek však polykaly astronomické částky, a řád proto svou „nabídku“ záhy rozšířil. 

Mezi hlavní služby patřilo vydávání směnek cestovatelům. Ti mohli složit obnos v některé z evropských komend a obtěžkáni pouze listinou si peníze zase vyzvedli ve Svaté zemi, což výrazně omezovalo choutky lupičů. Vděčný poutník sice formálně nemusel nic zaplatit, avšak obvykle řádu dobrovolně věnoval slušný obnos coby dar. Templáři začali peníze také půjčovat, aby se však vyhnuli nařčení z „lichvy“, nesměli si účtovat žádné úroky. Velmi chytře tedy přišli se systémem skrytých provizí a do smluv vkládali dodatečné podmínky: Pokud by například v období zápůjčky hodnota měny klesla, byl dlužník vracející peníze nucen dorovnat vzniklý rozdíl fixní částkou – a podle dochovaných účetních knih k nějakému tomu „poklesu“ došlo vždycky. Podobně dostávali templáři za finanční půjčky do držení půdu a mohli volně nakládat s jejími plody. 

Dokončení: Za poklady templářů (2): Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu? (vychází ve čtvrtek 11. listopadu)

Další privilegia se jen hrnula. Komendy obvykle obklopovala pole a vinohrady a na jejich pozemcích vyrůstaly mlýny či dílny, které templáři pronajímali. Komendy měly také právo pořádat místní trhy a vybírat mýto. Peníze se tak kupily a obratem putovaly do Svaté země v přísně střežených konvojích.