Z šatů rovnou do uniformy: Zapomenuté hrdinky, které bojovaly proti nepříteli

Za druhé světové války vstoupilo do československé zahraniční armády na různých frontách více než 1 500 příslušnic „něžného pohlaví“. Značná část z nich přitom pocházela z Masarykovy mladé republiky.

„Holky těžší to maj“

Součást tehdejší země tvořil i vzdálený re­gion na území dnešní Ukrajiny, a sice takzvaná Podkarpatská Rus. Šlo o kraj, který oplývá nádhernou a čistou přírodou, ale také byl a stále je velmi chudý. Děti chodily do školy – pokud vůbec – jen velmi krátce, pak musely přiložit ruku k dílu. Negramotnost byla proto v tomto Praze vzdáleném koutu světa velmi častá, přičemž dívek se týkala ještě více. Žena přece nepotřebuje vzdělání, protože jejím úkolem bude pracovat celý život v zemědělství – s drobnými a početnými přetržkami v době porodu a šestinedělí.

Takový osud měla nachystán i Eva Markovičová narozená roku 1922 v malé vesnice Rekyty. Stejně jako mnoho jejích kamarádek musela i ona po vychození několika tříd obecné školy nastoupit do služby. Práce na hospodářství byla ale velmi těžká, úmorná a špatně placená. Dívky se navíc nejednou stávaly objektem touhy svých pánů. Eva byla přesně ten případ. Sedlák si na ni počkal ve stáji a povalil ji na slámu… Proto se rozhodla utéct a v tomto úmyslu ji ještě utvrdila okupace rodného kraje Maďary v březnu 1939.

Vábení SSSR

Za střeženými hranicemi se však rozkládala ohromná říše, kde vládli bolševici. Tato země byla pro všechny velkou neznámou. Jen se o ní tradovalo, že je to místo, kde rozhodují obyčejní lidé. Stát pro dělníky a rolníky. To by bylo něco, žít jako člověk. Eva – stejně jako desetitisíce dalších mladých lidí – podlehla vábivým slovům o „ráji na zemi“ a rozhodla se do SSSR utéci.

Jenže pokud měla pocit, že její utrpení už nemůže být větší, nemohla se víc mýlit. Za nelegální překročení hranic byla zatčena a následně odsouzena k několika letům v nechvalně proslulém systému pracovních gulagů. Za úkol dostala kácet stromy sekerou, což je práce náročná i pro statné muže. Nakonec jí pomohla hodná dozorkyně a „doporučila“ napít se kontaminované vody, kvůli čemuž onemocněla tyfem a mohla se v klidu léčit.

Eva potom v roce 1943 vstoupila do československé vojenské jednotky v SSSR, kde se vycvičila na protiletadlovou dělostřelkyni. Byla to funkce velmi namáhavá a přidělovali se k ní proto fyzicky zdatní lidé. Mladá žena se tam rozhodně neztratila; drobná, ale houževnatá, rodným krajem a gulagem zocelená dívka se stala naší nejúspěšnější protiletadlovou dělostřelkyní a měla na kontě podíl na několika sestřelech německých letadel.

Dobrý anděl

Mezi Židy žijícími v předválečném Československu bychom našli mnoho vysokoškolsky vzdělaných osob, mezi kterými bylo dokonce vysoké procento žen. K nim patřila i Gertruda Engelová. Ta se narodila roku 1910 v Českém Krumlově do rodiny Mořice Frankensteina a Marty, rozené Freundové. Dívka se sice hlásila k české národnosti, vyznání však udávala židovské.

V letech 1921–1929 navštěvovala státní reálné gymnázium v Žatci. Ihned po maturitě začala studovat na německé lékařské fakultě v Praze, přičemž školu úspěšně zakončila roku 1937. Praxi zahájila na dětské klinice v Praze, po půlroce přestoupila na bakteriologický ústav (obě instituce byly německé) a od počátku roku 1938 do října toho roku působila na dětské klinice profesora Brdlíka. Pak ji však čekalo vyloučení z rasových důvodů, což byl také jeden z důvodů, proč dne 15. června 1939 ilegálně přešla v oblasti Beskyd do Polska.

V zahraničí se seznámila s Františkem Engelem, doktorem, který emigroval ze stejných pohnutek. Vzali se a spolu vstoupili do československých vojenských jednotek v SSSR. Zatímco výborný chirurg František se stal vrchním šéflékařem, Gertruda měla na starosti nemocniční oddělení, péči o děti a ženskou část vojska. Proslula jako velice milá a empatická žena, kterou měli všichni rádi. Nutno dodat, že útěk do zahraničí Trudě pravděpodobně zachránil život – její matka zemřela v koncentračním táboře.

Statečné interbrigadistky

Zcela výjimečnou odvahu prokázaly ženy, které se v průběhu občanské války ve Španělsku (1936–1939) rozhodly podpořit republikánskou stranu přímo v místě bojů. Na Pyrenejský poloostrov odcházeli antifašisté (často socialisté a komunisté) z celého světa a ženy v tomto směru nebyly výjimkou.

Mezi nejznámější československé občanky patří bezpochyby skalní komunistka Helena Petránková (rozená Ackermannová), jež v Praze vystudovala za první republiky farmacii. Ta proslula jako horlivá antifašistka. V roce 1936 vycestovala do země býčích zápasů, kde vstoupila do řad interbrigadistů. Uplatnila se jako lékárnice a ošetřovatelka v polním lazaretu Jana Amose Komenského, který byl do země vyslán roku 1937. Po rozbití Československa odešla opět za hranice – tentokrát do SSSR – a v československých vojenských jednotkách se stala vrchní lékárnicí.

Když umění pomáhá

Ve Španělsku však nepůsobil jen zdravotnický personál, našli bychom zde i umělce. Například tanečnice Míla Holzbachová se rozhodla přinášet bojujícím republikánům rozptýlení v podobě divadelních a tanečních představení.

Jako hlasatelka rozhlasu v bombardovaném Madridu, redaktorka novin a překladatelka působila na Pyrenejském poloostrově také Věra Hynková. Tato mladá studentka, jež byla rovněž levicově orientovaná, se po porážce republikánů stáhla do Francie, kde porodila syna. Poté odešla do Jugoslávie za otcem svého dítěte, jenž byl sice krajanským Čechem, ale válka jej zahnala až daleko k moři. Po rozbití státu Jihoslovanů Hynková i její muž odešli k partyzánům. Mladá žena však záhy padla při přestřelce s italskými vojáky. Samozřejmě bylo i mnoho dalších, které prokázaly velkou statečnost, a je velká škoda, že se celé řadě z nich nedostalo zasloužené pozornosti. 

Wintonovo dítě

Do pražské židovské rodiny se v roce 1924 narodila Margita Schneiderová (později provdaná Rytířová). Bystrá a inteligentní dívka studovala na reálném gymnáziu, přičemž v roce 1939 ukončila kvartu a měla bezpochyby našlápnuto na vysokoškolská studia. Bohužel, stejně jako v tisících dalších případů i její osud zásadně ovlivnilo rozbití Československa.

Rodiče si však byli vědomi nebezpečí, které jim – coby Židům – hrozilo bezprostředně po okupaci Čech a Moravy, a tak Margitě i její mladší sestře dokázali zařídit odjezd vlakem do Anglie. Dle vzpomínek Rytířové se jednalo o transporty vypravované Nicolasem Wintonem. Do Velké Británie přijely mladičké dívky 2. června 1939. Starší chodila do školy, pracovala jako au-pair, a protože velmi toužila podpořit spojenecké válečné úsilí, rozhodla se vstoupit do ženského pomocného sboru při letectvu (WAAF). Když v červnu 1942 dosáhla 17,5 roku, což byl předepsaný odvodový věk pro ženy do pomocných sil při armádě, okamžitě si podala přihlášku. Toužila po službě u letadel.

Po základním pořadovém výcviku absolvovala kurs pro letecké elektrikáře, který zakončila jako jedna z nejlepších. V průběhu války několikrát žádala o přeřazení k československé peruti, aby byla blíže svým krajanům. Uspěla až v roce 1945. Tehdy se dočkala převelení do Manstonu, kde se nacházela 310. československá stíhací peruť.